Kowai Yume

(Serien)

Vysvětlením podstaty pohlcení existence nastolím v jídelně naprosté ticho. Zděšení v jejich očích je pochopitelné, ale docela mě udivuje, že Yamiho to ze všech vzalo nejvíc. Čekal bych spíš škodolibou radost.

„Nikdy mě nenapadlo, že to bude Naramienovi hrozit dřív než mě. Je to snad jediná věc, ze které mám hrůzu,“ svěří se a tím mi odpoví na mou nevyřčenou otázku. Vlastně už kdysi se mi svěřil, že mu tím Shiroya vyhrožoval, když ho chtěl přinutit k mlčení.

„Na to přeci nemá právo! Nemůže mi jen tak zabít syna!“ vylítne otec, který se konečně vzpamatoval. Když to nazve vraždou, tak to vyzní opravdu hrozivě. Já sám se na to snažím takhle nemyslet. Přesvědčuji se, že i když tu už nebude fyzicky, tak s námi zůstane napořád ukrytý v Shiroye.

„Dobře víš, že právo má. Už když se narodil, řekla jsem ti, jaký osud jsem viděla. Bylo nám požehnáno, že se do něj Shiroya zamiloval a nevzal nám ho hned, jak to bylo možné. Jenže teď se Naramien chová nepřátelsky a pokud jeho nebo někoho z nás začne ohrožovat, má veškeré právo ho pohltit,“ vrátí mu to plnou silou Hanako. Vím, že jí to taky bolí. Představa, že přijde o své milované dítě, je nesnesitelná. Jenže ví, že s tím nic nezmůže, i když by moc chtěla. Svými slovy otce dokonale uzemní, a proto se omluví, že se necítí dobře a odejde. Akuma se do téhle debaty překvapivě nijak nezapojí a jen v tichosti odejde za otcem. Ani já už jídlu moc nedám, a proto nechám ostatní se v rámci možností v klidu najíst a opustím jídelnu. Přemýšlím, kam mohl po tom výstupu Shiroya jít. Zkusím náš pokoj, kde se setkám pouze s Lenou. Ta v klidu leží na posteli a vedle ní kus papíru. To upoutá mou pozornost a hned se začtu do krátkého vzkazu. „Jsem v temnotě, abych se uklidnil. Jestli chceš, přijď za mnou. Lena tě pustí.“ Ani nezaváhám a požádám Lenu o průchod. Ta se líně protáhne a vzápětí se přede mnou objeví portál. Trochu nejistě do něj vstoupím a ocitnu se v obývacím pokoji. Nemám tohle cestování rád a taky na něj nejsem zvyklý, proto si musím na chvíli sednout, abych zahnal mžitky před očima. Jak rozdýchávám svou nevolnost, uvědomím si, že slyším hru na klavír. Už chápu, proč se šel uklidňovat sem. Aspoň mi tím ulehčil hledání a vyrazím do klavírního sálu, který je v západním křídle paláce. Jsem už skoro tam, když hudba ustane a já zaslechnu hlasy.

„Trápíš se, můj milý,“ ozve se něžný ženský hlas. Zarazím se a přemýšlím, kdo to může být. Nevím o nikom, kdo by mu takhle říkal.

„Nevím, co dělat matko. Naramien se nám každým dnem vzdaluje a já mám špatný pocit, že se nás chystá zradit,“ promluví Shiroya a já vykulím oči. Matko? Shiroya má matku? Zvědavost mě pro tentokrát ovládne a já se zaklepáním vejdu do místnosti. Tam spatřím zmíněnou matku a srdce mi vynechá minimálně dva údery. Přede mnou stojí stará žena s krásnými modrými vlnitými vlasy a stříbřitým pohledem. Vypadá jako starší verze Leiko.

„Jsem rád, že jsi přišel. Představím vás. Matko, jak jistě víš tohle je Serien. Seriene tohle je Rin, médium, skrze níž se mnou temnota mluví a vlastně má tchýně,“ představí nás a já si uvědomím, že mi o tom říkal. Jen jsem netušil, že jí takhle oslovuje. Rin se při oslovení tchýně rozesměje a pak svůj pohled obrátí znovu na mě.

„Moc ráda tě poznávám a děkuji ti, že mu jsi oporou, kterou tolik potřebuje,“ promluví tím stejným něžným hlasem jako předtím. Jak z téhle milé a přívětivé ženy mohlo vzejít tak kruté a nemilosrdné stvoření jako je Leiko?

„I já Vás moc rád poznávám a není zač děkovat. Jeho bezpečí a štěstí je pro mě tou největší prioritou. Bez něj bych zemřel,“ přiznám se a Rin tím vykouzlím krásný úsměv. Shiroya je pro změnu z mého vyznání v rozpacích a snaží se zahnat červeň z tváří.

„Upřímnost. To je vaše síla. Osud vás dal dohromady, protože jen spolu jste celek. Vzájemná upřímnost vás uceluje. Na své společné cestě narazíte na mnoho překážek, ale já věřím, že je dokážete překonat. Obávám se, že Naramien bude tou následující. Sílí v něm něco zlého, ale daří se mu unikat před všemi zraky. Tak jako ty nedokážeš číst v jeho myšlenkách, tak ani já nejsem schopna sledovat jeho pohyb,“ pronese a zároveň se vrátí k tématu, které řešili, než jsem je vyrušil. Nerad slyším, že se z muže, kterého jsme oba milovali, stane překážka. Otázkou zůstává, jak velkou a v jakém smyslu. Pokusí se nás rozdělit nebo hůř, přidá se k Leiko a obrátí se proti celé rodině? Moc bych si přál, aby se vzpamatoval a choval se tak jako dřív. Vůbec tu změnu chování nechápu a ten jeho dnešní výstup mě hodně překvapil. I Shiroyu její slova trápí a chce se jí ještě na něco zeptat, jenže k tomu už mu nedá příležitost a zmizí.

„Tohle mi dělá pořád,“ povzdechne si a znovu usedne ke klavíru. Já se mlčky posadím vedle něj a hodně ho překvapím, když se ve hře přidám. I přesto, že je mou činností překvapený, hrát nepřestane a uvolní mi místo.

„Netušil jsem, že umíš hrát,“ řekne udiveně, když po několika skladbách přestaneme.

„Nikdo z rodiny to neví. Vlastně ani mý přátelé. Když jsem začínal jako člen rady, byl jsem hodně ve stresu a velmi často býval i několik týdnů v hlavním městě. Hledal jsem něco, co by mi pomohlo se uvolnit, a narazil na uměleckou školu. Nebyla nijak velká ani známá a přesně to mi vyhovovalo. Zkusil jsem několik hudebních nástrojů, ale nejvíc mě zaujala právě hra na klavír. Jenže už je to pár let, co jsem na to ani nesáhl. Troufám si říct, že jsem byl velmi dobrý, a i proto jsem to dosud nezapomněl,“ objasním mu to, ale přesto na mě zůstane zamyšleně koukat.

„Zvláštní. Když jsme se poznali, nahlédl jsem ti do vzpomínek takovým způsobem, že jsem o tobě měl zjistit úplně vše, co jsi dělal nebo na co jsi myslel po celou dobu života. Jenže tohle se před mým zrakem skrylo. Nechápu proč zrovna tohle,“ svěří se mi se svým dilema. Asi bych se měl naštvat, za takové narušení soukromí, ale copak se na něj můžu zlobit? Je jediná osoba, u které chci, aby o mě věděl naprosto vše. A já doufám, že on to cítí stejně.

„Ano, cítím to stejně, a proto mám na tebe prosbu. Chci teď navštívit Seijiho. Budeš mi dělat společnost?“ navrhne mi setkání s jeho synem a mě tím vezme dech. Nečekal jsem, že mi tohle vůbec někdy nabídne.

„Moc rád,“ odpovím a přitáhnu si ho pro polibek. Jsem nesmírně šťastný, jen doufám, že si budeme rozumět. Byl bych nerad, kdyby mě nepřijal.

„Takže ještě pár vysvětlivek. Jak jistě víš, Seiji je ve vězení, proto se neděs, že s ním budeme mluvit přes mříže. Já osobně bych ho už dávno pustil, ale on trvá na tom, že si tenhle doživotní trest zaslouží. Tentokrát při průchodu neprojdeme změnami a omezením moci, jako tomu bylo posledně, když jsme šli na Zem. Ve vězení je vztyčená bariéra, která nám dovolí být v plné síle, a já nás přenesu přímo do ní. Nějaké otázky?“ podá mi informace a já mu oznámím, že mi je vše jasné. Pak už mě jen upozorní, abych se připravil, a vytvoří portál. Jen ať mi zase není špatně. S touto myšlenkou společně vkročíme do portálu a vzápětí se ocitáme v ponurých útrobách starého nepoužívaného vězení. Hned na mě dolehne tíživý pocit, ale tentokrát to není z přesunu. Tímto vězením prošlo mnoho vězňů a jsem si jistý, že jich tu nemálo zemřelo. Shiroya sice říkal, že se už hodně let nepoužívá, ale i tak jsou její zdi nasáklé zlou energií.

„Nečekal jsem, že mě znovu navštívíš tak brzy. Dokonce jsi nepřišel sám,“ rozlehne se chodbou hluboký mužský hlas, a to mě vytrhne z přemýšlení. Překvapeně se podívám před sebe a na konci chodby si všimnu pohybu v cele. Jsme od něj ještě daleko, takže mě překvapilo, že promluvil.

„Potřebuji se tě na něco zeptat a při té příležitosti ti chci představit svého partnera Seriena,“ odpoví mu, když už jsme skoro u něj. Evidentně ho to zaujme, protože vystoupí ze stínu a já si ho tak můžu prohlédnout. Upřímně mi vyrazí dech. Nečekal jsem, že bude taková hora svalů. V obličeji je velmi podobný Shiroye, ale postavu má spíš jako Yami. Jak je možné, že je Shiroya mnohem drobnější postavy, když z něj Yami pochází? Navíc se ty geny evidentně přenesly i na syna. Z Leiko nemá prakticky nic, jen samé drobnosti.

„Moc rád tě poznávám Seiji,“ promluvím a natáhnu k němu do cely ruku. Stihl jsem si zjistit, že on sice přes mříže ruku protáhnout nemůže, ale já z venčí ano.

„I já tebe. Jsem rád, že si otec konečně někoho našel,“ přitaká a nabízenou ruku příjme. Jenže hned jak to udělá, rozšíří se mu zorničky překvapením a zalapá po dechu.

„Tsuchi! Ty jsi spojený s bohyní země?“ vydechne s neskrývaným překvapením.

„Ano, jsem její hostitel. Jak jsi to poznal?“ zeptám se stejně překvapeně.

„Celkem dobře se s ní znám a ve tvém doteku jsem cítil její sílu, ale to teď není podstatné. Nutně s ní potřebuji mluvit. Šlo by to?“ vysvětlí to a pak se s další otázkou obrátí na Shiroyu. Ten je jeho naléhavostí zaskočený, ale uzná, že v bariéře to jde a obrátí se na mě, zda jsem ochotný jí zavolat. Osobně nemám nic proti a udělám to. Pro případy jako jsou tyto, kdy v okolí není žádná flora, nosím u sebe pár semínek fazolí. Vytáhnu jedno z kapsy a hodím ho vedle sebe. Netrvá dlouho a vyraší z něj šlahoun, ze kterého se vyklube zmíněná bohyně. Tsuchi je chvilku zmatená prostředím, ve kterém se ocitla, ale pak jí pohled padne na Seijiho a dojde jí to.

„Co se děje?“ zeptá se a přeskakuje pohledem z jednoho na druhého.

„Tsuchi, tak rád tě zase vidím. Nevíš, co je s Kaze? Jsi s ní v kontaktu?“ naléhá na ní, a kdyby mohl, tak se z ní snad ty informace pokusí vyklepat. V tom mu ale brání mříže, o které se opírá a je tak dobře poznat, že opravdu nemůže prostrčit ani prst. Pro něj je to jako stěna z nerozbitného skla.

„Kaze? Ne nejsme v kontaktu. Je to asi jedenáct let, co jsme se viděly naposledy,“ nechápe jeho otázky, ale přesto mu odpovídá. Já se Shiroyou jsme mimo úplně.

„Seiji, o co jde? Proč se po ní sháníš?“ vloží se do toho Shiroya a chce znát důvod jeho chování.

„Taky jedenáct let. Něco se jí muselo stát. Vím, na co ses přišel zeptat. Jestli je něco, čím by mě matka mohla donutit jít proti tobě. Ano něco tu je, spíš někdo. Do Kaze jsem se zamiloval na první pohled, když tě tehdy přišla navštívit v temnotě. Byla okouzlující a já jí začal nadbíhat. K mému neuvěřitelnému štěstí mou lásku opětovala, ale drželi jsme to v tajnosti. Nechtěli jsme tím zbytečně vyvolávat rozruch. Mé uvěznění náš vztah sice trochu ztížilo, ale Kaze mě pravidelně navštěvovala ve všech vězeních, jenže před jedenácti lety návštěvy ustaly. Snad miliónkrát jsem jí volal, ale nikdy se už neobjevila. Zkusil jsem přivolat Mizu, ale ta mě jako vždy ignorovala a s Kasai to nemělo cenu, když své sestry nesnáší. Trocha naděje zůstávala v Tsuchi, ale tu jsem odsud zavolat nemohl. Musíte ji najít dřív než matka. Ona jí nenávidí a určitě nebude dvakrát váhat, aby jí ublížila a použila proti mně,“ osvětlí nám, o co kráčí a Shiroya jen valí oči. Evidentně svůj vztah skrývali opravdu pečlivě, ale bohužel Leiko na to nějak přišla. Je zřejmé, že bohyni větru bezmezně miluje a naprosto chápu jeho beznaděj. Pokud jí proti němu použijí, nemůžeme mu mít za zlé, že se podvolí.

„Udělám vše, co je v mých silách, abych se k ní dostal dřív, ale nemůžu nic slíbit. Leiko po ní jistě už nějakou dobu pátrá, takže má značný náskok. Seiji, vážně nechceš pustit na svobodu?“ slíbí mu, že se vynasnaží a pak mu znovu nabídne propuštění.

„Ne, zůstanu tady. Jen prosím znásob ochranné pečetě, aby nešly prolomit. Když se matce nepodaří mě odsud vysvobodit, nebude třeba zajatce. Sice může Kaze ublížit, ale nikdy jí nezabije. Je to její jediná pojistka, a to ona dobře ví,“ odmítne propuštění, a naopak žádá o zvýšení ochrany. To se Shiroye sice moc nezamlouvá, ale nakonec souhlasí. Asi po půl hodině je cela posetá pečetěmi a ty původní jsou obnovené a zesílené. Díky zesílení už není možné jít přes mříže ani z naší strany, a tak se rozloučíme bez opětovného podání ruky. Seiji nám ještě popřeje hodně štěstí a poděkuje za to, že se pokusíme Kaze najít. Tsuchi zmizí sejných způsobem jako se objevila a my projdeme portálem. Na Shiroye jasně vidím, že ho trápí, jak svého syna drží v zajetí. Takže jakmile jsme zpět v temnotě, přitáhnu si ho do náruče, abych ho trochu ukonejšil. Netrvá dlouho a odtáhne se ode mě s tím, že se musíme vrátit. Prý nás naléhavě shání Yami. Neváháme a přemístíme se zpět na Arden. Přesněji do mé pracovny, kde už čeká Yami a Fóxa. Proč ona?

(Fóxa)

Yami mě u večeře neustále sleduje a já se jeho pohledu vyhýbám, jak jen můžu. Kdybych věděla, co ten amulet způsobí, nikdy bych nedopustila, aby se ho Mamon dotkl. Teď budu muset Yamimu vyklopit, o co s ním šlo. Navíc se obávám, že si to nenechá pro sebe a řekne to Shiroye a nejspíš i otci. Po jídle se snažím co nejrychleji vypařit, abych nemusela čelit jeho nátlaku, ale bohužel mi není přáno.

„Kam ten spěch? Snad přede mnou neutíkáš?“ ozve se za mnou Yamiho přísný hlas, když jsem už jen kousíček od svého pokoje. Sakra! Stačilo pár vteřin a zabouchla jsem mu dveře před nosem. Sice by mě to asi nijak neuchránilo, ale i tak.

„Vůbec ne, jak jsi na to přišel?“ zeptám se s úsměvem a snažím se chovat naprosto vyrovnaně. K mé nelibosti mi to nepomůže a mám špatný pocit, že jsem ho tím ještě víc podráždila.

„Promluvíme si. Pojď za mnou,“ řekne takovým tónem, že si mu nedovolím odporovat. V tichosti ho následuji až do otcovi pracovny a už si v hlavě vybírám jisté detaily, které mu nehodlám prozradit.

„Takže, můžeš mi vysvětlit, proč se scházíš s Mamonem? A jak dlouho už to trvá?“ udeří na mě a jeho tón mi dost hne žlučí.

„Já se s ním nescházím! Dneska to bylo poprvé, co jsme spolu od odchodu z pekla mluvili. Přišel za mnou, aby mě varoval. Podařilo se mu k Leiko nasadit démony, kteří mu jsou stále věrní a donášejí mu informace. Tak se mnou laskavě přestaň jednat jako se zrádcem,“ nenechám si jeho obviňování jen tak líbit. Sice ho respektuji, ale to neznamená, že se nebudu bránit, když po mě takhle vystartuje. Zapomíná, že Mamon se své války vzdal a tím, že mě kontaktoval, ohrozil hlavně sebe. Kdyby se o tom dozvěděla Leiko, neváhala by Lamie šeredně ublížit.

„Nemyslím si, že jsi zrádce. Musíš pochopit, že mě hodně překvapilo, když jsem skrz amulet ucítil Mamonovu sílu. Takže tě přišel varovat. To musí vědět Shiroya,“ řekne a překvapený mou ostrou reakcí značně změní svůj tón. Nejspíš nečekal, že na něj vyjedu nazpátek. Když se rozhodne spojit se Shiroyou, nálada mi ještě víc klesne. Nedokážu si jeho reakci představit. Obzvlášť když vím, co si myslí. Ano přiznávám, že mi Mamon není lhostejný, ale copak já vím, jestli se tomu dá říkat láska? A Mamon? Říkal, že na mě často myslí a musel mě nutně vidět, ale to může mít i jiné vysvětlení. Musí, a navíc se jeho prokletí chová úplně jinak, než má. Přestávám tomu všemu rozumět, ale nehodlám se nikomu svěřit. Nepřineslo by to nic dobrého. Tuhle záležitost musím vyřešit sama. Čekáme víc jak půl hodiny, než se objeví a k mé smůle není sám. Marně jsem doufala, že aspoň před otcem to utajím.

„Co se děje? Říkal jsi, že je to naléhavé,“ zeptá se Shiroya a oba jsou mou přítomností zaskočení.

„Tahle mladá dáma se chová celkem nerozumně. Pověz jim, co jsi dneska dělala?“ začne dost neurčitě. Já že se chovám nerozumně? Takže nejsem zrádce, ale nerozumné děcko. Dělá si ze mě srandu? To Mamon přišel za mnou, ne já za ním.

„Vždyť se vůbec nic nestalo. Dejme tomu, že jsem v Sironu obědvala s Mamonem,“ dostanu ze sebe po chvíli mlčení a tím si vysloužím dva velmi překvapené pohledy.

„To jste oba přišli o rozum? Co když vás viděl nějaký špeh od Leiko. Uvědomuješ si, jak moc jste riskovali?“ vyjede na mě otec a v očích se mu mísí obavy se zlobou. Kruci, taky jsem to mohla podat trochu jinak.

„Tati uklidni se. Mamon není tak blbý, aby se tou mrchou nechal chytit. Velmi dobře se maskoval a přišel za mnou jen proto, aby mě varoval. To že jsme spolu obědvali, byl jen detail a dobrá příležitost si nerušeně promluvit,“ snažím se ho uklidnit a taky uhájit náš zdravý rozum. I když je pravda, že já ho taky obviňovala ze ztráty rozumu. Obzvlášť kvůli prokletí, ale to jim tu vyprávět nebudu a moc doufám, že Shiroya teď drží svůj slib a nečte mi myšlenky.

„Před čím tě varoval?“ zeptá se už klidněji, ale přesto je vidět jak se mu to ani trochu nelíbí.

„Leiko se podařilo převzít malou část mé léčitelské moci a dala Aoie do boje schopného stavu. Upozornil mě na možné nebezpečí, protože jsem mu v pekle dávala hodně najevo své pohrdání,“ vysvětlím jim, o co jde.

„O jeho částečném uzdravení vím, ale nenapadlo mě, že by šel zrovna po tobě. Nejvíc mě žere, že i přes můj amulet zvládla převzít tolik moci. Zahojila mu ránu po vytrženém oku, nohu zasaženou trýznivkou i zlomená žebra. Tu ruku mu léčit nemůže, jen by to zhoršila,“ vloží se do toho Yami a přihodí pár informací. Odkud to ví? Ani Mamon nebyl tak konkrétní.

„Jak to můžeš vědět, tak přesně?“ zeptá se ho otec nechápavě.

„Mám své zdroje. Řekl ti Mamon ještě něco?“ vyhne se odpovědi a znovu všechnu pozornost hodí na mě. To by mě zajímalo, kdo jsou ty jeho zdroje.

„Jen to, že se Leiko intenzivně připravuje na boj. Podrobnosti zatím neví, ale prý když zjistí víc, zase mě kontaktuje. Je opravdu velmi opatrný. Yami na něj přišel jen proto, že sáhl na amulet, když jsem mu líčila, že kvůli tomu nedokázala Leiko převzít všechny mé schopnosti,“ vysvětlím jim důvod, proč se na naše setkání přišlo. Nebýt téhle drobné chyby, tak bych tu teď nemusela vést tento rozhovor.

„Dobře, necháme to tak jak to je. Věřím, že si při dalším setkání dáte pozor, aby vás neodhalila druhá strana. Ale mám na tebe prosbu. Až se uvidíte, zeptej se ho, jestli neví, kde by mohla být bohyně větru Kaze. Zjistil jsem, že je jedinou slabinou mého syna a velmi nerad bych jí viděl ve spárech Leiko,“ ukončí to Shiroya, a ještě mě poprosí o laskavost. S tím bez výhrad souhlasím a podle jeho chování soudím, že mi opravdu myšlenky nečetl. Věřím, že to by se tvářil jinak. Tím celá debata končí a já se konečně můžu zavřít ve svém pokoji. Jsem po dnešku unavená k padnutí, takže si dopřeji teplou sprchu a zachumlám se do peřin. Ráno vstanu svým dost častým způsobem, pádem z postele a trochu si natluču loket. Cestou do koupelny si za neustálého klení mnu bolavý loket a doufám, že nebudu mít modřinu. Samozřejmě si ho můžu hned vyléčit, ale přijde mi to jako zbytečné mrhání energií. Když spáchám ranní hygienu a vrátím se do pokoje, mrknutím na hodiny zjistím, že do snídaně je ještě dost času. Z tašky si vytáhnu moje zápisky a uvelebím se s nimi v křesle. Neuškodí si je v klidu pročíst, ať vím, jak na tom s pátráním jsem. No žádný zázrak to není, ale naději neztrácím. Dneska se pokusím zjistit něco víc o tom, proč se prokletí najednou chová tak divně. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by se prokletí vymykalo svému obvyklému chování. Pár minut před sedmou ke mně nakoukne Clarisa. Dělá to tak denně, aby mě případně vzbudila.

„Dneska jsi vstala brzy,“ podiví se a poukáže na fakt, že už nemám své postelové otlačeniny ve tváři, takže musím být vzhůru dlouho.

„Jo, zase jsem se svalila z postele. Dej mi minutku. Odskočím si a můžeme jít,“ osvětlím to, položím zápisky a zmizím v koupelně.

„Jednou si vážně ublížíš. Udělám ti na kraje postele zábradlí jako malému dítěti,“ zaslechnu, jak si ze mě utahuje. Nekomentuji to, protože si sama občas říkám, že by to neuškodilo. Když jsem hotová, vrátím se za ní a ani mě nijak nepřekvapí, že mi šmejdí v zápiscích.

„Víš, jak moc bys mi to slídění usnadnila, kdybys to psala normálně?“ čílí se, když zjistí, že nerozumí ani slovu. Všechny lékařské záznamy si píšu výhradně odborným jazykem, takže bez lékařských znalostí se v nich nevyzná. A právě proto je tak píšu. Znám svou sestru natolik dobře, abych věděla, že se bude stále snažit zjistit, proč denně chodím do knihovny.

„O to mi právě jde. Neusnadnit ti to. I já mám svá tajemství, se kterými se nehodlám svěřovat,“ oponuji jí a vezmu si své zápisky, abych je mohla uklidit do tašky. Sestra se hraně urazí, ale pak mi po cestě do jídelny barvitě líčí, jak jí musím v Sironu pomoct vybrat pohoštění pro strejdu Kiriakiho. S takovou výpomocí samozřejmě nemám sebemenší problém a taky ocením společnost při cestě do města. Dorazíme jako poslední. Jediný, kdo chybí je Naramien, ale i přes jeho nepřítomnost není nastolená atmosféra nijak valná. V tichosti se posadíme na svá místa a vzápětí dá Nikolaj pokyn, aby nosili snídani.

„Co Naramien? To na něj ani chvilku nepočkáme?“ ozve se Gabriel a je na něm vidět, že je ve stejné náladě jako včera u večeře. Jeho nevraživost vůči Shiroye je skoro hmatatelná. Ovšem víc mě překvapuje Akuma, který se ho snaží usměrňovat. Spíš bych čekala přilévání oleje do ohně.

„On už snídal. Jeden z kuchařů mě informoval, že po něm vyžadoval jídlo už před půl hodinou,“ odpoví mu Nikolaj a dál se věnuje své práci.

„Jsi spokojený? Kvůli tobě se nám všem vyhýbá!“ obrátí svou zlost opět na Shiroyu, se kterým to ale ani nehne.

„Gabrieli uklidni se! Sám dobře víš, že tohle je hlavně Naramienova chyba nebo jsi snad slepý, že nevidíš, jak se chová?“ vyjede na něj Akuma, který se k údivu všech přítomných Shiroyi zastane. To ho spolehlivě probere a vykulí oči překvapením. Jenže chvilku na to, tvář zkřiví bolestí a chytí se za hlavu. Nechápu, co se děje, ale jen do chvíle, kdy se mu na čele objeví malý, skoro neviditelný znak.

„Akuma, Xari, okamžitě ho posaďte a pevně držte!“ přikážu těm, co sedí vedle něj a sama rychle oběhnu stůl. Naštěstí jsou mým příkazem natolik překvapení, že neprotestují a udělají, co po nich chci. V rychlosti si prohlédnu znak, abych si byla jistá, o co jde. Jedná se o prokletí nižší střední třídy, které umožňuje manipulaci s podvědomím. Proto se začal najednou chovat tak podrážděně.

„Co se děje?“ zeptá se mě Akuma, který je teď dost vyplašený, ale přesto nepřestává plnit můj příkaz.

„Někdo si pohrává s jeho podvědomím. Hned ho toho zbavím, ale nikdo z vás se mi teď nesmí plést do cesty, ať už uvidíte cokoliv,“ vysvětlím, o co jde a obeznámím je s jediným a taky nejdůležitějším pravidlem. Ještě hodím rychlý pohled na Shiroyu, který mi vzápětí naznačí, že se osobně postará, aby mě nikdo nevyrušoval. Musím jednat rychle, protože jakmile znak opět zmizí, převezme nad ním úplnou kontrolu a pak by se nám mohl začít bránit. Z kapsy u kalhot vytáhnu malou tužku, kterou mám vždy u sebe a do pravé dlaně si namaluji znak vypuzení. Krátkým zaříkadlem ho aktivuji a tím si navodím opačný stav než při převzetí prokletí. Všechny žíly se mi vytlačí, ale tentokrát jsou bílé. I oči se mi zbarví do bíla, takže to vypadá, že mám pouze bělmo. Díky téhle změně vzhledu zaslechnu několikeré lapání po dechu a cítím na sobě pohledy snad všech přítomných. No jo, s touhle schopností jsem se nijak nesvěřovala, takže o ní ví jen ti, co pro nás byli v pekle. A vlastně ani oni nevěděli o této části. Postřehnu, jak se znak začíná ztrácet, a proto neváhám ani vteřinu a pravou dlaň se svým znakem na něj položím. Okamžitě ucítím sílu prokletí, a jakmile začnu odříkávat zaklínadlo vypuzení, vzepře se mi. Gabriel sebou začne házet ve snaze setřást mou ruku. Akuma s bratrem okamžitě upevní sevření a já mu dám levou ruku kolem krku, aby neměl tolik prostoru pro mrskání. Navíc mu klečím na nohou, abych k němu měla co nejlepší přístup. Už v polovině zaříkadla cítím, jak prokletí slábne. Evidentně můj protivník není bůhví jak silný. Pokusím se ho z Gabriela vytáhnout a pomalu svou dlaň zvedám. Díky tomu se všem naskytne pohled na temnou vlnící se hmotu, ve kterou se podstata prokletí mění. Jakmile je vše venku, zformuje se to do koule, kterou vzápětí silným tlesknutím uvězním v dlaních. Pronesu finální formuli, a když povolím sevření, v pravé dlani mi leží černá mince s vyraženým znakem. Je ale jiný, než co měl Gabriel na čele. Tenhle označuje tvůrce prokletí. Každý máme své poznávací znamení. Například Shiroya má draka bojujícího s hadem nebo Akuma má kříž v plamenech. Tenhle někdo má spirálu. Mám takový špatný pocit, že jsem to už někdy viděla.

„Co se mi stalo? Strašně mě bolí hlava a nic si nepamatuji,“ vyhrkne Gabriel a zmateně se rozhlíží. Ztráta paměti, nejspíš vedlejší efekt prokletí. Pro tvůrce velmi přínosné. I když se z toho oběť dostane, není schopná ukázat na viníka.

„Někdo na tebe použil prokletí manipulace. Nejspíš mu šlo o vyvolání dalších sporů mezi námi. Konkrétně to bylo proti Shiroye a nepochybně jde o práci druhé strany. Nepoznáváte někdo tenhle znak?“ vysvětlím, co se mu stalo a pak jim s otázkou ukážu minci. Nikdo ji ale nepozná.

„Prokletí? To není možné. Naposledy si pamatuji, jak jsem se u večeře Seriena ptal na cestu do hlavního města. Přeci mi to neudělal někdo z vás, to je vyloučené!“ brání se tomu.

„Snad to neudělal Naramien?“ vydechne nešťastně Hanako. Není divu, že jí přišel na mysl. On jediný z nás se chová divně a nepřátelsky.

„On to nebyl. Uvrhnout prokletí neumí každý, a pokud k tomu nemáš předpoklady tak se to ani nenaučíš. Poznala bych, kdyby to Naramien uměl. Tohle prokletí nebylo aktivováno ihned po aplikaci. Nejspíš to tvůrce nastavil tak, aby se spustilo při určitém podmětu. Bylo mířené proti Shiroye. Když řekl, že Naramiena pohltí, samozřejmě tě to jako otce rozzlobilo a nejspíš to byl spouštěč. Chvilkovou zlobu to proměnilo v nenávist a zabránilo ti racionálně uvažovat,“ zbavím Naramiena podezření a vysvětlím jim, jak to prokletí pravděpodobně fungovalo. Musí to být práce někoho hodně zběhlého v oboru. Moment! To je ono. Beze slova se rozeběhnu do svého pokoje a z pod postele vytáhnu truhlu na šperky. I s ní se vrátím do jídelny, kde jsem všechny nechala zmateně stát.

„Mě ten znak byl povědomí a vzpomněla jsem si,“ řeknu a z truhly vyndám sáček, který vysypu na stůl. Jedná se o osmnáct identických mincí a všechny mají na sobě vyraženou spirálu.

„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptá se šokovaně otec a stejná otázka visí v očích i ostatním.

„Všechno to jsou prokletí manipulace, které jsem vytáhla z osmnácti různých žen z okolních měst. Ty ženy byly dlouhodobě znásilňovány neznámým pachatelem. Po očistění nebyla ani jedna schopná pachatele popsat. Pamatovali si jen útržky dnů, kdy se normálně věnovali rodině a domácnosti a pak měli výpadky. Pochopila jsem, že během těch výpadků je ovládalo prokletí a ony byli s ním. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tím setkám v takovém případě,“ vydechnu a poodhalím jim kousek ze svého života. Všimnu si, jak Clarisa nakukuje do truhly, a tak jí rychle zavřu. Ona si nedá pokoj. Za zmařené slídění mě propálí pohledem a já jí to oplatím líbezným úsměvem.

„Ten démon. Před dvěma dny jsme byli v Deinu a jeden démon do Gabriela vrazil, když jsme vycházeli z kavárny. Vypadalo to jako neškodná srážka, ale nejspíš to bylo schválně. Je možné to provést v takové rychlosti?“ vypadne z Akumy a otázku obrátí na mě. Dein, to je městečko kousek od Sironu, a i tam bylo několik obětí zneužívání.

„Ano je to možné. Ten parchant v tom už má značnou praxi a stačí mu jen mžik, aby odvedl svou práci. Musíme ho co nejdřív najít. Je možné, že to zkusí na někoho jiného z nás, když mu tohle nevyšlo,“ potvrdím, že ten incident je s tím jistě spojený a pak všechny varuji před možným opakováním. Nakonec se domluvíme, že podobné incidenty si budeme hlásit a já budu provádět kontrolu, zda je nesužuje prokletí. Uklidím mince zpět do sáčku a přihodím k nim i tu dnešní. Gabriel se mezitím omluví Shiroye za své přehnané chování, i když si to pořádně nepamatuje. Pak se všichni vrátíme na svá místa a dopřejeme svým kručícím žaludkům vydatnou snídani. Po jídle se rozloučím s otcem a Shiroyou, kteří dnes odjíždí do hlavního města. Navzájem si popřejeme příjemnou cestu, a hlavně bezpečný návrat.