Kowai Yume

(Fóxa)

Když vyprávím své zážitky z cesty do Deinu, Shiroyi pohled mi je více než jasný. Ví, za kým jsem tam šla a proč. A taky, že při zmiňování Mamona se cítím nejistá. I já jsem si toho nedávno všimla. Vždycky když na něj pomyslím, cítím podivné mravenčení v břiše a konečcích prstů. Ovšem zda je tohle láska nevím. Nikdy jsem zamilovaná nebyla, tak jak můžu vědět, jak to probíhá? Každopádně mi není lhostejný, to vím určitě. Mým hlavním cílem je zbavit ho prokletí, mé city musí jít stranou. Jakmile si domluvíme strategii, popadneme bedny s vínem a odneseme je do vinného sklípku. Oslava jako taková se bude konat odpoledne a do té doby bude mít víno tu správnou teplotu.

„Zvládli jste to rychle. Doufám, že toho bude dost,“ přivítá nás zpátky Kiriaki. Naštěstí jsme naši debatu dost uspíšili, takže nikdo nepojal podezření. Ovšem v Nariho pohledu zachytím stín vzteku. Nejspíš jde o Clarisu, protože odmítla jeho pomoc.

„Neboj se, je toho víc než dost. Shiroya s Azraelem mají pořádnou páru a brali víc beden naráz, proto jsme tak brzy zpátky,“ odvětí sestra. Naramien na její slova zatne pěsti a nejspíš se tím snaží uklidnit. Nevím, jestli to sestra dělá vědomě, ale umí mu úžasně brnkat na nervy. Trvá mu jen pár sekund, než stisk povolí a tváří se naprosto vyrovnaně. Teď jsem ráda, že jsem se na něj zaměřila hned při příchodu, jinak by jeho počínání nemělo žádného svědka.

„Vidím, že jsem si našel siláka. To mě můžeš na rukou nosit,“ zavtipkuje, čehož se Azrael chytí a než se naděje už si ho bere do náruče jako princeznu. Kiriaki to nečeká a vyjekne jako malá holka. U nás snídaně prostě nemůže proběhnout normálně.

„Tebe ponesu kamkoliv výsosti,“ pronese jako rytíř z nějaké romantické novely a políbí ho na špičku nosu. Kiriaki mu v náručí zrudne jako rajče a my už neudržíme smích na uzdě. Tím rozesmějeme i je a Azrael ho posadí zpět na židli a sám si sedne vedle něj. Jsem moc ráda, že jsou šťastní. Kéž bych i já jednou s někým byla takhle šťastná. Naštěstí jsem mladá a mám ještě hodně let před sebou, tak snad se někdy ten můj vyvolený ukáže. Když se konečně všichni usadíme, rozproudí se příjemná konverzace a já si všimnu, že se Nari baví se Shiroyou. I včera u večeře to tak bylo. Musí mít opravdu nervy ze železa. Ještě před pár dny s ním nechtěl být ani ve stejné místnosti a teď dělá, že je vše zalité sluncem. Přitom je to pár minut, co pěnil, když jim sestra lichotila. Podívám se na Shiroyu a na sucho polknu. Ten pohled, jako propast do hlubin temnoty. Přitom mu na tváři hraje jemný úsměv a naprosto klidně konverzuje. Musím mu co nejdřív říct, co jsem předtím viděla. Moment! Můžu to zkusit hned. Když jsem hledala informace o prokletí, dostala se mi do ruky kniha o schopnosti telepatie. Psalo se v ní, že i když jedinec telepatii neovládá, dokáže obdařeného jedince pomocí silných myšlenek pobídnout k nahlédnutí do mysli. To je ono! Musím své myšlenky směřovat na Shiroyu, aby si jich všiml a nahlédl do nich. Tak mu dokážu sdělit, co potřebuji, a přitom na to nikdo jiný nepřijde. Otázkou je, zda se mi to podaří. Navíc nesmím dopustit, aby si někdo všiml, že se chovám divně. Takže hlavně klid, tvářit se normálně a soustředit se. Myslím, že bude stačit jen volat jeho jméno. Podle knihy bych v tomto případě měla být schopná poznat, když do mé mysli vstoupí, protože ho sama zvu. Dobře jdeme na to.

„Shiroya,“ pomyslím si a snažím se, aby to bylo hlasité. Nic. Škoda, tak znova.

„Shiroya, Shiroya!“ pokusím se v mysli křičet. Je to docela náročné, když na venek musím vypadat, jako že se nic neděle a v klidu snídám. Prosím, ať to funguje.

„Fóxo?“ rozezní se mi v hlavě hlas plný překvapení a já zajásám. Povedlo se.

„Čemu se směješ?“ zeptá se mě Ziki, která sedí vedle. Nejdřív se na ní nechápavě podívám a pak si uvědomím, že jsem nejspíš svou radost z úspěchu promítla i ve tváři.

„O nic nejde, jen jsem si na něco vzpomněla,“ zahraju to do outu, a to jí naštěstí stačí.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptá se a překvapení se ani nesnaží skrývat. Je to dost vzácné. Jindy své emoce bedlivě maskuje.

„Hodně čtu a studuji, jak jistě víš. Musím ti něco ukázat,“ rýpnu si a nepřímo upozorním na to, že hlavně on může za to, že každý den trávím ponořená v knížkách. Tomu se jen zasměje a pobídne mě, abych mu tedy ukázala, co potřebuji. Neváhám a vybavím si události odehrané před pár minutami. Cítím, jak v něm zase o kousek víc naroste napětí a obdivuji jeho sebekontrolu. Během našeho spojení totiž ani na vteřinu nepřestal hovořit s Narim a ani na sobě nedal nic znát. Tedy kromě pohledu, který ještě o odstín ztmavl. Dokázal ty dvě konverzace naprosto oddělit.

„Díky za informaci. Tímhle tempem to jistě nevydrží dlouho. Někdy mi budeš muset povědět, jak jsi to zvládla,“ poděkuje mi a ucítím, jak opustí mou mysl. Uf jsem fakt dobrá. Aspoň k něčemu mi to bádání je. Ještě tak jednoduše zvládnout to Mamonovo prokletí a budu mít klid. Vlastně nebudu. Na podzim mě čekají lékařské a proklínačské zkoušky. Jakožto čerstvě plnoletá musím obhájit své tituly a k tomu nejlépe získat vyšší hodnost. Celkem si věřím, ale radši nechci nic podcenit. Po snídani si odchytím otce. Slíbil mi, že se mnou procvičí boj zblízka se zbraněmi i bez nich. Naše nastávající aktivita zaujme ještě několik členů rodiny a rozhodnou se k nám přidat. Překvapivě se přidá i Naramien, ale zato Shiroya nikoliv. Čekala jsem to spíš obráceně. Ještě tu je Azrael, který snad nemůže nikde chybět. Stejně tak Clarisa. A nakonec Kay.

„Troufneš si zkřížit se mnou zbraň?“ zeptá se sestra Naramiena a ten po krátkém zaváhání souhlasí. Určitě si ho vybrala schválně. Jak jí znám, tak jí nesmírně baví provokace. Já se postavím naproti otci a vytáhnu své dýky. Ten neváhá ani vteřinu a zaútočí svým mečem. Vím, že je velmi zdatný šermíř, ale i tak mě síla útoků překvapí. Nehodlám se vzdát a pokusím se o několik útoků. Nechci se jen bránit. Musím uznat, že mě vůbec nešetří. Když se asi po deseti minutách ode mě vzdálí, cítím, jak mnou prostupuje únava. K mé smůle jsme ještě neskončili, jen měníme styl boje na beze zbraní. Uklidím dýky a jen co zaujmu bojový postoj, vyrazím k prvnímu útoku. Trochu jsem doufala, že ho svou rychlou akcí zaskočím, ale on se bez problémů vykryje a v dalším momentě mě srazí k zemi. Tím mě namíchne a rozhodnu se pro trochu toho podvádění. Odskočím z jeho dosahu a pomocí léčivé magie si uzdravím škrábance a svaly zbavím únavy.

„Výborně! Čekal jsem, kdy se k tomu odhodláš. V boji musíš využít všech svých schopností ve tvůj prospěch i když to může být proti protivníkovi nefér. Na to nikdy nezapomeň,“ prohlásí hrdě a zaútočí. Jeho slova mě potěší a neubráním se úsměvu. Hrát nefér. Tak dobrá, aspoň to využiji k vyzkoušení, jak silného protivníka dokážu zadržet.

„Vězení stínů,“ pošeptám si spíš pro sebe a s krátkou formulí aktivuji stejné prokletí jako na Gilla. Situace mi dost nahrála, protože stojím proti slunci a tím pádem otcův stín dopadá na mou stranu. Ten se po mých slovech okamžitě zarazí a trvá mu jen pár vteřin, než mu dojde, o co kráčí. Samozřejmě se pokusí vězení prolomit, ale jak se zdá, jeho síla nestačí. Někdy zkusím lapit Shiroyu, i když u něj předpokládám neúspěch.

„Vzdávám se,“ vzdá boj slovy, protože ruce nedokáže kvůli stínu zvednout. Na jeho slova hned prokletí deaktivuji, ale v ostražitosti nepolevuji. A dobře udělám. Jen co pocítí svobodu, vyraší pode mnou šlahouny a sám se postaví tak abych ho nemohla znova zajmout. Ve skoku roztáhnu křídla, abych šlahounům unikla, ale stačit mi to nebude. Musím se jich zbavit. Rychle přemýšlím, co by mi pomohlo, když mě v nestřeženém okamžiku lapí za kotník a v ten samý moment se ocitnu uvězněná v mase rostlin.

„Vzdej se a pustím tě,“ zaslechnu otce a jeho posměšný tón mě vytočí. Tak on mě obehraje, a ještě si z toho dělá srandičky? Fajn! Když chce, ukážu mu, že jeho rostliny mě rozhodně nezastaví. Aktivuji další prokletí, ale tentokrát jde o silnější kalibr. Ihned po aktivaci mi kůží začne prosakovat kyselina, která rostliny spolehlivě rozežere. Když ucítím, jak sevření povoluje, prudce roztáhnu křídla a celé své okolí pocákám kyselinou.

„Tvé schopnosti mě nepřestávají překvapovat. Jen příště měj na paměti své okolí,“ řekne a poukáže na ostatní, co tu s námi cvičili. Ti mě zaraženě pozorují skrz otcovu rostlinou zeď, která je uchránila před kapkami kyseliny. Hlavně Naramien na mě kouká jako na zjevení. Nejspíš nečekal, že budu tak silná.

„Omlouvám se, vůbec jsem si neuvědomila, že bych vás mohla zasáhnout,“ omluvím se a pak otci poděkuji za tu ochranu.

„Musím říct, že moc proklínače je fakt něco. Nikdy dřív bych to do tebe neřekl,“ ozve se Azrael, kterému z očí i hlasu křičí údiv a zvědavost. V tomhle si jsou s Clarisou neskutečně podobní.

„Dřív jsem své bojové schopnosti nijak zvlášť nepotřebovala a byla víc aktivní v lékařském oboru. S příchodem Leiko se to však změnilo a já s ní nehodlám prohrát,“ vysvětlím mu důvod, proč jsem až do nedávna působila tak neškodně. Na zmínku o Leiko reaguje Naramien a já se musím skoro smát. Hraje to teprve od včerejška a už dělá chyby. Ubožák. Kdyby s námi alespoň jednal narovinu.

„Půjdu si na chvilku odpočinout. Dost jsi mě utahal, ale děkuji,“ omluvím se a vydám se do svého pokoje.

„Dojdu pro tebe, až bude třeba,“ zavolá na mě sestra a té jen mávnu rukou na srozuměnou. Ještě než zalezu do pokoje, zajdu na střechu, abych se pokochala výhledem do krajiny. Pozoruji přírodu, která nás obklopuje, když mě vyruší hluk pode mnou. Nahnu se přes okraj a podívám se, o co jde. Až teď si uvědomím, že přímo pode mnou je cvičiště odkud jsem před chvílí odešla. Hluk dělá sestra s Naramienem, který dostává na frak a pění z toho.

„Zdá se, že se přeceňuje ve více oblastech,“ ozve se za mnou a já málem leknutím spadnu dolů. Prudce se otočím a střetnu se s Shiroyi rudým pohledem.

„Pravda. Předtím se aspoň nesoustředil, když sledoval můj boj s otcem, ale teď se nemá na co vymluvit,“ odfrknu si a znovu se podívám, jak marně zápasí se sestrou. Neříkám, že je špatný bojovník, přeci jen byl v Kamiho armádě, ale v naší rodině je plno lepších. Je možné, že za těch pár let mimo aktivní výcvik vyšel z formy.

„Myslím, že právě proto se k vám přidal. Zjišťuje naší přesnou sílu, obzvlášť vás dětí, kteří jste se v předešlých bojích nezapojili. To byl i důvod proč já jsem nešel. V mojí přítomnosti je ostražitější,“ reaguje a vysvětlí mi, proč se on nepřidal.

„To dává smysl. Proto jsi ho radši pozoroval odsud. Stejně tak mě. Vaše upřené pohledy mě zneklidňovali,“ vytknu mu. Po celou dobu jsem věděla, že nás Shiroya odněkud pozoruje. U Naramiena jsem to předpokládala už od chvíle, co se k nám připojil.

„Souhlasím se Serienem, že nepřestáváš překvapovat. Stihla sis všimnout, že vás pozorujeme, i když na tebe nešel vůbec zlehka. Taky ta naše komunikace u snídaně. Tvé bádání se evidentně vyplácí, i když jinde, než bys asi chtěla,“ usměje se a pak zmíní mé ležení v knížkách. Na to ho jen propálím pohledem a pak si povzdechnu. Nedaří se mi najít to, co potřebuji a není nikdo, kdo by mi pomohl. Shiroya mi to nikdy neulehčí, obzvlášť když nehodlám přiznat, že bych Mamona milovala.

„Proč myslíš, že to dělá?“ zeptám se a debatu tím vrátím zpět k Naramienovi. Přeci musí existovat slušný důvod, proč se nás rozhodl zradit. Tedy ta zrada je oficiálně jen domněnka, ale jeho chování je příliš podezřelé na to, aby o nic nešlo.

„Nejsem si jistý, ale nevylučuji ani možnost, že v tom má prsty Leiko. Jestli se mu dokázala dostat do hlavy, tak je schopnější než já. Pokud to však dělá zcela vědomě, tak jsem bezradný. Přitom to byl právě on, kdo mě přesvědčoval, že mě miluje a že i já si zasloužím lásku. Teď má tahle vzpomínka dost hořkou pachuť,“ odpoví a z jeho slov vyzařuje smutek a zlost zároveň.

„Láska. Pořád si neumím představit, co to vlastně je,“ povzdechnu si a až pak si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. Ksakru tomuhle téma jsem se chtěla vyhnout. Nechci, aby věděl, že nad tím přemýšlím.

„V mém případě především strach a odhodlání,“ odpoví krátce. Překvapeně na něj pohlédnu. Opravdu mi na to odpověděl?

„Tomu nerozumím,“ přiznám a doufám, že to víc rozvede. Když už jsme to nakousli, chci vědět víc.

„Strach, aby se tomu druhému nic nestalo a odhodlání pro něj udělat naprosto cokoliv. Ale jen když tyto pocity budou vzájemné, můžeš tomu říkat láska. Jeden druhého nesmí využívat. V takovém případě by ten, co opravdu miluje, především trpěl,“ vysvětlí a já na něj zůstanu zaraženě civět. Takhle tedy vidí lásku. Ovšem pokud to je pravda, tak jsem v pěkné kaši. Přesně tyto pocity spolu s dalšími mám, když na Mamona myslím. Ach ne, do čeho jsem se to dostala? To jako vážně miluji svého strýce? Jenže co on? Sice vykazuje známky zájmu o mou maličkost, ale nikdy mi nic přímo neřekl.

„Jenže jak poznat, že je to vzájemné? Nechci se spálit a pak litovat,“ vydechnu ztrápeně. Co když si jeho city jen barvím v růžových barvách, ale realita je někde jinde. Třeba je ke mně milý, jen proto, abych nepřestala hledat způsob, jak ho zachránit.

„Lepší se spálit a litovat, než neudělat nic a litovat,“ prohlásí a pak se vydá dovnitř. Jeho náhlý odchod mě zprvu překvapí, ale pak si všimnu, že se otec vrací do domu. Nejspíš jde za ním. Trochu jim závidím. Jejich láska je nádherná a nezdolná. Nevím, jestli někdy budu mít to samé. S dalším povzdechem toho nesmyslného uvažování nechám a konečně se odeberu do svého pokoje. Tam si nejdřív vlezu pod sprchu. Smyju ze sebe pot a taky zbytky kyseliny, která se po deaktivaci prokletí neutralizovala, takže nehrozí, že něco rozleptá. Čistá a suchá si na sebe natáhnu jen šaty. Spodní prádlo si vezmu až pak, stejně se budu převlíkat. Tak jak jsem, sebou plácnu na postel a nepřítomně se zadívám do stropu. Až do začátku oslavy nemám co dělat. Dárek pro Kiriakiho mám dávno připravený. Běžně touto dobou jsem v Sironu ponořená do knih, takže teď nevím coby. Netrvá dlouho a začnou se mi klížit oči. Nebráním se a jen přes sebe hodím slabou deku. Clarisa říkala, že pro mě pak dojde.

(Shiroya)

Do oficiálního začátku oslavy zbývá přibližně půl hodina a dům je plný života. Ladí se poslední detaily výzdoby a připravují se stoly na pohoštění. Všechno pevnou rukou organizuje Clarisa, která je ve svém živlu. Dělá jí dobře, když může ostatní dirigovat.

„Girlandy dejte výš, ať se na nich nikdo neuškrtí. S těmi vázami opatrně, a hlavně neušpiňte ubrusy. Tam skleničky nedávej, mám to nachystané na jídlo. A pohněte s tím, ať můžeme začít,“ komanduje všechny přítomné, a ještě za nimi chodí a opravuje po nich trochu nakrčený ubrus nebo otočí vázu o pár stupňů do strany, aby to podle ní bylo perfektní. Já to s pobaveným úsměvem sleduji, ale jen do chvíle, než na mě spočine její zrak a namíří si to mým směrem.

„Shiroya, dojdi prosím pro Fóxu. Mám plné ruce práce a ty se evidentně nudíš. Kdyby ti neotevírala, tak klidně vejdi. Je možné, že usnula,“ vybalí na mě, a ještě si rýpne, že nic nedělám.

„Nemůžu jí jen tak vpadnout do pokoje,“ bráním se. Fóxa není žádné malé dítě, ale skoro dospělá žena a taky nebezpečná. V poslední době jsem se o ní dozvěděl, že je vážně dobrá v proklínání vedoucích ke zmrzačení nebo smrti. Nevím, co mi bude chtít udělat, když k ní bez svolení vlezu.

„O nic nejde. Jsem si jistá, že s tím nebude mít problém. Kdyby náhodou jo, tak sveď vinu na mě,“ smete mé námitky ze stolu a povzbudivě mě poplácá po rameni. Ach jo, tahle rodina mi dává vážně zabrat. Smířený se svým osudem se vydám do horního patra s ložnicemi a chvilku na to spočinu před dveřmi jejího pokoje. Doufajíc, že je vzhůru zaklepu a čekám na odpověď. Nic. Zkusím to znovu a trochu přitvrdím na síle, aby klepání bylo výraznější a snad jí i vzbudilo. Zase nic. Sakra, proč to vždycky odnesu já? S dávkou sebezapření vezmu za kliku a opatrně nahlédnu dovnitř. Fóxu spatřím okamžitě na posteli pod tenkou přikrývkou a tvrdě spící. Bezva, jak dál? Přejdu k posteli a uvědomím si, že se jí právě něco zdá. Něco velmi nepříjemného, protože škube hlavou a přikrývku pevně svírá v dlaních. Přemůže mě zvědavost a nahlédnu do jejího snu. Figuruje v něm Mamon, kterého krutě sžírá prokletí osudu a ona plná bolesti a beznaděje snažící se mu ulevit, ale bezvýsledně. Hrdelní křik se prolíná s neutěšitelným pláčem. Opravdu zlý a krutý sen. Nemám v úmyslu nechat jí v něm ani o vteřinu déle.

„Fóxo, prober se!“ promluvím na ní a aby to bylo účinnější, zatřesu s ní. To zabere a na mě upře svůj zmatený pohled pár zelených očí. Tolik podobných těm Serienovým, ale přesto jiných. Mají o stupeň tmavší odstín a obsahují matné náznaky hnědé.

„Shiroya? Co se děje?“ zeptá se dezorientovaně a začne se rozhlížet kolem sebe.

„Brzy začíná oslava a Clarisa mě pro tebe poslala. Říkala, že když nebudeš otevírat mám jít dovnitř pro případ, že budeš spát. Zdálo se, že máš zlý sen, tak jsem tě probudil trochu naléhavěji. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil,“ rychle jí vysvětlím, co dělám v jejím pokoji bez dovolení. Je lepší to na ní takhle vychrlit, než se úplně vzpamatuje a v důsledku nedorozumění zaútočí. Na mé obsáhlé vysvětlení překvapeně zamrká.

„To je v pořádku a děkuji. Jen si opláchnu obličej a obleču se,“ usměje se a zapluje do koupelny. Zdá se, že mou zmínku o snu hodlá ignorovat. Respektuji to a rozhodně se jí nebudu přiznávat k tomu, že vím o čem byl. Rozhodnu se na ní počkat a jen odejdu na chodbu, aby se mohla v klidu převléknout.

„Nečekala jsem, že budeš čekat,“ řekne jen co mě spatří opřeného o zeď vedle dveří.

„Upřímně jsem se nechtěl vracet sám, abych náhodou nevyfasoval další práci,“ přiznám barvu s úsměvem a svými slovy ho vykouzlím i na její tváři.

„Tomu rozumím. Sestra dokáže být velmi panovačná, když dostane roli organizátora,“ přitaká a pak naznačí, že můžeme vyrazit za ostatními. Ještě si jí v rychlosti prohlédnu a musím uznat, že nápad se společenským oblečením nebyl vůbec špatný. Dlouhé tylové šaty petrolejové barvy s V dekoltem zdobeným vyšíváním, volnými zády a pod prsy podtrhujícím saténovým páskem. K tomu béžové lodičky na vysokém podpatku a jemné perly v uších a na krku. Vlasy si sčesala do volného drdolu, který pouští pár pramínků na ramena a jemné líčení zvýrazňující oči a rty.

„Jsi překrásná,“ polichotím jí a jako správný gentleman nabídnu rámě. Má lichotka ji dostane do rozpaků.

„Děkuji. I tobě to sekne. V obleku jsem tě snad nikdy neviděla,“ odpoví, jen co zažene červeň z tváří. Kdyby jí teď viděl Mamon asi by omdlel. Tuhle svou poznámku si však nechám pro sebe.

„To nejspíš neviděla. Dosud nebyla příležitost na takový oděv, jenže Clarisa se rozhodla z této oslavy udělat událost roku. Už teď se děsím tvých osmnáctin,“ zasměju se a ona se přidá. Jsem rád, že se směje i přes ten sen, který si jistě pamatuje. S mou oporou se vydáme po schodech dolů, kde na nás čeká zbytek rodiny. Všichni jsou nastrojení jako na svatbu a je na nich vidět údiv směřující k Fóxe. Je opravdu krásná i když ona sama si to nemyslí.

„Zlatíčko moje, moc ti to sluší. Měla by ses líčit častěji, krásně tak vynikají tvé nádherné oči,“ přistoupí k ní Mira a s úžasem si jí prohlíží. Proběhne ještě několik dalších lichotek na různé členy rodiny a pak se přesuneme na místo konání, kde zbývá počkat na oslavence a Azraela, který ho má dovést. Vše zatím probíhá podle plánu a za pár okamžiků do místnosti vchází Azrael s Kiriakim, který má oči zavázané stuhou. Azrael pohledem zkontroluje, že je vše nachystané a na pokyn uvolní stuhu.

„Všechno nejlepší!“ zvoláme sborově a slova doprovázíme potleskem. Kiriakimu září oči radostí a překvapením. Myslím, že až takovou oslavu nečekal. Všechno svěřil do Clarisiných rukou a sám byl před hlavními přípravami vykázán do jiné části domu, aby nemohl šmírovat. Samozřejmě musel mít zdatný dozor.

„To je úžasné, moc vám všem děkuji a hlavně tobě Clariso,“ vydechne a rozhlíží se po výzdobě. Při pohledu na hromadu občerstvení uzná, že jeho prvotní obavy z nedostatku byly více než zbytečné. Také mu neujde stůl obtěžkaný dary, ke kterým už se chtěl hrnout, ale Azrael ho zarazí.

„Ne tak rychle hamoune. Nejdřív gratulace a pak dárky,“ usměrňuje ho. Na to utvoříme zástup a začneme s gratulacemi. Není nás málo, takže to trvá a Kiriaki i když rád poslouchá ódy na svou osobu stále více pokukuje po dárcích. Je vážně jako malé dítě. Já se Serienem jdeme mezi posledními a nečekanou souhrou náhod je přede mnou Naramien. Z jeho držení těla cítím, jak je nesvůj z toho, že mě má za zády. Když přijde jeho řada i Kiriaki si všimne našeho zvláštního uspořádání a čeká co se bude dít. Naramien to překvapivě zvládne bez chyby a jeho úsměv by mu kde kdo uvěřil jako upřímný. Když mi pak chce uvolnit místo, omylem se o sebe otřeme rameny. V ten moment ucukne a zkřiví tvář znechucením. Rychle se ovládne, ale už se stalo a nejsem jediný, kdo to viděl. Neušlo to Kiriakimu a ani to nešlo, když na nás právě koukal a taky Serienovi za mnou, který ho má neustále na očích. Pohledem oběma naznačím, že to necháme pro teď být. Nechci kvůli tomu kazit oslavu hned v začátku.

„Tak Kiriaki, přeji Ti všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, hlavně zdraví, lásku už ti přát nemusím, když máte nejvyšší požehnání a ať se ti splní všechna přání a tužby,“ popřeju mu a přátelsky se obejmeme.

„Moc díky Shiroya. Zkus hodit řeč s Kami, třeba vás dva taky do Nefritového lesa pustí,“ prohodí, ale na to mu odpovím jen lehkým úsměvem. Moje reakce ho zarazí, ale to už pustím Seriena a vzdálím se.

„Předpokládám, že ve tvém případě bude v Nefritovém lese háček,“ ozve se Azrael, který vedle mě sedí na židli a pozoruje probíhající gratulace. Ten taky musí slyšet všechno.

„Předpokládáš správně. Kdysi dávno jsem tam vzal i Leiko, ještě když jsme byli šťastní, ale nic se nestalo. Z dnešního pohledu jsem za to rád, jenže tehdy to byla rána. Často mi pak vyčítala, že je to moje chyba, protože jsem jí prý dost nemiloval,“ vybaví se mi ta vzpomínka. Zaslechne to i Serien, jež se k nám právě připojil.

„Jenže v tom ten problém nebyl. Nerad to teď říkám, ale opravdu jsem jí moc miloval. Jinak bych s ní nedokázal žít,“ povzdechnu si a svůj pohled zaměřím na Seriena a doufám, že mi má slova nebude mít za zlé.

„Klid, i já kdysi miloval Miru, takže ti tvou minulost rozhodně nebudu vyčítat,“ věnuje mi úsměv a ujistí mě, že je s tím v pohodě. Úsměv mu oplatím a políbím ho.

„Takže v čem je problém?“ vrátí mě k původní věci Azrael.

„Ten je opravdu ve mně, ale v jiném smyslu než v tom, který mi vyčítala. Jsem velmi speciální bytost a ukázalo se, že mě spirit nemůže s nikým spojit, protože se nedokáže dotknout mé duše,“ vysvětlím jim pravý důvod, proč mou lásku i když věřím že je konečně ta pravá nedokáže síla Nefritového lesa zpečetit. Azrael se zatváří překvapeně, ale rozhodne se to dál nekomentovat. Ani Serien nic neřekne, jen mě uvězní ve svém objetí a věnuje mi další polibek. Vím co se mu honí hlavou. Je přesvědčený, že i bez tohoto aktu je naše láska nezlomná a já si myslím to samé.

„Vážení, gratulace jsou konečně u konce a já navrhuji přípitek na našeho oslavence,“ vytrhne nás z této vážné konverzace Clarisa a pak několika z nás předá lahve s šampusem. Začínám jí podezírat, že mě schválně zaměstnává, protože jednu z lahví vrazí do ruky mě. Dále Azraelovi, Serienovi a poslední Gabrielovi s tím, že když to nebude stačit, má další v záloze. Všem se otevření podaří ve stejný okamžik a postupně naplníme připravené sklenice. Fóxa je postupně rozdá. Ti co chtěli a nebo musí mít nealko dostanou svou skleničku od Ziki.

„Na tvé zdraví lásko,“ pozvedne svou sklenici nad hlavu Azrael a pobídne ostatní k přípitku.

„Na zdraví!“ přidáme se a sborově si na Kiriakiho připijeme. Poté někdo pustí hudbu a rozproudí se zábava. Kiriaki se ihned pustí do rozbalování dárků, které mají visačky se jmény dárců, aby nemusel zdlouhavě zjišťovat co je od koho. Je z nich úplně nadšený za což jsme rádi. Věřím, že pro nikoho nebylo snadné něco vybrat. Když má všechno rozbalené, hromadně všem poděkuje a přijde na řadu dort. Ten přinesou kuchaři a Ram přijímá objednávky na kávu. Jak čas plyne, někteří začnou mít upito a dojde i na tanec. Mě přepadne Clarisa s Fóxou, které už mají slušně naváto a přemluví mě, abych jim dovolil udělat mi účes. Zprvu se bráním, ale udolají mě a nechám je dělat si co chtějí. Část mi zamotají do drdolu a část zapletou do několika copů, takže ve finále vypadám jako strašidlo. No co, hlavně že se baví.

„Sluší ti to,“ přijde ke mně Serien s potutelným úsměvem.

„To určitě,“ povzdechnu si a přijmu skleničku, kterou mi nabízí. Je něco kolem sedmé, když se Mira omluví, že musí dát malou Nanami spát. Kolem osmé se z oslavy vytratí Naramien. V ten moment vyhledám Ravena, aby se spojil s tvory z temnoty a nechal ho sledovat. Nechci ho nechat bez dozoru. Můj rozkaz ihned splní. Vedle něj je Yami a ten mě ujistí, že neustále monitoruje okolí, takže bude vědět, když opustí dům. Jen přikývnu na srozuměnou a vrátím se k Serienovi. S blížící se jedenáctou hodinou proběhne boj, kdy se Yami snaží přesvědčit Arami a Kiru, že je čas jít spát. Hlavně Arami protestuje, že chce zůstat a vůbec se jí nechce spát i když má oči napuchlé ospalostí tak, že sotva vidí. Nakonec to Yami vyřeší po svém. Vytáhne si jí do náruče a prostě jí odnese do pokoje.

„Obdivuji ho, že jí vydržel tak dlouho přemlouvat,“ směje se Azrael, který celou situaci s pobavením sledoval.

„Smát se cizímu neštěstí se nevyplácí,“ ozve se Hanako a za trest ho přinutí k tanci. V tu chvíli mu úsměv zmizí a poraženě souhlasí. To už se smějeme my. Oslavu oficiálně ukončíme až s blížícím se ránem. Musím uznat, že jsme to s tím alkoholem dost přehnali a do pokojů se dostáváme velmi obtížně. I přesto jsem rád, že se oslava vydařila a nic vážného se nestalo. Serien okamžitě padne do postele a usne. Svlékání je tedy na mě a s menšími obtížemi ho vysvleču a dostanu pod peřinu. Akorát dávám jeho věci na ramínko, aby nebyly úplně zmuchlané, když nám někdo začne bušit na dveře. Ohlédnu se na Seriena, který se ani nepohnul a jdu zjistit co se děje. Jen co otevřu dveře, do náruče mi vpadne nalitá Fóxa se slzami jako hrachy.

„Shiroya ty mi to musíš říct! Prostě musíš! Já už takhle dál nemůžu!“ křičí a přitom mi pěstmi buší do prsou.

„Jsi opilá, běž spát a ráno si můžeme promluvit,“ snažím se jí uklidnit, ale je mi to prd platné. Nechci, aby vzbudila Seriena a on jí takhle viděl. Proto neváhám a přesunu nás do jejího pokoje.

„Ne mluv teď! Už víc nesnesu, aby Mamon trpěl,“ rozpláče se ještě víc a nepřestává mě mlátit.

„Proč ti na něm tolik záleží?“ odmítám jí říct co chce. Moje otázka jí zarazí a podívá se na mě jako na idiota.

„Není to snad jasné? Miluji ho!“ vykřikne zlostně.

„Takže až alkohol tě přinutí být upřímná. Tak fajn, dám ti nápovědu. Ty jsi klíč k jeho uzdravení,“ řeknu a než stačí jakkoliv zareagovat, uspím ji. Opatrně ji položím na postel a ještě než odejdu, zavolám si z temnoty služebnou.

„Převlékni ji do noční košile a ulož. Pak se vrať do temnoty,“ přikážu jí a sám se přemístím zpět do našeho pokoje. Konečně se i já dostanu z obleku a zavřu se v koupelně. Kriticky se podívám do zrcadla na svůj bláznivý účes a pracně ho rozmotám. K mému neštěstí mi vlasy zůstanou zvlněné, ale opravdu se mi nechce jít pod sprchu a mýt si vlasy. Nechám to být a zalezu si k Serienovi do postele. Ten na mou přítomnost reaguje okamžitě a přitáhne si mě do náruče. Ještě chvíli přemýšlím nad Fóxou. Docela mě zajímá, jestli si ten výstup bude po vystřízlivění pamatovat. Jestli ne, tak přijde i o mou nápovědu.