Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mītingu

7. 2. 2012

„Momo, máš rád umění? Jako sochy a obrazy?“ optám se opatrně, když ho seženu samotného v knihovně.

„No jasně já umění přímo miluju. Proč se ptáš?“ odtrhne se od knihy nadšeně. Ten nádherný výraz mě dostává do kolen a na chvíli zapomenu, proč tu vlastně jsem.

„No doslechl jsem se, že ve městě je právě výstava, tak jsem si řekl, že bych se zašel podívat, ale nechci se mi jít samotnému,“ ošiju se pod jeho pohledem.

„A ty chceš, abych šel s tebou?“ optá se zaskočeně.

„Ano byl bych moc rád, kdybys mě doprovodil. Chceš?“ nabídnu mu společné odpoledne. Momo se rozzáří oči jako žárovky a nadšeně mi skočí do náruče.

„Děkuju, moc rád půjdu,“ odkašle si, když si uvědomí, co udělal a odtáhne se ode mě. Zdá se, že stále žije v představě, že ani já si z té osudné noci nic nepamatuju. A já bych byl vůl, kdybych ho přitom nenechal.

„Tak fajn. Jdi se převléct a vyrazíme, touhle dobou by tam nemuselo být narváno,“ rozhodnu a i já se vydám do pokoje, abych na sebe hodil nějaké slušné oblečení. Ještě skočím za Yoru s Ikkim abych jim řekl o našem plánu. Naštěstí ani jeden neprotestuje, jen Ikki se na mě podezíravě dívá, ale nic neřekne. S Momo se srazím už na schodech a když si zkontroluju, že mi nic nechybí, vyrazíme směr město. Není to odsud moc daleko, takže jsem za slabých deset minut u vstupní brány města. Momo se rozhlíží kolem sebe a několikrát se zastaví u výlohy, aby tam mohl něco obdivovat. V situacích jako tato se v něm probouzí jeho dětská stránka, ale ve vážných situacích se dokáže zachovat jako dospělý muž. I tuto věc na něm miluju, ale to ono pochopitelně neví. Takhle dojdeme až před rozlehlou budovu uprostřed města, kde se koná výstava. U dívky za pultem koupím dva lístky a pak se vydáme prozkoumat výstavu. Exponáty jsou vystaveny podle období, ve kterém byly vytvořeny a také podle jejich tvůrců, to činí výstavu přehlednější. Momo ne jednou čapne za ruku a táhne k exponátu, který ho zaujal. Pohled na jeho nadšený výraz mi činí nepředstavitelnou radost a upřímně se ani tolik nesoustředím na exponáty jako na toho andílka co mám u sebe. Jsem rád, že jsem ho mohl učinit šťastným a je vidět, že umění opravdu miluje. Já pochopitelně taky, ale na něj nemám. Na konci prohlídky totiž zjistím, že nebylo jediného umělce, kterého by Momo neznal. Já na tom byl podstatně hůř a poznal jsem asi jen dvě třetiny umělců.

„Tak co líbilo?“ optám se a předem vím, jak bude znít odpověď, ale já to prostě chci slyšet od něj. Já vím, jsem strašný, ale mě záleží i na takové maličkosti.

„Hrozně moc, děkuju, že jsi mě pozval,“ vypískne nadšením celý bez sebe. Ach, nedokážete si představit, jak mě ta jeho slova zahřála u srdce. Cítím se jako v nebi.

„Jsem rád, že ses bavil. A co takhle dát si horkou čokoládu na zahřátí. Je docela zima,“ nabídnu mu posezení v teple. Momo s úsměvem přikývne a já se zatetelím blahem.

„Běž prosím tě napřed, musím si jen něco malého zařídit. Zatím si objednej, co budeš chtít a mě prosím černé kafe,“ poprosím ho a ukážu na kavárnu naproti nám. Nerad bych aby zašel do jiné a já ho pak musel hledat. Mou prosbu příjme a s úsměvem na tváři se vydá do kavárny. Já se rychle vrátím na výstavu a v krámku se suvenýry koupím knihu s fotkami a popisy všech exponátů na výstavě. Jsem si jistý, že mu to udělá radost, a když bude šťastný on tak já taky.

„Už jsem tady. Objednal jsi?“ vydechnu, když v kavárně najdu Momo a sednu si naproti.

„Jo čokoládu a kafe. Jo taky dva kousky medovníku, doufám, že ho máš rád,“ začervená se a pohled zabodne do balíčku, co jsem si odložil na stůl.

„Ten já zbožňuju a za to si zasloužíš odměnu. To je pro tebe,“ usměju se a předám mu balíček. Nesměle ho příjme a hned rozbalí. Nevěřícně těká pohledem z knihy na mě a snaží se pochopit, čím si to zasloužil.

„Tohle si neměl. Už jsi za mě utratil hodně,“ vyhrkne vyplašeně připomínajíc mi to, jak jsem mu nakoupil oblečení.

„Prosím tě, pro tebe všechno. A navíc chci, abys měl na tu výstavu vzpomínku. Takhle nikdy nezapomeneš na díla, která jsi spatřil,“ vysvětlím mu důvod, proč jsem to koupil. Momo mi s růměncem na tvářích poděkuje a společně se pustíme do medovníku, který nám servírka právě přinesla. V kavárně strávíme skoro dvě hodiny diskuzí na téma výstava a hodnotíme jednotlivé umělce. Většinou na ně máme stejný názor, ale je tu pár případů kde se skoro až pohádáme. Naštěstí ani jednomu z nás nevadí dělat ústupky, takže se příjemně pobavíme. Domů se dostaneme až v odpoledních hodinách a Momo hned začne vyprávět o dnešních zážitcích.

„Co to máš za knihu?“ optá se zvědavě Ikki, když si všimne předmětu, který Momo drží v rukou.

„Tu mi koupil Rei, jsou tam všechna díla z výstavy,“ odpoví mu s jemným růměncem na tvářích. Ikki se na mě se zájmem podívá a pak mě poprosí, abych šel s ním. Nemám nic proti, a proto ho následuji do knihovny.

„Dík, že se o něj tak staráš,“ pronese po chvilce ticha. Vyjeveně na něj koukám, než mi dojde, co to vlastně řekl.

„To nestojí za řeč, dělám to rád,“ usměju se. Kdybys jen věděl, jak moc se o něj starám tak bys mi urval hlavu. Jen co domluvíme, vtrhne do místnosti Momo s tím, že Ikkimu ještě neřekl vše a odtáhl si ho zpět. Jen jsem se tomu usmál a zamířil za nimi.

**************

„Jak mu je?“ vyhrknu na Anee, když ke mně znovu zavítá s obědem. Už jsou to víc jak dva týdny co jsem ho neviděl a to mě značně znervózňuje. Ano je to až neuvěřitelné, ale za tu dobu, co tu nebyl, jsem si přiznal, že se o něj vážně bojím.

„Stále se neprobudil. Občas něco vykřikne ze spaní, ale jinak žádná změna,“ povzdechne si Anee. Je očividně ze stavu svého pána nešťastná. Aby taky ne, ti dva spolu do určitého věku vyrůstali a Nagini se k ní vždy choval spíš jako k mladší sestře než ke své služebné.

„Je mu rozumět? Co říká?“ vyptávám se dál, i když přesně nevím co bych chtěl slyšet.

„Většinou volá tvé jméno a omlouvá se ti. Přitom mu občas po tváři sjede několik slz,“ odpoví a já oněmím. Celou tu dobu trpěl. Trpěl mnohem víc než já. Měl bych mít radost. Vždy jsem se ho snažil srazit na kolena, tak proč mě to vůbec netěší? Není přece možné, aby se to vrátilo, ne to už jsem překonal, zabil.

„Můžu ho vidět?“ vyskočím z postele. Potřebuju ho vidět, hned.

„No já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zdráhá se Anee s nedůvěřivým pohledem. Ani se nedivím, přeci jenom za jeho aktuální stav můžu já.

„Jen na chvilku,“ prosím ji se spím pohledem. Nakonec mému pohledu podlehne a přikývne. Rychle se najím a pak mě Anee zavede do pokoje, kde je Nagini. Cítím, jak se mi zrychlil tep a stoupnul adrenalin. Docela se tam bojím jít.

„Ale opravdu jen na chvíli,“ upozorní mě, než mi dovolí vstoupit. Ujistím ji, že slib dodržím a vklouznu do pokoje. Nagini leží skoro nehybně na posteli, občas sebou škubne a něco zamumlá. Přejdu k němu a posadím se na stoličku u jeho postele. Dívám se na jeho zkřivenou tvář a po chvilce ho po ní lehce pohledím. Nagini sebou při mém doteku škubne a ze zavřených očí mu ztečou nové slzy.

„Odpusť, prosím odpusť mi to, Siko,“ vyhrkne a napne se v křeči. Pohled na něj mi trhá srdce, obzvlášť když vím, že za to můžu já. Ať už jsem mu kdy chtěl udělat cokoliv, tohle mi na mysl nikdy nepřišlo. Jediné o co jsem se celá ta léta pokoušel, bylo to, aby mě začal nenávidět. Nakonec jsem docílil jen toho, že nenávidí hlavně sám sebe.

„To já bych spíš měl prosit o odpuštění. Ale důvod proč jsem vše dělal, ti prostě říci nemohu,“ pronesu tiše a pak urychleně opustím místnost. Zabouchnu za sebou dveře a s povzdechem se o ně opřu. Anee se na mě udiveně kouká a spolu s ní několik dalších služebných, kteří tudy procházejí. Pohled hodím na tác co Anee drží a udělá se mi nevolno. Na tácu jsou totiž položené dvě injekční stříkačky a dvě lahvičky s léky. Nesnáším jehly. Děsí mě. Kdykoliv je vidím, vrací se mi kruté vzpomínky na mé dětství.

„Musím mu dát léky, Ichigo tě doprovodí zpět do pokoje,“ informuje mě a ukáže na zmíněnou dívku. Té dívce je něco kolem patnácti let. Obličej jako panenka a sladce růžové, vlnité vlasy kontrastující s čokoládovýma očima. Přikývnu, že rozumím a beze slova se vydám na zpáteční cestu. Ichigo mě při odchodu zamkne a já se svalím na postel. Když si jen pomyslím, že všechno mohlo být jinak, je mi ze sebe na blití. Ale stále nemám tu odvahu přiznat se k důvodu mých činů.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

T_T

Soubi,5. 3. 2012 16:53

Ta situace se Sikem a Naginim mě jednou zabije...Chudáček Nagini, doufám, že se brzy probere a Siko to konečně urovná... Myslím si, že už je na to opravdu nejvyšší čas. A taky by to chtělo posun ve vztahu Moma a Reie. Úplně je vidím, jak spolu sedí v té kavárně a řeší tu výstavu... Prostě dokonalý pár :)

*utírá slzy*

Yui-chan,7. 2. 2012 22:36

teda, skoro jsi mě dostala, ale nakonec jsem se udržela. Kdyby to mělo ještědalší dva odstavce, utopila bych notebook. To je tak smutný, lituju Naginiho, hrozně moc.Co ti udělal, že ho takhle trápíš? Sika máš trápit, ne jeho. Ať se ta rusovlasá obluda rychle rzohodne a všechno vyklopí, protože jinak zažije mučení v mém podání a to si za klobouk nedá.
Jinak část s Reiem a Momo,bože, tam to jiskří, jsem se bála, aby nevylítly pojistky :D. Těším se, až si to konečně oba přiznají, že se mají rádi. A jestli bude Ikki prskat, aťsi ho Yoru zkrotí, od toho tam je ;).
moc se těším na pokráčko, tak mě moc nenapínej

...

kana,7. 2. 2012 20:59

nádherný dílek. Chudák siko, CO se mu vlastně v dětství stalo? snad bude brzo pokračování

bůů

Mysticia-sama,7. 2. 2012 18:09

Fňuk, já chci, aby se už Nagini probudil ;-( Je mi smutno ;-( Jinka mos krásný dílek, těším se na pokráčko ^^