Kowai Yume

 Nechápavě rentgenuju klec, která přede mnou chrání tu ženu, pak mi to konečně docvakne. Rychle vrhnu pohled na jediný nezničený kus domu a mé srdce vynechá dva údery.

„To není možné,“ vydechnu, když si uvědomím, že z toho pokoje necítím žádné známky života. To přece nejde. Nemůže být mrtvý. Je součástí Shiroyi, je nesmrtelný. Serien si mé reakce všimne a také se na Yamiho zaměří. Upřímně větší zděšení jsem ještě nikdy neviděl. Ale to není nic oproti tomu, co uvidím vzápětí. Na všech stěnách a i nad pokojem se objeví znak hada s drakem, jinými slovy znak temnoty. Znak vznášející se nad pokojem se roztočí kolem své osy a ostatní obíhají kolem pokoje. Ty postupně nabírají na rychlosti, až vytvoří souvislý pás, který se promění ve vír černých plamenů. Tahle podívaná mi nahání hrůzu a ta se ještě umocní, když vír zničí zdivo a vtáhne nehybné tělo do sebe. Cítím z toho obrovské nebezpečí.

„Yami!“ vykřikne malá holka, myslím, že je to Serienova nejmladší dcera a chce se k víru rozběhnout. V tom jí je pochopitelně zabráněno, protože by jí to jistě stálo život a její zachránkyní je ctěná Hanako. Vím, že to teď bude znít divně, ale respektuju jí a hlavně obdivuju její moc. Přestanu s tím oslavováním a znovu se zaměřím na Yamiho. Ten se nám najednou ukáže nad vírem jen v kalhotách. Tričko mu vír nejspíš roztrhal, ale co mě překvapí je absence spirituálních řetězů. Nelíbí se mi to, ani trochu. Řetězy se po chvilce vynoří z víru a znovu se na Yamiho namotají, ale pak ztratí svou pevnou podobu a otisknou se mu do kůže jako tetování. V ten samý okamžik se okolím rozlehne Yamiho ničivá síla. Všichni co tu jsme, cítíme, jak nám prostoupí tělem a pak bez následků zmizí. Vír ustane, všechny znaky znehybní a změní se na pentagramy, které zahltí rudočerné plameny, a já spatřím svého obávaného nepřítele. Shiroyu a po jeho boku Naramiena a za nimi celou armádu tvorů temnoty. Pohled na něj mi vyrazí dech. Černé upnuté kalhoty zastrčené v rudých pánských kozačkách, rudou košili bez rukávů z poloviny rozepnutou a černý kabát také bez rukávů s červenými plameny na spodním okraji. Své husté rudé vlasy má vzadu stažené do vysokého culíku, po obou stranách obličeje pramen vlasů volně a zpod ofiny na mě hledí rubínové oči. Opět v nich vládne chlad a lhostejnost, stejně jako kdysi.

„Zdá se, že smysl pro načasování máš stále úžasný,“ ušklíbnu se, hned jak se dostatečně vzpamatuju.

„To rád slyším, ale bohužel dnes jsem se opozdil,“ pronese s pohledem na ženu v kleci. Pak natáhne ruku, ve které se mu objeví řetěz vedoucí k Yamimu. Za ten silně zatáhne a Yamiho nehybné tělo si přitáhne k sobě. Naramien ho přidrží ve stoje a Shiroya mu prstem na čelo vykreslí pentagram. To zapříčiní nové vyobrazení Shiroyi znaku s přísahou na Yamiho zádech. Znak se pak propojí s vytetovanými řetězy a Yami znovu ožije.

(Shiroya)

„To to trvalo, už jsem myslel, že se neprobudím,“ vydechne Yami a protáhne se jako kočka. Při tom se mu úžasně zvlní svaly. Nádherná podívaná.

„Neztěžuj si. Buď rád, že ti nechávám tělo,“ zavrčím rozladěně. Ještě on ať do mě ryje, nemám na to náladu, dnes ne.

„Ano pane. Pokud hádám správně, zdrželo tě sejmutí kletby,“ řekne a přitom se podívá na Mie. (vzpomínáte na Nariho novou přezdívku z vánočního dílu? XD). Ten po něm hodí vražedný pohled, ale nekomentuje to. Ani já, není k tomu co dodat.

„Vyřídíme to tu rychle. Nemám chuť se jimi zabývat zbytečně dlouho,“ řeknu a přitom naše nepřátele sjedu opovržlivým pohledem. Jen na Mamona se podívám neutrálně a trochu zkoumavě. Tuším, že má něco v rukávu, když se mnou v boji počítal. Mého pohledu si všimne, ale nehne ani brvou. To se mi na něm vždy líbilo. Stejná povaha jako ta má. I proto jsme si celkem rozuměli, i když to bylo jen na neutrální úrovni, žádní přátelé z nás nebyli.

„Moc si o sobě myslíš. Nenecháme se zabít jen tak lehce,“ vysměje se mi Aoi. Všimnu si, jak po něm Mamon šlehne pohledem varujícím ho, aby držel klapačku. Je to hroznej vůl, vůbec si neuvědomuje, jaký nepřítel před ním stojí.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ ušklíbne se Yami a vzápětí na Aoie zaútočí. Ten se začne bránit, ale na útok se nezmůže.

„Vidím, že jsi ho poučil o povaze mých zhoubných kouzel. Kdyby ne, je už dávno mrtvý,“ pronesu chladně a přitom si prohlížím Aoie. Od Yamiho vím, že ho zasáhl do levé paže. Mamon mu o mě určitě něco vyslepičil. Ta jeho zpropadená moc z něj dělá mně rovného nepřítele. Jen pozvednu ruku a dám němý pokyn tvorům za mnou k útoku. Ani chvilku se nerozmýšlí a plní rozkaz svého pána. Jenže proti Kiku nemají žádnou šanci, ale přesto neumírají. A tak to má být. Rodinu je třeba chránit a tvorové temnoty už nemají další život, tohle je jejich poslední šance jak žít. Jsou za mě ochotni bojovat a já jim to oplácím ochranou.

„Chráníš je štítem,“ zamumlá spíše pro sebe Mamon, ale i tak ho slyším.

„Pochopitelně, já si svých poddaných vážím a nenechám je padnout,“ odvětím a pak se zaměřím na Kiku. S ním se mi bojovat nechce. Je pro mě až moc podřadný. Nakonec se rozhodnu pro zavolání svých zvířátek.

„Noir, Nova,“ šeptnu a přede mnou se objeví dvě totožná monstra. Jsou o něco málo větší než Kiku. Jejich těla se podobají kočkovitým šelmám, každý má dvě baziliščí hlavy a rudé zabití chtivé oči. Srst připomínající obyčejné šelmy je napuštěná kyselinou, kterou umí vypouštět. Ocas mají také baziliščí a ještě posetý ostny. Tlapy jsou zakončené ostrými drápy a pár pernatých černých křídel jim dodává na mohutnosti. Noir a Nova jsou výjimkou svého druhu. Jsou jediní dva stejní tvorové v tomto záhadném druhu. Samozřejmě v tom je finta. Ti dva se totiž narodili jako jeden a když jsem si je ochočil, rozdělil je. Nechtějte ani pomyslet, jak obrovský to monstrum bylo, když i teď jsou velcí. Přistoupím k nim a podrbuje na krku. Mají to tam rádi. Ale jedno mi je záhadou. Ta jejich srst je nebezpečná i pro pouhé pohlazení, ale já nikdy neměl poleptané ruce a to je kolikrát hladím po boku či zádech.

„Shiroya-sama, jsme vám plně k službám,“ promluví Noir a oba se mi pokloní.

„Chci, abyste mě zbavili Kiku. Dělá jen potíže,“ seznámím je s mým přáním, které mi jdu ihned splnit.

** o pár hodin dříve

Schoulený v krystalu si stále dokola vybavuji chvíle prožité se Serienem a Mie. Bohužel to jsou jen útržky, protože kvůli lékům na deprese mám výpadky paměti. Naštěstí jen drobné, jedná se o pouhé detaily. To hlavní mi zůstává a to hlavně návod jak sejmout kletbu samotné smrti z mého milovaného. Během mého přemítání si minulost mi tělem projede elektrický výboj a na krystalu se objeví praskliny. Konečně! Moc se stabilizovala a teď se spustil proces, při kterém se absorbuje zpět do mého těla. Netrvá to dlouho a krystal se začne rozpadat. A pak se to stane. Krystal se roztříští a vsákne se mi do těla. Moc se mi rozlévá v žilách a já cítím, jak má síla vzrůstá a psychika se navrací do normálu. Jakmile jsem schopen pohybu, zajdu do svého pokoje, kde se v rychlosti osprchuji a převléknu. Dám vědět všem tvorům temnoty, aby se připravili na boj, a já si otevřu cestu k samotné smrti. Octnu se v hlavní síni, které vévodí mohutný a bohatě zdobený trůn, jež dává pohodlí smrti. A před ní spatřím ke mně zády stojícího Mie.

„Už dlouho tě tu očekávám,“ přednese neutrálně. Mie se na mě ani nepodívá a pravděpodobně netuší, kdo za ním stojí. V tichosti dojdu těsně za něj a až teprve pak promluvím.

„To rád slyším. Mám tu velmi důležitou práci,“ pronesu klidně až chladně a Mie sebou znatelně škubne. Opatrně se otočí a pohlédne na mě svýma nebesky modrýma očima.

„Shiroya. Co tu děláš?“ vydechne zmateně stále mi hledíc do očí, které nyní vládnou ledovým klidem.

„Právě teď stojím před tebou a mám v plánu velmi důležitý rozhovor. Takže pojď a nepokoušej se protestovat, na to není čas,“ vylíčím mu důvod mé přítomnosti a smrti pohledem naznačím, že si s ním promluvím ve vedlejší místnosti.

„Nikam nejdu, nemáš právo mi rozkazovat,“ vzdoruje a to mě rozčílí, ale nedám to znát.

„Tak fajn, zůstaň si tu. Věřím, že ti ostatní velmi poděkují, že si jim nepřišel na pomoc,“ nadnesu a chystám se odejít.

„Počkej! Jakou pomoc myslíš? Stalo se snad něco?“ vyhrkne zděšeně a přitom mě chytí za kabát, abych mu neunikl.

„Byli napadeni. Víc ti řeknu, když mi věnuješ 5 minut,“ pronesu a pohledem se zabodnu do jeho očí. Je na něm vidět, že se mnou nikam jít nechce, ale obavy o ostatní ho nakonec přinutí souhlasit a my se přesuneme do prázdné místnosti. Tam mu nařídím, aby si sedl do tureckého sedu. Tak učiním i já a navážeme oční kontakt. Nakonec se mu napojím na mysl. Za normálních podmínek to nelze, ale u tohoto rituálu je to povolené a začnu s rušením kletby.

„Jsi ten, kdo mi ukázal, co je to láska. Snažil jsem, sám sebe přesvědčit, že láska je něco co mi nepřísluší, ale nyní už vím, že je to lež. Mám právo být milován, protože já sám již miluji a to právě tebe a Seriena. Chránil jsem před vámi své prožitými roky zmrzačené srdce a přitom jsem si neuvědomil, že již nejsem jeho vlastníkem. Mé srdce a hlavně duše a víra v krásnou budoucnost se skrývá ve vás. Teď tě tu s pokorou a z hloubi duše prosím, aby ses nade mnou slitoval a pomohl mi uskutečnit krásnou budoucnost, kdy nás tři bude spojovat věčná a neprolomitelná láska. Láska, která díky naší hlouposti utržila mnoho šrámů, ale přesto se nenechala zlomit,“ pronesu tato slova srdcem a propojením myslí mu ukážu svou bezmeznou lásku k němu a Serienovi. Mie ztuhle sedí přede mnou, když ho obklopí modrá záře a já cítím, jak mu z myšlenek opadne bariéra, matoucí jeho skutečné mínění k mé osobě.  Když rituál skončí, vyjdu z jeho mysli a čekám na jeho reakci.

„Shi. Shiroya,“ vydechne a očima zalitýma slzami.

„Ano, jsem to já,“ usměju se laskavě a nabídnu mu svou náruč. Mie ani vteřinku neváhá a do připravené náruče skočí a objímá mě tak těsně až mám problém dýchat.

„Mě je to strašně líto. Promiň, prosím promiň mi to,“ pláče mi do ramene.

„Už je to v pořádku, teď musíme jít pomoc Serienovi a ostatním. Detaily ti povím cestou,“ vydechnu. Mie souhlasí, a jakmile se uklidní, rozloučíme se se smrtí a zmizíme.