Kowai Yume

(Mamon)

Cítím, jak můj žaludek udělá několik přemetů při pohledu na reagující pečeť. To chrčení mi v uších zní jako umíráček. Už v průběhu celého procesu jsem pochopil, že začala s těmi méně závažnými a tahle sada prokletí byla ta nejhorší. Nejsem si jistý, jestli se mi chce znát pravdu. Už pěkných pár let jsou příznaky minimální a žiju prakticky bez potíží. Nemůžu z pečetě odtrhnout zrak, ale to jen do doby než mou pozornost upoutá vzlykání. Urychleně stočím pohled na Fóxu, které se po tvářích valí slzy jako hrachy. Říct, že mně to překvapilo je slabé slovo. Její reakce mě naprosto šokovala. Čekal jsem spíš smích, výsměch mé ubohosti. Jenže ona mi tu upřímně pláče. Netuším, co mám dělat, ale něco uvnitř mi řekne, abych jí pevně objal. To vzápětí udělám a silně si jí přitisknu k hrudi. Fóxu svým jednáním zaskočím a navíc ucítím silné bolestivé impulsy v hlavě a také mravenčení v konečcích prstů. Proč se mi to sakra musí ozvat zrovna v takovou dobu? Uběhne jen pár sekund, než se vzpamatuje a vytrhne se mi objetí.

„Tohle už nikdy nedělej! Jsme nepřátelé a není vhodné podobné věci provádět. Počkej tu chvíli, dojdu si pro něco do pokoje,“ objasní svou odtažitost a v mžiku je pryč. Stojím tu jako zmražený a nejde mi do hlavy, co se tu právě odehrálo. Tak ona mi tu začne brečet, a když se jí snažím utěšit tak se jí to nelíbí? Přišlo mi to správné, poskytnou jí náruč, do které se může schoulit a vyplakat se. K tomu měla takový divný výraz, který jakoby jejím slovům odporoval. Ženské jsou prostě komplikované a chlap jí za žádnou cenu nemůže porozumět. Stejně jako nerozumím matce, tak ani Fóxe. Uběhne pět minut, když se ozve slabé zaťukání. Nečeká na vyzvání, klepe jen, aby na sebe upozornila a proto okamžitě vejde. V rukou drží obří knihu, ve které začne mlčky hledat. Pozoruji její počínání a žasnu nad její proměnou. Je teď naprosto klidná a po pláči není ani stopa. Dokonce nemá ani zarudlé oči, jak jsem očekával. Pravděpodobně nechtěla, aby jí někdo na chodbě potkal a hned to na ní poznal, takže použila svou magii, aby všechny důkazy zničila. Má léčitelské schopnosti opravdu zmáknuté. Zajímalo by mě, kolik takových pokladů jejich rodina ještě skrývá.

„Už jsi někdy někoho upřímně miloval?“ zazní tichým pokojem jednoduchá otázka.

„Cože?“ vyhrknu, když mi dojde význam její otázky. Nemístně na ní valím oči a snažím se přijít na to, proč se zajímá právě o tohle. Je to sotva půl hodinka, co mi do očí vpálila, že jsme nepřátelé a teď se ptá na velmi osobní věci.

„Ptám se, jestli jsi byl někdy zamilovaný. Není to zase tak těžká otázka,“ prskne podrážděně.

„Jsem toho názoru, že ti do toho nic není,“ vrátím jí to už také značně podrážděný. Chová se tak zvláštně a její změny nálad mě začínají iritovat.

„Pokud chceš mít naprostou jistotu v tom, co přesně za prokletí máš, tak je mi do toho hodně. Řekněme, že jsi zamilovaný byl. V přítomnosti té dotyčné nebylo ti zle po tělesné stránce? Neprojevovaly se bezdůvodně impulzy prokletí?“ vysvětlí mi svou důvěrou otázku a ještě jí značně rozšíří. Nechápu, o co jde, jenže její další otázky mě zarazí. Nemůžu jinak než začít vzpomínat, zda se mi někdy něco podobného přihodilo. Pokud můžu soudit, tak opravdu zamilovaný jsem byl pouze dvakrát a z toho jednou ještě před prokletím. Je to jen pár desítek let, co jsem propadl kouzlu jedné mladé služebné. Byla krásná, inteligentní a velmi pokorná. Přesně můj typ. Netrvalo dlouho a já si uvědomil, že je to se mnou vážné a začal jí nadbíhat. Přibližně ve stejné době se prokletí začalo ozývat ve větší míře, než bylo obvyklé. Asi nejvíc nesnesitelné to bylo při milování. Měl jsem pocit, že mě to roztrhne vejpůl.

„Byl jsem zamilovaný, a čím delší čas jsem s ní trávil, tím byly impulzy prokletí silnější a intenzivnější. Co to má znamenat? Co mi to vlastně udělal?“ svěřím se jí nakonec a dožaduji se vysvětlení co má moje láska společného s prokletím, kterým mě Shiroya obdaroval.

„Co se s ní stalo? Zamilovanost vyprchala?“ vyptává se dál a mé otázky ignoruje. K tomu má ve tváři bezduchý výraz. Začíná se z této konverzace vyvíjet dost nepříjemná záležitost.

„Našla si někoho lepšího. Po půlročním vztahu jsem trpěl velmi silnými bolestmi a byl jsem, dá se říct nepoužitelný a to v mnoha zásadních ohledech, jistě chápeš, co mám na mysli. Proto mi dala kopačky a šla za někým, kdo jí dokázal uspokojit,“ prozradím jí jedno ze svých selhání, i když je mi to hodně proti srsti. Muž se nikdy nechlubí selháním v oblasti sexu a ještě ke všemu mladé a přitažlivé ženě. Přitažlivé? Co mi to sakra přišlo na mysl? Vždyť je to moje neteř. Sice nevlastní, ale přeci. K tomu jak sama řekla nepřítel. Možná by nebylo od věci začít si lehce držet odstup.

„Sice to vyzní blbě, ale měl jsi kliku, že tě nechala. Prokletí je spojené s tvou láskou. Přesná definice zní: -Po odeznění počátečních impulzů, která budou hostitele trýznit, nastane klidné období jen s občasnými impulzy. Hostitel bude opět trýzněn od chvíle, kdy nalezne pravou lásku a bude této osobě na blízku.- Jinými slovy řečeno, osoba, jíž dáš své srdce bude tvou záhubou. Takový je smysl Prokletí Osudu,“ vysvětlí mi, o co se jedná a cituje mi přesné znění z knihy. V první chvíli na ní pouze nepřítomně civím a pak mi dojde, co vlastně řekla. S vědomím, že mě zabije má pravá láska, úplně ztratím barvu v obličeji a mám co dělat abych nešel do mdlob. A to všechno kvůli jedné hloupé provokativní lži. Nemůžu uvěřit, co jsem si to způsobil.

„To snad ani nemůže být pravda,“ vydechnu nakonec a svalím se bezvládně na postel.

„Už to tak bude. Musel si Shiroye říct něco opravdu hnusného a neskutečně ho tím rozzuřit, když na tebe použil z mého pohledu nejkrutější prokletí,“ konstatuje a začne si balit věci. Zdá se, že to bude pro dnešek všechno.

„A to jsem mu lhal,“ řeknu sotva slyšitelně. Fóxa mě ovšem slyší a zarazí se v půlce pohybu.

„Pokud je to pravda, začínám silně pochybovat o tvé inteligenci. Dobrou noc,“ řekne a než jí stihnu odpovědět, zabouchne za sebou dveře.

„Já o ní pochybuji už od chvíle, kdy jsem tu lež vypustil z pusy,“ nechám tuhle větu viset ve vzduchu pokoje a sám sobě se začnu hořce smát.

(Serien)

Od brzkého rána je v domě velmi živo. U snídaně nepadne jiné téma než dnešní zahájení jarních slavností. Nakonec jsme se rozhodli, že po dobu slavností zůstaneme v hlavním městě a proto jsem včera s otcem zařizoval ubytování. S přítomnými členy rady jsem se dohodl o využití radní vily sloužící k ubytování členů rady během zdlouhavých procesů. Jen pár členů žije přímo v hlavním městě, proto byla vystavěna tato vila. Teď zněje prázdnotou, neboť se žádný proces nekoná. K mému štěstí s tím neměli problém a s radostí mi předali klíče. Není občas na škodu být váženou a respektovanou osobou. Z pobytu v hlavním městě měla asi největší radost Arami, která se konečně udobřila s Yamim, i když nám nebyla schopna vysvětlit, co to do ní vjelo. Yami ani Shiroya to nechtějí dál rozpitvávat a já s nimi jedině souhlasím. Nemá cenu do toho šťourat a zbytečně přidělávat dusno v domě. Stačí, že Azrael s Kiriakim jsou stále na ostří nože a i v mojí partě máme jistý problém. Touji se snažil Sakumi domluvit, aby se od Shiroyi držel dál, ale mám strach, že se to minulo účinku. Sice je pravda, že od té doby jsem ho neviděl v jeho přímé blízkosti, ale nejsem s nimi dvacet čtyři hodin denně. Vyzní to sice hnusně, ale jsem rád, že po slavnostech odjedou domů. Bazén je už dokončený, takže až se vrátíme, mám naplánovanou zahradní oslavu, kde ho všem ukážu. Poté Sakumi zmizí z jeho přímě blízkosti a já budu moci opět v klidu spát. No říct v klidu je hodně nadsazené. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy opravdu v klidu spal. Stále mě provázejí noční můry a nemůžu z hlavy dostat Mamona a mé dvě dcery, které drží v zajetí.

„Pane, koně právě dorazili,“ přistoupí ke mně Ram a informuje mě.

„Dobře, vezmi si někoho k ruce a postarej se, aby byli připraveni na cestu. Řeknu ostatním, aby vám donesli zavazadla,“ domluvím se s ním.

„Provedu,“ ukloní se mi lehce a odejde plnit mé rozkazy. Už to bude doba, co jsem jel na koni. Ačkoliv se to nezdá, koně jsou na Ardenu častým dopravním prostředkem. Já je využívám pouze na cestu právě do hlavního města, protože s sebou mám většinou náhradní věci na převlečení a také úřední oblek. S tím se špatně létá, a proto volím tuto možnost. Všechny obejdu s tím aby si odnesli tašky ke koním, a sám se chopím té své.

„Upozorňuji vás, že mě koně dvakrát nemusí,“ varuje nás Yami, když se blížíme k ustájeným zvířatům.

„Buď v klidu pro tebe jsem nechal poslat jednoho z temnoty. Ten ti problémy dělat nebude,“ vloží se do toho Shiroya s úsměvem. Tato informace ho velmi potěší a na chvíli se mu v obličeji objeví úleva. Vypadá to, že s koňmi zažil své. Jakmile jsou koně připraveni, vyhoupneme se do sedel a vyrazíme. Jsme velmi početná skupina a to jsme dokázali pár koní eliminovat. Mira jede společně s Layem, protože s Nanami v náruči by se nemohla stoprocentně věnovat koni. Arami se přilepila na Yamiho, jak jinak a Kiru si k sobě vzal Nari. Ani Ziki nejede sama, protože se koní bojí. Tu si vzal na starost Xari. Do hlavního města dorazíme chvíli po poledni. Koně necháme na starosti služebným a my se jdeme ubytovat. Vila má všeobecný úspěch a téměř okamžitě začne boj o pokoje. Je až k neuvěření, že se jedná skoro ve všech případech o dospělé. Největší pokoj si ubráním pro sebe a své miláčky. O koupelny nouze není. Každý pokoj má svou. Pokoj s balkónem a výhledem na město si nečekaně uhájí Arami. No nečekaně. Bojovala o něj s Haru a Izayou. Už to měli málem vyhrané, když si za ní jen tak stoupl Yami. Jeho pohled nenabízel kompromis, a proto ti dva raději ustoupili.

„Vážně jí splní, co jí na očích vidí,“ kroutí hlavou Nari. Přitom se opírá o futro a pozoruje scénu na chodbě.

„Hodně ho změnila. Troufám si říct, že na ní lpí víc než na mě, i když on by mi to nejspíš nikdy nepřiznal,“ připojí se Shiroya a svými slovy nás překvapí. Něco takového by mě v životě nenapadlo, ale podle toho jak s Arami jedná to není až tak absurdní. Jen co si rozdělíme pokoje, je akorát čas jít na náměstí, kde zanedlouho vypukne ona sláva. Kvůli tomu vynecháme oběd, ale bude tam spousta stánků s občerstvením, takže o jídlo nebude nouze.

„Už to budou roky, co jsem se účastnil podobné akce,“ pronese Akuma, který se záživně rozhlíží po výzdobě města. V takových chvílích by nikdo neřekl, že se jedná o nejvýše postavenou bytost v hierarchii pekla. Už po cestě k náměstí vzbuzuje naše skupina pozdvižení a reakce nejsou vždy vlídné.

„Myslel jsem, že nás máte před ním chránit! Ale Vy mu jdete po bodu jako přítel,“ utrhne se jeden z místních na Akumě, který je jeho slovy natolik zaskočen, že na něj zírá jako na přízrak. Je teď v dost špatné situaci a jsem zvědav, kdo ho z toho dostane. Už dávno se mi doneslo, jak obyvatele Ardenu štval proti Shiroye. Nakecal jim tolik nesmyslů, že by to vydalo na knihu pohádek. Jenže teď je jejich vztah v celkem neutrální rovině. Jednoduše řečeno spolu vycházejí v rámci rodiny, do které oba patří.

„Vaše výlevy jsou naprosto neoprávněné. Copak vám něco dělám? Opravdu si toho nejsem vědom. Naopak buďte vděční, jsem pod neustálým dohledem a budu vám velmi vděčný, když přestanete říkat, že jsme přátelé. Uráží to nás oba,“ zachrání ho ze svízelné situace Shiroya. Výbušný démon nás všechny sjede pohledem a všimnu si, že větší pozornost věnuje Yamimu. Nedivím se, jeho vzhled je už sám o sobě podezřelý, a když k tomu přičtu nevraživý pohled. V tomto ohledu se neumí moc ovládat. Přesně takové situace jako je tato vyvrací Shiroyi tvrzení, že víc lpí na Arami. Stačí, aby se na jeho pána kdokoliv jen křivě podíval, a už v něm vře krev. Jeho vražedné pudy z něj sálají tak, že to mnohé z nás donutí ho sledovat a vyčkávat. Démon nakonec usoudí, že nemá důkazy o opaku jeho tvrzení, protáhne hubu a rázným krokem se vydá ulicí co nejdál od nás. Udělal dobře, protože v opačném případě si nejsem jistý, co by se událo. V každém případě nic hezkého.

„Proč jsi mě kryl? Mohl jsi mě v tom nechat vymáchat jako psa,“ zeptá se Akuma, když se dav čumilů rozpustí.

„Mohl a jistě bych se bavil, ale nevzešlo by z toho nic dobrého. Už takhle máme v rodině napjaté vztahy, tak proč ničit naše tenké příměří?“ odpoví po krátké pauze, kdy se mu pouze díval do očí. Přeci jen si ho chtěl trochu vychutnat, ale jsem rád, že to neudělal.

„To je pravda, díky,“ přitaká a jako bonus mu za uklidnění situace poděkuje. Je to snad poprvé v životě, kdy slyším z jeho úst omluvu patřící Shiroye. Zdá se, že konečně přehodnotil svůj postoj a začal uvažovat racionálně. Taky myslet si, že zrovna Shiroya usiluje o jeho postavení vládce pekel je holý nesmysl. Temnota je celý jeho život. Bez dalších obtíží se dostaneme na náměstí, kde nás přátelsky uvítá starosta. Nejvíc pochlebuje Shiroye, pravděpodobně v naději, že si tím získá jeho přízeň. Také mu navrhne, aby pronesl uvítací řeč, kterou ale s omluvou odmítne. Vysvětlí to tak, že defakto není součástí Ardenu a jistá část obyvatel se s jeho přítomností na této půdě stále nesmířila. Nakonec tato úloha padne na otce. Ten tím také není nadšený, ale nemá dostačující výmluvu, proto pokorně souhlasí. Moc často ho v takových situacích nevídám a tak žasnu nad jeho profesionalitou a schopností vymyslet si za pochodu srozumitelnou řeč. Všichni přítomní mu visí na rtech a doslova hltají každé slovo. Nedivím se, protože jeho osobnost je velmi vážená a prakticky všichni ho respektují a někteří dokonce uctívají. Řeč mu zabere dobrých pět minut, a přesto neztratí ničí pozornost. Poté jsou slavnosti oficiálně zahájené a oblohu zaplní různobarevné ohňostroje. To uchvátí především děti a také Nariho s Kiriakim. Jsou oba jako malí. Po zhlédnutí show se vydáme na obhlídku nepřeberného množství stánků. Troufám si říct, že se tu najde opravdu cokoliv od krajek, řezbářských prací až po jídlo. To je hlavním cílem naší skupiny, neboť nikdo z nás od snídaně nejedl. Netrvá dlouho a máme všichni vybráno a už do sebe cpeme naše oblíbená jídla. Arami si poručila grilovaný špíz a teď se nechává Yamim krmit.

„Mám takový pocit, že jsi dost velká na to, abys jedla sama,“ kárá jí Mira. Ta u toho krmí Nanami a Lay jí dělá stěnu, aby jí u kojení nikdo neočumoval.

„Když ono to hrozně pálí a nedá se to držet,“ fňuká a zároveň si nechá dát do pusy plátek opečené brambory. Yami horkost vycházející z jehlice necítí, proto mu nedělá problém ji držet. Z ní jednotlivé plátky sundává, lehce pofouká a až pak jí je dopravuje do pusy.

„Moc jí rozmazluješ,“ obrátí se naštvaně na Yamiho. Ten jen s úsměvem pokrčí rameny a dál se věnuje své práci.

„Nech je. Když jim to tak vyhovuje,“ odrazuje jí Lay od očividně neúčinných výchovných kázání. K mému překvapení na něj dá a jde se podívat ke stánku s keramikou. Neskutečné, a když byla se mnou, vždy v těchto ohledech byla okamžitě v opozici. Věčně jsme se právě kvůli takovým banalitám hádali a občas nebylo daleko ke rvačce. Jak se zdá, jiný chlap, jiný mrav.

(Shiroya)

Prohlížím si zdejší nabídku výrobků, když mi pohled padne na jeden stánek trochu bokem od ostatních. Jeho zboží mi přijde podezřelé, proto neváhám a jdu se podívat z blízka. Jedná se o stánek s věcmi pro miminka, a jak jsem si myslel, jsou tu i věci, které nelze na Ardenu sehnat, kdežto na Zemi jsou k dostání běžně.

„Kde jste k tomu zboží přišel?“ zeptám se příkře. Prodejce právě rovnal malé botičky, když na mě obrátil svou pozornost. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, kdo před ním stojí a jedny botičky se rázem skutálejí na zem.

„Shiroya-sama taková vzácná návštěva, budete si přát?“ vydoluje ze sebe zaskočeně. Zamračím se a sehnu se pro spadlé botičky.

„Jistě jste mě slyšel, ale rád vám to zopakuji. Kde jste tohle vzal? Na Zem je vstup zakázán,“ domáhám se odpovědi a ujistím ho, že ze mě nemá cenu dělat blbce.

„Mám povolení od rady, prosím podívejte se,“ vyhrkne okamžitě. Chvilku štrachá v brašně pod pultem a pak mi podá dokumenty opravňující ho ke vstupu na Zem a dovážení zboží. Důkladně si je pročtu a extra pozornost věnuji podpisům a pečeti. Můžu říct, že jsou pravé, hlavně díky jednomu velmi známému. Má tam totiž podepsaného Seriena.

„Děkuji, v pořádku. Chápejte, taková povolení jsou vzácná, proto má podezíravost,“ řeknu, když mu vracím dokumenty. Možná to bude druhem zboží, které dováží, že povolení získal. Ardenské ženy často protestovaly kvůli nedostatkovému zboží pro své ratolesti.

„V pořádku, vím, jak to chodí s pašeráky. Měl jsem tu čest vidět několik nehezkých zatčení. Rozhodně nic, co bych chtěl okusit na vlastní kůži,“ svěří se mi. Jsem rád, že se k tomu staví takto. Požádám ho o chvilku strpení a vyhledám Miru s Layem. Jsou jen kousek ode mě, proto na ně zavolám, aby se ke mně připojili.

„Tady můžeme pořídit spoustu užitečných věcí pro Nanami a také nějaké oblečení,“ vysvětlím jim, proč jsem si je zavolal. Miře se okamžitě rozzáří oči jako žárovky a začne pozorně zkoumat vystavené zboží.

„Kuromi-sama gratuluji k novému potomkovi. Pro Vás mám na vše výhodnou cenu,“ chopí se prodavač své úlohy a už Miře předvádí všemožné vychytávky a spořiče času.

„Děkuji, myslela jsem si, že se sedmým dítětem mě už nemůže nic překvapit, ale tyhle věci jsou naprosto úžasné. Lidské ženy to mají o tolik jednoduší než my. Technologie a vynálezy jim nahrazují magii a naše schopnosti. Jsem si jistá, že je o vaše zboží štvanice,“ dá se s prodejcem do řeči a já s Layem zavedu diskuzi ohledně oblečení. Zdá se, že máme podobný vkus, proto netrvá dlouho a máme vybraný kompletní šatník.

„Zájem je hlavně o oblečení, ve zbytku jsou zdejší ženy nedůvěřivé,“ povzdechne si. Jsme u jeho stánku dobrou půl hodinu, než máme vše, co se nám líbí a uznáme za nezbytně potřebné. Když dojde na placení, neváhám a už si říkám o účet.

„To nejde, přeci nám to všechno nemůžeš kupovat. Už minule jsi nám dal pro Nanami spoustu věcí,“ protestuje Lay a snaží se mě přesvědčit, že platit má on.

„Neber mi tu radost. Už víc jak polovinu svého života jsem neměl možnost chovat si miminko, teď jste mi to umožnili a já jsem vám za to neskutečně vděčný. Berte to jako poděkování,“ nenechám se o účet připravit. Lay ještě chvilku protestuje, ale v jeho tónu je cítit smíření. Ví, že se mnou se nemá cenu hádat. Zaplatím a ještě nechám prodejci nemalé dýško. Ten mi srdečně děkuje a k účtu mi přiloží papír s plánem akcí pro letošní rok, na kterých bude provozovat svůj stánek. Plán si schovám, jsem si jistý, že se bude hodit a ověšeni taškami se vrátíme k ostatním. Ani oni v nákupech nezaháleli a tak se v podvečer vracíme do vily s horami tašek. Nejspíš budu muset povolat pár lidí z temnoty, aby je přes portály dopravili do domu, jinak cestou domů strhneme koně.