Kowai Yume

(Serien)

Do potemnělého dne mě probudí neuvěřitelný hlad a hlavně zvuky připomínající mi pláč. Rychle se vyšvihnu do sedu a otočím se na místo vedle sebe. Naramien tam není a tak se rychle zaměřím na zvuky, které mě probudili, a zjistím, že vycházejí z koupelny. Okamžitě se tam rozeběhnu, a když vtrhnu do koupelny, spatřím Naramiena schouleného v koutě třesoucího se pod vzlyky.

„Nari?“ přistoupím k němu opatrně a položím mu ruku na rameno. Nari se ke mně otočí a já se upřímně zhrozím. Oči má úplně oteklý a zarudlý a rty úplně rozkousaný.

„Co se děje? Proč pláčeš?“ snažím se zjistit, co se mu stalo. Nari zakroutí hlavou a snaží se trochu uklidnit, aby mi mohl něco říct.

„To já ne, ale Shiroya. Nemůžu to zastavit,“ vydoluje ze sebe a z očí mu začnou ztékat nové slzy. Chvíli na něj nechápavě hledím a snažím se to vstřebat.

„Nari, nechápu tě,“ ozvu se bezradně a vtáhnu Nariho do své náruče, ve které se ho snažím uklidnit.

„To on pláče, ale nedokáže to s tím bojovat sám a proto jeho smutek a pláč prožívám také a já s tím nedokážu nic udělat. Nevím, co se mu stalo, ale něco ho nesmírně mučí,“ dostane ze sebe namáhavě a víc se ke mně přitiskne.

„Jak dlouho už tohle trvá?“ optám se s pohledem upřeným na jeho zarudlá a opuchlá víčka. Nari se na chvíli zamyslí a mezi dalšími vzlyky si povzdechne.

„Už asi tři hodiny, vkuse, ale už to slábne,“ odpoví mi a o mě se pokouší smrt. Tři hodiny vkuse brečet je neuvěřitelně vyčerpávající a také to na Narim vidím. Bože Shiroya, co se stalo?

„Přestal, už byl moc vyčerpaný,“ řekne náhle Nari a sám je skoro klidný ale unavený. Postavím ho na nohy a pomůžu mu k umyvadlu, kde si opláchne obličej studenou vodou a pak ho uložím do postele, aby si odpočinul. Hned jak se dotkne hlavou polštáře, usne a já si povzdechnu. Podívám se na hodiny, že snídani jsem prošvihl a na oběd je moc brzy. Když se, ale ozve mé kručící břicho, rozhodnu se, že si něco prozatím udělám, abych nechcípnul hlady. Zajdu si do kuchyně, kde si namažu dva chleby s máslem a šunkou a do misky si nakrájím jablko, salátovou okurku, zelenou papriku a rajče. Pak si uvařím čas a se vším si sednu ke stolu a konečně se najím.

„Už jsi vzhůru?“ ozve se za mnou laskavý hlas. Otočím se ke dveřím, které Hanako právě zavírá.

„Ano, Naramien ještě spí,“ řeknu a upiju ze svého čaje.

„Vím, byla jsem se na něj podívat. Už víš, co se stalo?“ optá se, se zájmem.

„Ne, ještě nebyla vhodná chvíle se ho na to vyptávat, ale dozvěděl jsem se, že Shiroyu něco trápí a užírá se tím,“ odpovím jí tiše. Hanako kývne, že rozumí a odejde. Když dopiju i čaj vše odnesu do kuchyně, kde to umyju a dám na své místo. Rozhodnu se, že nebudu Nariho rušit a zajdu si na procházku po zahradě. Sníh roztál už před několika dny a s přibývající teplotou se tráva začíná vzpamatovávat a vytváří tak předjarní atmosféru. Prohlížím si teď chudou zahradu a pak mi zrak padne na skleník. Vejdu do něj a tím si umožním pohled na krásné pestrobarevné růže. Ano v tomto skleníku pěstujeme ty nejvzácnější odrůdy růží na světě a díky výborným podmínkám vytvořeným ve skleníku zde růže kvetou celoročně. Prozkoumám jednotlivé druhy, zda nejsou poškozené nebo jim nechybí živiny a pak je začnu pečlivě zalévat.

„Netušil jsem, že tě najdu zrovna tady,“ vyleká mě Lay. Pravda, často sem nechodím a už vůbec se o růže nestarám, i když vím jak to dělat. O růže se starají Lay s Kayem a Mirou.

„Jo, nechci Nariho rušit, tak jsem se šel projít,“ osvětlím svou přítomnost a dál pokračuju v zalévání. Lay se chopí druhé konve a pomůže mi. Když jsme hotoví, Lay zkontroluje termoregulaci a pak opustíme skleník.

„Tak jak to jde s Mirou? Ještě ses z ní nezbláznil?“ optám se Laye s úsměvem.

„Ne, mám pevnější nervy než ty. A co ty, jak jsi na tom s těma dvěma?“ vrátí mi otázku.

„Nic moc. Naramien se už včera probral, ale Shiroya ne, prý s nikým nemluví. Dneska mě vzbudil pláč, a když jsem se Nariho zeptal pro pláče, odpověděl mi, že to pláče Shiroya a ventiluje to i přes něj,“ povzdechnu si bezradně a posadím se do altánku, ke kterému jsme právě došli. Lay si sedne ke mně a chvíli přemýšlí.

„Vypadá to, že jsou propojeni a to i citově, proto byl Naramien schopen vnímat Shiroyovi pocity a pak je ventilovat pláčem,“ řekne nakonec a pak se rozhostí ticho. Ano to je velice pravděpodobné. Najednou se zvedne vítr a kousek od nás se objeví pentagram z temnoty. Z něj vystoupí muž, který se rychle rozhlédne a hned jak nás spatří, přiběhne k nám. Zděšeně se na něj díváme, protože má v hlavě díru.

„Jsem Nikolaj, sloužím v paláci Anděla temnoty, ale teď rychle za mnou Démon světla se tu znovu objevil,“ rychle se představí a řekne nám důvod své přítomnosti. Beze slov ho následujeme, až se dostaneme na louku, která sousedí se zahradou. Tam stojí zase ten tmavě fialový drak a na něj sedí muž v hábitu s kápí přes obličej. Co mě, ale zarazí je to, že naproti němu jsou dva obří bazilišci. Na hlavě jednoho baziliška sedí Naramien a na hlavě druhého baziliška sedí Shiroya, který mi spíš připomíná ducha.

„Shiroya má moc se ukázat i mimo Naramienovo tělo, ale jen v podobě ducha. Je to díky tomu, že má své tělo,“ osvětlí nám Nikolaj, ale tím vytvoří další otázku.

„On má vlastní tělo?“ vyhrknu nechápavě.

„Ano, ale to tělo je pohřbeno v hlubinách temnoty v zapečetěné rakvi, takže se k němu nemůže dostat,“ odpoví mi stručně a nechá mě, abych si to srovnal.

„Vypadá to, že se nás nemůžeš nabažit. Copak potřebuješ?“ optá se muže naproti nám jemným ale v hlouby duše nenávistným hlasem.

„Dost mě překvapilo, že vás vidím odděleně, ale přišel jsem proto, abych zjistil, jak se zrodil anděl temnoty,“ odpoví.

„To je úplně mimo tebe, nemusíš si s tím namáhat tu svou hlavičku. Jo mimochodem doufám, že ti na tváři zůstala jizva,“ utahuje si z něj a tak čekám, že na něj zaútočí. Démon po něm hodí aurovou tlakovou vlnu, které se Shiroya lehce vyhne a rovnou na něj zaútočí kosou.