Kowai Yume

Když se blíží čas večeře, odložím knihu a jdu do kuchyně.

„Leilo, prosím tě udělej jednu porci navíc,“ řeknu kuchařce, která kývne a hned ji jde udělat.

„To ti jedna porce nestačí, bratránku?“ ozve se za mnou Rei.

„Hleď si svého,“ zavrčím a jdu si sníst svou porci. Když dojím, popadnu připravený tác a jdu do pokoje. Rei je mi v patách, ale naštěstí jsem rychlejší a zabouchnu mu přímo před nosem. Ozve se hlasitá rána, až se dveře zatřesou, jak nestihl zabrzdit. Ikki se lekne a zděšeně se na mě podívá. Je tak rozkošný, když se takhle tváří. Položím před něj tác a on se na mě podívá, jestli smí.

„No jez. Přece tě nebudu týrat hlady,“ řeknu a vysloužím si nádherný ale zároveň nepřístupný úsměv. Ikki se hned do jídla pustí a než stačím mrknout je tác prázdný a Ikki leží na boku a přežraně oddychuje. Odnesu tác, proměním se v leoparda a lehnu si k němu. Ikki se ode mě trochu odtáhne a v zápětí usne. Mrzí mě to, ale co s tím nadělám, do ničeho ho nutit nebudu, teda až na to, aby tu zůstal navždy po mém boku. Už je to měsíc co ho tu mám a pořád o něm nic nevím. Pomyslím si, když se vzbudím. Podívám se na hodiny a s hrůzou zjistím, že je pět odpoledne. Vlastně co se divím, když jsem až do rána hrál s Reiem kulečník. Takhle je to každou noc před úplňkem. Podívám se na místo, kde si myslím Ikkiho a když ho tam nevidím, vyděšeně vyskočím do sedu a rozhlédnu se. Naštěstí ho ihned spatřím, jak si u zrcadla češe své dlouhé vlasy. V zrcadle uvidí můj vyděšený výraz a rychle uhne pohledem. Povzdechnu si, takhle to je už od té doby, co jsme se milovali. Pořád mi nejde na rozum, jak to, že to sérum působilo tak krátkou dobu? To se mi ještě nikdy nestalo, ale co i tak to bylo božské. Ale zase od té doby se mnou nemluví a vyhýbá se mému pohledu, jak jen může. Stoupnu si za něj a chytnu ho za ruku, ve které drží hřeben. Ikki sebou trhne a se strachem v očích se na mě otočí.

„Můžu? Nechci ti ublížit,“ usměju se s nadějí v očích. Ikki se trochu uvolní a kývne. S tímhle mám pocit, že konečně začínám získávat si jeho důvěru a to mě nesmírně těší. Začnu mu opatrně česat dlouhé černé vlasy, které připomínají temnou noc a užívám si jeho blízkost a jemnost vlasů. Když jsem hotov, odložím hřeben a Ikki mi se smutným úsměvem poděkuje. Stáhne si vlasy do culíku a přejde k oknu. Vzhlédne k obloze a v obličeji se mu objeví smutek, který přímo na místě bere všechnu radost z těla.

„Proč tak smutný?“ optám se ho opatrně. Ikki se na mě nepřítomně podívá a pak ukáže na vycházející měsíc.

„Dnes je úplněk. Dnes bych se s ním zase setkal,“ odpoví mi sklesle a sedne si na parapet.

„Pustil bych tě, ale bojím se, že by ses mi nevrátil a navíc by mi puklo srdce, s vědomím, že se tě dotýká někdo jiný,“ posmutním a otočím se k němu zády.

„Prosím, naposledy. Slibuji, že se vrátím a budu navždy s tebou,“ prosí se slzami v očích.

„Zůstalo by se mnou jen tvé tělo, ale tvá duše by zůstala s ním a to nechci.“ odporuju jemu návrhu.

„On už mou duši má, a když mě dnes nepustíš, zůstane ti tu mé tělo, které tě bude do konce života nenávidět. Pusť mě, řeknu mu sbohem a vezmu si svou duši zpět, abych ti jí jednou mohl dát, jako dík za to, že jsem se s ním dnes mohl rozloučit,“ navrhne tvrdě. Otočím se k němu čelem a zabodnu svůj pohled do jeho temných očí, ve kterých vidím upřímnost.

„Jestli se mi do tří do rána nevrátíš, slibuju, že si tě najdu a pak všechny mé city k tobě půjdou stranou a zabiju tě,“ řeknu tvrdě s očima pořád zabodnutýma do těch jeho.

„Děkuju,“ usměje se a podívá se na měsíc. Povzdechnu si a podívám se na hodiny, šest deset, sakra přijdu pozdě na večeři. Vykradu se z pokoje, a co nejrychleji se dostavím do jídelny. Rei tam už na mě čeká a je plný energie. Nechápu to, při úplňku se po večeři vždy s dobrou náladou vytratí a ráno se s ještě větší vrací. Dnešek není výjimkou.

„Jak to, že tak pozdě?“ optá se s úsměvem.

„Něco mě zdrželo, ale to není tvoje starost,“ odseknu a sednu si ke svému jídlu. Rei se jen ušklíbne a s pořád dobrou náladou se pustí do jídla. Když mám snědeno, podá mi Leila tác s další porcí. Děkovně se na ni usměju a odkráčím do pokoje. Ikki se stále dívá z okna ale už ne s tak smutným výrazem. Obejmu ho a pod nos mu strčím tác. Trochu se mě lekne, ale pak mi děkovně lípne pusu na tvář a převezme si tác. Okamžitě se pustí do jídla a já ho s úsměvem pozoruju a prsty si lehce přejíždím po místě, kde ještě cítím jeho rty. Když si všimne mého zasněného výrazu, zčervená a raději se dál věnuje masu na tácu. Přestanu snít, vezmu si rozečtenou knížku a fláknu sebou do postele. Po chvíli se ke mně přidá Ikki a začne si hrát s mými vlasy. Strašně mě to vzrušuje, ale nedám to na sobě znát a soustředím se na knihu před sebou. Ikki mi dělá malinký copánky a přitom se pobaveně usmívá. Snažím se udržet v klidu a užívám si jeho doteky a hřejivý úsměv. Když se blíží půlnoc Ikki se zvedne a zkoumavě se na mě podívá.

„Běž, ale vrať se mi, co nejdřív prosím,“ usměju se na něj smutně.

„Neboj, vrátím se a už budu jen tvůj,“ řekne s úsměvem, ale já vím, že je smutný. Kývnu, odepnu mu obojek a Ikki se vytratí. V pokoji nastane mučivé ticho a prázdnota. Asi po čtvrt hodině mě bodne u srdce, ale hned na to se mi uleví. Z toho poznám, že se už setkali a že se loučí, navždy. Teď jen doufat že se mi vrátí. Zvednu se a přejdu k oknu, u kterého předtím stál Ikki a pohlédnu na měsíc. Nevím, jak dlouho tam stojím a nic nevnímám, ale když uslyším otevření dveří, proberu se a vzhlédnu k nim. Stojí tak Ikki s krvavým šrámem na tváři. Rychle k němu přiběhnu a vezmu si jeho obličej do dlaní.

„Co se ti stalo?“ vydechnu polekaně a teď si všimnu suchých stop po pláči.

„Nevzal to moc dobře, jak jsem doufal a tohle mi nechal na památku,“ vzlykne. Obejmu ho a on mi zaboří tvář do ramene a rozvzlyká se. Vezmu ho do náruče a položím na postel. Když se chci narovnat, přitáhne si mě k sobě.

„Nenechávej mě tu samotného,“ vzlykne.

„Dojdu si jen pro lékárničku, abych ti mohl ošetřit tvář, a hned se vrátím, ano?“ optám se ho utěšujícím hlasem. Ikki přikývne a nechá mě odejít. Během pár sekund jsem zase u něj a ošetřuju mu ty škrábance. Obávám se, že jsou tak hluboké, že mu zůstanou jizvy. Když jsem hotov, rychle odnesu lékárničku a vlezu si k němu do postele. Přitáhnu si ho do náruče a Ikki se tentokrát ke mně přitulí.

„Odteď už ti nikdo neublíží, slibuju,“ zašeptám mu do ucha. Ikki jen lehce přikývne a v zápětí usne.