Kowai Yume

(Shiroya)

Zítra to bude týden od Serienova nečekaného výbuchu a přesto není ve vzduchu cítit žádné uvolnění. Během té doby jsem si stihl zjistit, o co tu kráčí, a nestačil jsem se divit, když jsem v jeho hlavě nalezl myšlenky plné žárlivosti a podezíravosti. Má naprosto nečekaně podezíravé pohnutky k Sakumi. Zdá se, že to s atmosférou v jejich partě dost otřáslo. Ostatní členové rodiny naštěstí nic netuší a popravdě i já dělám blbého. Nesmím se k tomuto problému nijak vyjádřit. Tím bych se akorát tak prozradil. Zjistil by tak, že mu stále hledím do hlavy jako do otevřené knihy a i to, že vím, co pro nás staví. Byl jsem ten den neopatrný a nechtěně prohlédl přes bariéru a spatřil rozdělané základy bazénu.

„Jsem si jistý, že to přejde jako letní bouřka,“ ozve se za mnou náhle Izaya. Nečekal jsem, že sem na střechu někdo přijde a díky horlivému přemýšlení jsem ho ani nezaregistroval a proto není divu, že mi srdce poskočí úlekem.

„Zase jsem tě nedokázal oblafnout. Jsi si dobře vědom svých schopností,“ polichotím mu. Moc dobře ví, že i přes jeho úžasné schopnosti mi není roven. Osobně si myslím, že když se mu zachce, dokáže se nade mě dostat. Na moje slova se nepatrně usměje a sedne si na výběžek vedle mě.

„To jsem a váš pohled mluvil za všechno. Buďte rád, že v tomhle je Serien neskutečně natvrdlý. Ale stejně, kdo by čekal, že se v něm najde taková žárlivost? Tak málo mu stačilo, aby probudil své vražedné instinkty,“ odpoví a ještě mě upozorní na jeho nedostatek, který mi pro tentokrát je k užitku.

„Vždyť se ale vůbec nic nestalo a doteď mu nevadilo, když jsem se bavil s jinými,“ povzdechnu si a znovu začnu přemýšlet nad jeho důvody. Jenže to jde podivně těžko. Hodně rychle potom co jeho přátelé přišli, jsem si uvědomil jednu velmi zarážející věc. Sakumi má ve své hlavě naprosto dokonalou a nepropustnou obranu. Nedokážu jí rozbít ani já, což se dosud podařilo jen Dantemu a Naramienovi. A nejen to. Nedokážu si o něm zjistit informace ani od jeho přátel včetně Seriena. Všechny vzpomínky obsahující jeho osobu jsou mlhavé a nic neprozrazující.

„Jenže Sakumi je trochu jiný případ. Nemůžu vám k tomu říct víc, ale Serienova podezíravost vůči němu není až tak absurdní, jak se zdá. Oproti tomu, absurdní je, že žárlí i na mě. Možná by nebylo od věci mu o nás trochu povyprávět. Sice jsem mu řekl, že náš vztah je čistě pracovní, ale bude klidnější, když to uslyší od vás,“ odbočí od původního tématu a nemá v plánu nechat mě se k němu vrátit. Ten Sakumi mě zajímá čím dál víc a já hodlám zjistit co je zač. Jsem si jistý, že není žádnou z obvyklých ras žijících na Ardenu. Pokud by byl, jistě by mu neunikl ten krvežíznivostí nasycený vzduch, který nás ten den obklopil. Jenže bylo zřejmé, že si ho jsem vědom pouze já.

„Pokusím se na to nahodit řeč a tak trochu doufám, že ty jarní slavnosti tu hustou atmosféru rozptýlí. No nedá se nic dělat, musím jít jinudy,“ řeknu najednou a s roztaženými křídly se vznesu do vzduchu. Nic nemusím vysvětlovat, neboť Izaya si Serienovi blížící se přítomnosti všiml a já se s lehkostí spustím o patro níž, kde má okna Yami. Naštěstí mívá alespoň jedno okno otevřené a tak mi nedělá problém proklouznout dovnitř. Teď mě tak napadá, že se stále nevrátil z temnoty. To může mít dvojí vysvětlení. Buďto se jeho zranění stále plně nezhojilo nebo trucuje. Nikým nepozorován se vykradu z jeho pokoje a zvolím si knihovnu jako nejlepší místo, kam se zašít. K mé neskutečné smůle je to šlápnutí z bláta do h.…, no nebudu se k tomu vyjadřovat. Abych upřesnil své nevkusné poznámky jen, co vejdu, spatřím na lenošce Naramiena a u jeho nohou sedí Sakumi. O něčem se baví tak záživně, nejen že nezpozorují mou přítomnost, ale ještě ke všemu se Sakumi opírá o Naramienovo skrčené nohy. Sleduji je a hluboko v srdci cítím, že tu je něco hodně špatně. Na jednu stranu je to naprosto nevinné gesto, které se často objevuje i u přátel, ale Naramien je jiný. Nemá rád tyhle projevy přátelství a většinou je nebere ani od Azraela. Teď tu ale klidně polehává a nechá jemu skoro cizí osobu, aby se ho dotýkala.

„Doufám, že neruším,“ nedá mi to, abych na sebe neupozornil a Naramien jakoby se náhle probral ze snění, stáhne nohy k sobě a následně se posadí. Vypadá to, že si až teď uvědomil, že na něj někdo sahá a jeho zmatený pohled to jen dokazuje. Oproti tomu Sakumi moc dobře věděl, co dělá a mě na malý okamžik propálí pohledem.

„Vůbec ne, jen jsme si tu povídali, viď Nari?“ v momentě nasadí svůj sladký úsměv a aby svá slova potvrdil, nutí k souhlasu i Naramiena.

„A. Ano. Sakumi chtěl vědět jaké to je být v Kamiho armádě. Stalo se něco?“ přitaká zaskočeně a se značnou nervozitou mi položí otázku. Stalo se něco? To bych se měl zeptat spíš já. Vůbec se mi jejich chování nelíbí, ale nedám to na sobě znát a nasadím svou masku lhostejnosti.

„Nic. Jen hledám Seriena. Mimochodem nemáš dneska trénovat s Kirou?“ vymluvím se a s pohledem na hodiny mi dojde tato skutečnost. Naramien se bezděky podívá na hodiny a v tu chvíli jako když do něj střelí.

„Sakra já na to úplně zapomněl. Ještě štěstí, že tě mám,“ za letu mi poděkuje a ještě obdaří vroucím polibkem. Pak už maže na sjednané místo, kde ho Kira jistě dobrou čtvrt hodinku netrpělivě čeká. I já se obrátím k odchodu. Nemám zájem tu s ním být o samotě, navíc nevím, kde se toulá Serien a nebylo by dobré vidět nás takhle spolu. Ještě než přejdu práh, otočím se na něj, protože cítím jeho pohled. Ten úšklebek, se kterým mě propaluje, mi nažene husí kůži a radši odsud vypadnu. Jakmile za mnou klapnou dveře knihovny, úlevně vydechnu a zároveň se oklepu. Musím co nejrychleji zjistit, o co tu jde, jinak tuším hodně nepříjemné problémy.

„Tváříte se, jakoby jste viděl přízrak,“ zaskočí mě Raven. Musím být dneska úplně mimo, když jsem nezaregistroval ani jeho. I on si toho všiml, proto mě teď sleduje s nechápavým výrazem.

„Asi mám jen špatný den. Musím si jít něco neodkladného zařídit. Vyřiď ostatním, že se vrátím až k večeři,“ rozhodnu se a vydám se k hlavním dveřím.

„Smím vědět, kde budete? Pro všechny případy,“ ptá se a přitom mě doprovází.

„Chvíli na Ardenu a pak i v temnotě, ale neměj strach, nic se mi nestane. Kdyby něco, kontaktuj mě, nebudu mimo dosah,“ odpovím mu stručně a jen co vyjdu před dům, roztáhnu křídla a vzlétnu. Nemá cenu se po zemi přemisťovat portály, když si takhle můžu protáhnout ztuhlá křídla.

(Naramien)

Běžím na louku za domem a už z dálky vidím Kiru s naštvaným výrazem a rukama založenýma na prsou. Sakra, vůbec nechápu, jak jsem jen mohl zapomenout. Vzpomínám si, že jsem si víc jak před hodinou šel dáchnout na lenošku do knihovny a chvilku po mě tam přišel Sakumi. Dali jsme se do řeči a dost zapáleně se vyptával na nebe a Kamiho. Nevadilo mi o tom mluvit a tak jsem se mu to snažil co nejlépe vyobrazit. Ani nevím, kdy si ke mně přisedl a to, že se mi opírá o nohy, jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy nás vyrušil Shiroya. Dost mě to vykolejilo. Nemám rád, když se mě dotýkají ostatní. Samozřejmě nepočítám svá zlatíčka, to je něco jiného. Ani doteky od matky či Azraela nepřijímám s nadšením avšak někdy je to nevyhnutelné. Ale Sakumi? Znám ho teprve necelé dva týdny a přitom jsem ho nechal se mě dotýkat. Je to divné, když jsem si s ním povídal, přišlo mi, jako že čas plyne úplně jinak a byl jsem tak zvláštně uvolněný. Vím, že ten pohled Shiroyu zaskočil. I přes jeho lhostejnou masku jsem mu to viděl na očích. S jeho příchodem taky zmizely ty podivné pocity a já se dostal do reality.

„Hrozně moc se omlouvám, zapomněl jsem hlídat čas,“ omlouvám se kajícně, hned jak k němu doběhnu a pro teď si dovolím zapomenout na podivnosti, které se před malou chvílí odehrály.

„Ještě pět minut a došel bych si pro tebe, ale hlavní je, že jsi dorazil. Můžeme začít?“ zavrčí, ale vztek ho vzápětí přejde a soustředí se na další trénink. Občas si říkám, že jeho chování vůči mně je dost drzé, ale tak nějak se na něj kvůli tomu nedokážu zlobit. Ještě než začneme, ucítím slabé mravenčení mezi lopatkami. Nevím proč, ale přinutí mě to podívat se směrem k hlavnímu vchodu.

„Kam asi má namířeno?“ zeptám se, když spatřím Shiroyu odlétat. Kira se podívá stejným směrem, ale nijak to nekomentuje. Je jasné, že ta otázka nebyla na nikoho mířena, proto na ni ani neodpovídá. Nechám to plavat a raději se začnu věnovat své práci. Abych si vyžehlil svůj pozdní příchod, rozhodnu se ho naučit pár nových kousků. Už u druhé novinky mi je odpuštěno. Jsem rád, že se tak snadno nechá udobřit. Skončíme až chvíli před obědem, kdy máme čas, dát se po náročném cvičení dohromady.

„Kde je Shiroya?“ rozhlédnu se po jídelně a zjistím, že on jediný chybí. Yamiho v tuhle chvíli nepočítám. I on už je podezřele dlouho v temnotě. Možná by neuškodilo, jít se za ním podívat.

„Málem bych zapomněl. Vzkazuje, že si musí něco zařídit a ať ho čekáme až k večeři,“ ozve se Raven a vysvětlí nám jeho nepřítomnost. To trochu vysvětluje jeho odlet.

„Neříkal, kam má namířeno?“ zapojí se Serien.

„Přesně ne, jen že bude chvíli na Ardenu a pak v temnotě. Potkal jsem ho před knihovnou a byl trochu mimo a pak mi řekl tohle,“ odpoví a ve mně zatrne. Před knihovnou? To muselo být hned po mém odchodu. Zajímalo by mě, co si musel tak neodkladně zařídit. Pokud si vzpomínám, o ničem se nezmiňoval a jen málokdy jednal takhle narychlo. Instinktivně se povídám na Sakumi a zarazím se. Upřeně se dívá na Shiroyi místo a jeho pohled není zrovna takový, jaký bych čekal. Krutý. Brzy si všimne, že se na něj dívám a nasadí jeden ze svých sladkých úsměvů. Co se tu sakra děje? Je možné, aby s tím měl něco společného? Možná bych se ani nedivil. Nejsem slepý a vím, že se v té jejich partě muselo asi tak před týdnem něco stát. Až na Sakumi jsou všichni v divné náladě a už několikrát jsem byl svědkem Serienových nevraživých pohledů právě na jediného kladně naladěného člena. A nejsem sám, kdo si toho všiml. Shiroya si dost jistě myslí, že je jediný kdo o tom ví a tak dělá, že se nic neděje, jenže obdobnou taktiku mají i ostatní. Nevíme, o co tu kráčí a tak nelijeme zbytečně olej do ohně. No pro všechny případy bude asi nejlepší, když se budu Sakumi vyhýbat. S tímto rozhodnutím se pustím do jídla. Jakmile dojím, omluvím se a Serienovi řeknu, že jdu za Yamim.

„Pozdravuj ho a řekni mu, že ho očekáváme na slavnostech,“ souhlasí s mým plánem a nechá ho pozdravovat.

„Vyřídím. Jistě budu do večeře zpátky,“ ujistím ho a ztratím se v pentagramu. Jím se nechám přemístit do obýváku a je mi přáno, neboť tam na Yamiho hned narazím. Trochu mě zaskočí fakt, že je jeho kůže pokryta šupinami, ale nezdá, že by ho to nějak trápilo, proto se neptám.

„Tebe bych tu nečekal,“ pronese popravdě. Jedno se mu musí nechat, je vždy upřímný a to ke všem.

„To věřím. Mám tě pozdravovat od Seriena. Doufá, že se k nám pozítří přidáš,“ vyřídím pozdravy dřív, než to zamluvíme.

„Jistě, nejspíš se vrátím už dneska s tebou. Je čas přijít jí na oči, i když netuším co to s ní je,“ povzdechne si a svalí se do křesla. Já udělám to samé a pátravě se podívám na jeho paži.

„Zhojilo se to dobře? Jsi tu už dlouho,“ nedá mi to a zeptám se na jeho stav.

„V pohodě, ale řeknu ti, bylo to něco. Léčilo se to hrozně pomalu a trvalo to skoro tři dny. Jizva zmizela až včera v noci. Nenapadlo by mě, že dokáže ovládat vítr na takové úrovni, navíc jakoby to chvílemi nebyla ona. Už nějakou dobu mi přijde, že z ní cítím přítomnost někoho dalšího, ale když se na to začnu soustředit, zmizí to,“ svěří se mi. Vím, o co jde, jsem velmi dobrý v získávání informací a po jistém nátlaku mi to Shiroya prozradil. Překvapilo mě, že Arami vztáhla ruku právě na Yamiho a ještě k tomu takovým způsobem.

„Nejsi sám, kdo to cítí. Nezvyklé vidět vás dva pohromadě,“ promluví ode dveří Shiroya.

„Napadlo mě Yamiho navštívit a zjistit zda se zúčastní slavností. Myslel jsem, že tě tu už najdu. Raven říkal, že něco zařizuješ,“ vysvětlím svou náhlou návštěvu.

„Musel jsem si něco zjistit, dělá mi starosti Sakumi. Nějak mi na něm něco nesedí,“ prozradí, ale je na něm poznat, že do detailů mě zasvětit nehodlá. Tak přeci jen bylo mé tušení správné. Yami teď na nás kouká trochu zmateně a tak se ujmu vysvětlování a popíšu mu Serienovi přátele. Vůbec mi nedošlo, že se s nimi vlastně nezná. Museli se vidět akorát při tom posledním útoku a to zrovna není nejlepší čas na seznamování.

„Vidím, že je zase veselo. Rád bych se dožil dne, kdy bude všechno v pohodě,“ rýpne si, když se dozví o Serienově nevraživosti. Zároveň Shiroye prozradím, že není jediný, kdo o tom ví a snažím se z něj vyloudit, co se v té jejich partě stalo. Není mi přáno a zarytě odmítá odpovědět. Nechám to být, nemá cenu tlačit na pilu, když z toho nekouká výsledek. Už je to doba co, jsme byli všichni tři pohromadě v temnotě a tak se rozhodneme navštívit pár oblastí a zjistit jak se obyvatelům daří. Všude vzbuzujeme silné emoce, protože jsme díky bohu milovanými vládci. Nejsilnější to je v oblasti Tera západně od sídla. Zde se totiž nachází vesnice s nejvyšším počtem dětí do patnácti let. Je smutné, že žádné z nich tu nemá své rodiče a v temnotě nebyl nikdo, kdo by jim poskytl hřejivou náruč. Většinou když přijde osiřelé dítě do temnoty, je o něm informováno obyvatelstvo s účelem zajistit mu náhradní rodinu. Půl roku se čeká, zda se ho někdo ujme a po tuto dobu žije v sídle vládce. Když se nikdo nepřihlásí, je ubytováno právě v této vesnici. Je to takový dětský domov, ale v mnohem větším měřítku. Zdejší děti Shiroyu bez výjimky osobně znají a zbožňují ho. Já se s nimi setkal nedlouho potom, co jsem se stal součástí temnoty a okamžitě mi přirostli k srdci.

„Vaše výsosti, vítejte v Norenu,“ přivítá nás správce u brány vesnice. Když jsme takhle všichni tři pohromadě, oslovují nás „Vaše výsosti“. Je to jednoduší než nás oslovovat jednotlivě.

„Všechno v pořádku? Doufám, že vám děti nedávají moc zabrat,“ ujme se slova Shiroya a jdeme za správcem do středu vesnice, kde se na náměstí kolem kašny hemží děti.

„Je to stále stejné. Tím, že nestárnou, je to s nimi pořád dokola. Mrňata jsou v klidu, ale ti puberťáci stojí za to. Těch nám tu taky v poslední době přibývá nejvíc a lidské děti to tu zpravidla mají těžší. Asi nejtěžší pro ně je přiznat si existenci jiných ras,“ seznámí nás s děním. Je to smutné. Lidé si o nás myslí, že jsme pouhými výmysly a pohádkami. Když pak zemřou, zjistí pravý opak. K tomu se nikdo z nás nevyjadřujeme, protože si nedokážeme představit, jak se cítí. Navíc je většinou ostatní děti začnou šikanovat hned po zjištění, jak bezbranní jsou. Hned jak nás děti zmerčí, jsme jimi obklopeni a všem se na tvářích rýsují nadšené úsměvy. Nějak se mi podaří dostat se z toho chumlu a zamířím k malé skupince dětí, které posedávají u jednoho domu kousek od nás. Jedná se o již zmíněné lidské děti a tyto sem přišli teprve nedávno. Je zřejmé, že ještě nezapadli do kolektivu, proto se sjednotili a udržují si odstup.

„Ahoj, jak to jde?“ zeptám se, když jsem u nich. Šestiletý Sam okamžitě začne brečet, a co nejpevněji se mi přitiskne k noze. Neváhám a jdu do dřepu, abych ho mohl obejmout a trochu utišit jeho nářky.

„Takhle brečí každou chvilku, ostatní děti si nás dobírají kvůli původu. Jsem tu nejstarší, tak jsem si je vzala k sobě,“ promluví patnáctiletá Anna, která je obklopena dalšími třemi mladšími dětmi.

„To je mi líto, ale v tomhle vám bohužel nemohu pomoc. Když jim nařídím, aby se k vám chovali slušně, obávám se, že to pro vás bude ještě horší,“ řeknu sklíčeně. Nejhorší na tom je, že jim nepomůžou ani jiní lidé. Ti se bojí, že tím přijdou o své místo mezi nimi, takže novým lidem ukazují záda.

„V pohodě, něco takového bychom po Vás ani nechtěli. Hlavní je, že opatrovníci nás berou takové, jací jsme a to bez rozdílu rasy. Když o to půjde, vystačíme si a já prcky ochráním,“ pronese rozhodně a i její pohled mi dává jasně najevo, že si za svými slovy stojí. Jsem rád, že se rozhodla je ochránit.

„Myslím si, že nakonec zapadnete, chce to jen trochu času. Už půjdu, tak se tu mějte a slibuji, že se brzy zastavím,“ rozloučím se s nimi a ještě je podpořím. Všiml jsem si totiž démona v Annině věku, který po ní co chvilku kouká. Je mezi dětmi dost populární, a jak se zdá, Anna mu padla do oka.

„Zbabělstvím ničeho nedosáhneš,“ pronesu k chlapci, když procházím kolem něj. Ten se na mě přistiženě podívá, protože doufal, že si jeho pohledů nikdo nevšiml.

„Jenže co když se jí hnusím? Nejsem člověk,“ svěří se mi se svou obavou, která mě donutí k úsměvu. Vypadá to, že si k ní pěstuje krásné city, když se obává odmítnutí kvůli rase.

„Zde v temnotě je rasová odlišnost bezvýznamná. Všichni si tu jste rovni a jsem si jistý, že Anna to chápe,“ osvětlím mu jeden zásadní fakt, který si tak málo uvědomují. Obyvatelé temnoty jsou bez výjimky po smrti a patří Shiroye, kterému se zpovídají. Nezáleží, kým byli během svého života. V pohledu mladého démona se po mých slovech objeví rozhodnost a ještě než se za Annou vydá, poděkuje mi.

„Můžeš si otevřít seznamku,“ šeptne mi do ucha Yami. Trochu sebou cuknu, protože se stále v jeho přímé blízkosti necítím úplně bezpečně, ale vzápětí ho obdaruji omluvným pohledem. Vím, že mi nic neudělá, dal mi slib a to pod Shiroyi přísahou. Přesto, když se u mě takhle nečekaně objeví, nereaguji tak jak bych chtěl.

„Vtipné. Jen chci, aby spolu všichni vycházeli, přeci jen jsou na stejné lodi. Kde je Shiroya? Už se blíží čas k návratu,“ vyzvídám, když ho nezahlédnu u dětí.

„Něco probírá s jedním opatrovníkem,“ odpoví a ukáže mi na dvě postavy stojící stranou od dění. Již na první pohled je poznat, že probírají nějakou nemilou záležitost a opatrovník se tváří dost rozčarovaně a naštvaně, jenže ne na Shiroyu. Nevím, o co se jedná, ale z toho opatrovníka mám zvláštní pocit. Možná to dělají ty zářivě zlaté oči a černé vlasy, že mi při pohledu na něj před očima vyskočí obrázek Sakumi. Netrvá dlouho a jejich debata je ukončena a Shiroya se vrátí k nám. Zdá se být s výsledkem konverzace spokojený, ale něco mi říká, abych zbytečně nevyzvídal. Jeho držení těla a oči jasně říkají, že nic neprozradí.

„Je čas se rozloučit. Určitě vás brzy zase navštívíme, tak buďte hodní a vycházejte spolu. Alespoň v rámci možností,“ pronese ke všem přítomným a to spustí lavinu slov na rozloučenou. Na to sborově roztáhneme křídla a vydáme se zpět do sídla. Tam se ujistíme, že vše šlape jak má a necelou čtvrt hodinku před večeří se objevíme ve vstupní hale sídla na Ardenu.

„Vítejte zpět. Jsem rád, že vás vidím v plném počtu. Co zranění?“ přivítá nás Serien, který tu na nás očividně čekal. Věřím, že kdybychom se nevrátili ve smluvený termín, je schopný zalarmovat celou armádu. Je velmi starostlivý, což se mu jen těžko dá vyčítat a také si zakládá na dochvilnosti.

„Není po něm ani stopa, ale léčba trvala trochu déle, než jsem předpokládal,“ podá stručné hlášení o svém zdraví a Serien úlevně vydechne.

„To je dobře. Moc se za Arami omlouvám, nechápu co to s ní v poslední době je,“ omluví se Yamimu a ještě se lehce ukloní. Tím nás zaskočí a hlavně tedy Yamiho. Tímto gestem mu vyjádřil hlubokou a pokornou omluvu.

„Bože, úplně jsi mě dostal. Nemáš proč se mi omlouvat, navíc to zranění jsem si způsobil hlavně svou neopatrností. Jsem si jistý, že to brzy zase urovnáme,“ dostane ze sebe s prvotním koktáním, což mě vážně pobaví. Je to snad poprvé, co ho vidím vyvedeného z míry.

„Yami,“ ozve se kousek od nás tichý hlas, ze kterého čiší obavy. Všichni se sborově otočíme na Arami a v tichosti čekáme, co se bude dít. Jen doufám, že to nebude další katastrofa. Chvilku si ti dva pouze vyměňují pohledy a nakonec se Arami rozbrečí. To mě překvapí, ale ne tak jako Yami, který neváhá, několika dlouhými kroky se dostane k ní a uvězní ji ve své náruči. Je to neskutečně dojemná chvilka, která pomalu dožene k slzám i nás.