Kowai Yume

Už nějakou tu chvíli jen tak ležím v posteli a přemýšlím, proč se mi udělalo tak zle. Pamatuji si jen, jak nám Nikolaj oznámil, že šli Naramien se Shiroyou do temnoty a mě se udělalo nevolno. Bylo to jako kdyby se mi mělo srdce roztrhnout na několik částí. Navíc mi v tu samou chvíli zmizeli z těla hadi, které mi implantoval Shiroya.

„Už jsi vzhůru?“ ozve se ode dveří Kiriaki.

„Jo, přemýšlím, proč jsem omdlel,“ odpovím stále zamyšleně.

„To je mi také záhadou. Celou dobu ti bylo dobře a pak najednou, si ležel na zemi. Ale skus se zeptat Hanako. Zdálo se mi, jakoby věděla něco, co jí znepokojovalo,“ pronese a pak odejde. Je možné aby Hanako věděla víc než ostatní? No ono by to nebylo poprvé, ale to že jí to znepokojuje, mě nutí bát se toho, co mi prozradí.

„To jsou mi věci. Hned jak vlezu do domu je mi oznámeno, že jsi v bezvědomí. Letím sem jako splašený a pak tě uvidím, jak si tu válíš šunky,“ rozlehne se pokojem mě tak známí a milovaný hlas. Ten mě okamžitě probudí ze zamyšlení a střelím pohledem ke dveřím. Tam se o futro opírá usměvavý Naramien a za ním stojí Hanako, která má na tváři spíše smutný výraz.

„Nari, co tu děláš?“ vydechnu nadšeně a hrabu se z postele.

„Coby? Vrátil jsem se. Odteď bydlím opět tady,“ obeznámí mě se situací a já mám pocit, že se rozteču blahem. Pevně ho sevřu do náruče, ve které se ocitl, když jsem se postavil. To snad ani není možné. Mé prosby byly vyslyšeny. Jsou zpět.

„A Shiroya?“ optám se zaraženě a Nari se ode mě odtáhne.

„S ním si nemusíš dělat starosti. Má co chtěl,“ zavrčí a s tím, že si jde pro věci, odejde.

„Děje se něco? Proč nepřišel i Shiroya?“ uhodím na Hanako, která se za Narim nešťastně otočila. Tohle mi nehraje. Buď se něco stalo Shiroye a nebo se Nari pomátl. Nebo oboje.

„Je to moc složité. Dej tomu čas, ono se vše srovná,“ pokusí se o úsměv a než stačím protestovat je pryč. Stojím na místě jako vytesaný z kamene neschopen to pobrat. Nari se během chvilky vrátí s velkou sportovní taškou. Tu hodí ke zdi a přejde ke mně. Vezme můj obličej do dlaní a na tváři se mu vyrýsuje něžný úsměv. Natáhne se ke mně a jemně se rty otře o ty mé.

„Strašně jsi mi chyběl,“ šeptne a přitiskne se mi na rty. Polibek mu oplatím, ale stále mám v hlavě Shiroyu. Je možné, že se opět chytli a Nari se s tím tak vyrovnává? To už se mi začne rukou dobývat pod tričko a já ho odtáhnutím od sebe zarazím. Tohle nejde. Ne když nevím co je se Shiroyou.

„Děje se něco? Optá se zmateně. Je to totiž poprvé v našem vztahu co jsem ho přerušil v této činnosti, ale já cítím, že kdybych ho nechal, později bych hořce litoval.

„Bez Shiroyi ne,“ zavrtím nesouhlasně hlavou a držím si do od těla.

„Proč? Vždyť to může být zase jako dřív,“ vyhrkne nazlobeně.

„Nikdy už to nebude jako dřív. Stalo se moc věcí a navíc miluju i jeho. Vždyť to víš,“ prohlásím. Čapnu Lenu, která nesouhlasně zamňouká, a odejdu z pokoje. Jdu s ní na střechu a tam jí požádám o otevření pentagramu. Lena se chvilku vzpouzí, ale nakonec povolí. Poděkuju jí a s trochu stísněným pocitem v žaludku vejdu do temnoty.

„Seriene, kde ses tu vzal?“ vydechne Nikolaj, když se s ním srazím na chodbě.

„Musím mluvit se Shiroyou. Víš kde je?“ optám se naléhavě.

„Asi tě zklamu, ale on nechce s nikým mluvit, ani se mnou,“ řekne sklesle.

„Je to důležité. Jde o Naramiena,“ informuji ho o závažnosti této situace. Je opravdu nezbytné, abych s ním mluvil.

„Co je s ním? Pokud vím tak se vrátil k tobě,“ rozlehne se chodbou temný a smutkem nasáklý hlas. Podívám se po jeho vlastníkovi a cuknu zděšením. Právě se dívám na naprosto zuboženou postavu. Vypadá, jakoby několik dní nic nejedl a hlavně nespal. Vlasy, které znám jako sytě rudé a nadýchané, jsou teď zplihlé a i odstín ztmavl. Ofina mu spadá do očí tak, že tvoří neproniknutelnou clonu. Tázavě se podívám na Nikolaje, který jen bezradně zavrtí hlavou a nechá nás o samotě. Můj tichý společník mě zavede do obýváku a Nikolaj nám tam přinese kafe.

„Můžu vědět, co se mezi vámi dvěma stalo?“ začnu se vyptávat a na něm poznám jasné ztuhnutí. Sice sedíme naproti sobě, ale pohled má zabořený do okna po svém boku.

„Naramien se rozhodl, vyškrtnout mě ze svého života. Obrátil má pošetilá, i když i já si stále myslím, že pravdivá slova proti mně. Nejprve co začalo ignorací a teď se i odstěhoval. Úplně mě odepsal. To se stalo,“ zavrčí a je na něm vidět jak moc ho to trápí.

„A to se rozhodl jen tak? Takhle náhle?“ nechce se mi tomu věřit. Muselo za tím být něco většího, ale to mi nejspíš neřekne. Shiroya jen přikývne a zhnuseně se podívá na pohoštění, které přinesla služebná. Pak se rozhostí tíživé ticho a Shiroya si masíruje spánky. Já si vzpomenu na výraz v Nariho tváři, když jsem se o něm zmínil a na to jak se na mě vrhnul.

„Zdá se, že to vše chce hodit do starých kolejí. Měl jsem to tušit, zabránit tomu. Nikdy jsem se do toho neměl nechat tak blbě chytit. Láska je něco co mi nepřísluší,“ pronese hořce a chytí se za hlavu. Moc jeho slovům nerozumím a není se čemu divit, vzhledem k tomu jak dlouho jsem s nimi nebyl. Prakticky vše mi bylo zatajeno.

„Ale já to takhle nechci. Chci být s vámi oběma. Buď vy oba anebo nikdo,“ vyřknu svou prosbu a Shiroya se na mě poprvé za celou tu dobu podívá.

„Ne tohle není možné. Musíš být s ním. Já nemám právo na lásku, ale vy ano, musíte být spolu. Já to nedokážu. Nedokážu to změnit, ale ty musíš lano lásky zachránit, jinak ho ztratíš,“ začne zmateně mluvit a já z toho vůbec nejsem moudrý. Shiroya se chytne opět za hlavu, silou si tlačí na spánky a z očí mu tečou slzy velké jak hrachy. Rychle k němu přiskočím a pevně ho chytnu do náruče.

„Klid, to bude dobrý. My to zvládneme, společně to překonáme a budeme opět šťastní,“ šeptám mu do ucha ve snaze ho uklidnit.

„Shiroya uklidni se. Já tě miluju,“ řeknu mu do očí, když se mi ho nedaří uklidnit. Díky těmto slovům se mi to podaří a teď se na mě dívá, jako kdybych se zbláznil. No to je sice pravda, ale v jiném slova smyslu. Trochu se k němu přiblížím se snaze zjistit, jestli bude pokračovat. Shiroya se na mě trochu nedůvěřivě dívá, ale pak se opatrně začne přibližovat tak dlouho, dokud se naše rty nespojí. Drobnými polibky mě ochutnává a já jeho. Je to úžasný pocit. Tak dlouho už jsem neochutnal tyto rty. Rty mocné, ale zároveň bojácné. Naramienovi rty jsou jiné, bojovné a přitom tak snadno poddajné. Ještě chvíli si užíváme jeden druhého a pak si Shiroyu nadzvednu, abych vklouzl pod něj, a usadím si ho na klíně. Ten se mi v něm hned uvelebí a do dvou minut spí sladkým a tolik potřebovaným spánkem. Prohlížím si jeho ztrhanou tvář a přitom s ním lehce pohupuji a hladím ho po zádech. Je až nemožné, že někdo tak citlivý a zranitelný jako on, disponuje tak velkou mocí. U ostatních vyvolává strach nebo respekt a přitom je jeho pravá osobnost tak jiná. Sedím tam s ním asi něco přes hodinu, když do pokoje vpadne ustaraná Hanako a za ní Nikolaj.

„Pšt. Spí tak ho nevzbuďte,“ zašeptám a musím se pousmát nad jejich nechápavými výrazy.

„Jak se ti ho podařilo uspat?“ optá se mě Hanako. Jen zavrtím hlavou, jako že to není důležité a rozhodnu se ho uložit do postele. Oba mi pomůžou vstát s ním v náručí z křesla a nasměrují mě do jeho pokoje. Tam ho opatrně položím na postel a pořádně přikryju.

„Seriene, můžeš na chvilku? Potřebuju s tebou mluvit,“ osloví mě Hanako.

„Nechci ho nechat samotného,“ šeptnu a držím Shiroyu za ruku.

„My se o něj postaráme,“ ozve se ženský hlas na druhé straně pokoje. Hodím tam pohledem a spatřím muže a ženu. Někoho mi silně připomínají, ale jsem teď ve stavu, který mi nedovoluje přemýšlet.

„Kdo jste?“ vyptávám se. Nechci ho nechat s někým koho neznám.

„Tohle jsou Eleona a Dylan. Anorini rodiče,“ seznámí nás Nikolaj. No jasně Anori. Ta mě vůbec nenapadla. Potřesu si s nimi rukou na pozdrav a pak jim Shiroyu svěřím. Teď už vím, že bude v bezpečí. Vrátíme se do obýváku a Hanako se na mě se starostí v očích podívá.

„Tak o co jde?“ optám se duchem stále u Shiroyi.

„Vypadá to, že máme ještě jeden problém,“ začne a je vidět, že by mě tím nejraději nezatěžovala.

„Jaký problém?“ popoženu jí k odpovědi. Nemám rád, když se špatné zprávy takhle prodlužují.

„Doneslo se nám, že se v hlavním městě utvořili nepokoje. Zatím to není nijak vážné, ale podle toho co jsem se dozvěděla, se k obyvatelům města nějak dostala informace o tom, že Shiroya získal zpět své tělo a tak to začalo,“ prozradí mi co jí tíží a já si povzdechnu. Jakoby toho teď nebylo málo.