Kowai Yume

(Serien)

Cestou z hlavního města se stavíme na obědě v malé zapadlé vesnici. Je to příjemná změna a navíc si nás zdejší obyvatelé vůbec nevšímají. Naštěstí nejsme tak profláknutí úplně všude a chováme se naprosto normálně. Nikdo by neřekl, že je s nimi v místnosti člen rady a vládce temnoty.

„Plán navštívit tvé přátelé stále platí?“ zeptá se, když nám po obědě přinesou kávu.

„Ano, slíbil jsem jim to a myslím, že to pro nás bude příjemné rozptýlení,“ potvrdím a snažím se z jeho výrazu vyčíst, zda mu ta návštěva nevadí. Není zrovna společenský typ a po tom fiasku na zasedání si nejsem jistý, jestli stojí o další návštěvu.

„Dobře, jen jsem se chtěl ujistit. Rád je poznám v jejich přirozeném prostředí. Vím, že u nás byli trochu nesví a napjatí. Ale vzhledem k těm událostem se jim nelze divit,“ řekne a trochu sklesle se pousměje. V přirozeném prostředí? To zní, jako kdybychom se jeli podívat na exotická zvířata do divočiny. Díky této mé nevyřčené poznámce se Shiroya zakucká kávou a vyvalí na mě oči.

„Tahle jsem to nemyslel,“ dostane ze sebe přidušeně a obhajuje svá slova.

„Já vím,“ uklidním ho s úsměvem. Vím, že proti mým přátelům nic nemá a jen použil špatná slova. Za něco takového se na něj nedokážu zlobit. Ale představa to je více než úsměvná. Docela mě zajímá, co za zvířata by byli.

„A promiň mi, že jsem ti zase četl myšlenky,“ omluví se za narušení mého soukromí. Chvíli na něj jen tiše hledím a vidím, jak svádí vnitřní boj, jestli je nečíst znovu, aby zjistil, co si právě myslím.

„Víš, už nějakou dobu si myslím, že to čtení myšlenek v mém případě moc neovládáš. Jakmile se uvolníš a nesoustředíš se, prostě se ta schopnost aktivuje,“ řeknu nakonec a tím ho vyvedu z míry.

„Jak jsi na to přišel?“ vyhrkne přistiženě a v obličeji celý zčervená, čímž mi mou teorii potvrdí.

„Nevím, čím to je, ale vždycky poznám, když jsi v mé hlavě. V žádném případě mi to nevadí. Už jsem ti říkal, že před tebou nechci mít žádná tajemství,“ svěřím se a ujistím ho, že mi to nevadí. Nechci, aby si myslel, že mu to mám za zlé.

„Taky nechci mít žádná tajemství a máš pravdu. Jakmile se přestanu soustředit, vidím ti do hlavy jako do otevřené knihy. U všech ostatních to ovládám naprosto přirozeně, ale ve tvém případě se musím hodně soustředit. Jenže to je hrozně těžké, protože s tebou jsem vždycky uvolněný a dá se říct bezstarostný,“ přizná se mi a v jeho pohledu čtu obavy. Přes stůl se k němu natáhnu a jemně sevřu jeho dlaně v těch svých.

„Vědomí, že se se mnou cítíš bezstarostný, mě činí neskutečně šťastným a doufám, že to tak zůstane už napořád,“ řeknu s úsměvem a pak už tohle téma necháme být. V klidu dopijeme kávu, a jakmile zaplatím, vyrazíme na cestu. Aby nám cesta rychleji utekla, seznámím Shiroyu s několika informacemi. Například, že všichni mý přátelé bydlí ve stejné vesnici, která sousedí s tou obývanou inkubusy. Asi i díky tomu je v téhle hodně démonů, kteří mají tuto rasu v rodokmenu. Z těch čtyř je čistokrevným démonem pouze Izaya. Taky ho upozorním, že se s vysokou pravděpodobností setkáme i s Toujiho manželkou. To mu nevadí a jen podotkne, že je na ní docela zvědavý. Nejspíš ho zajímá, jakou povahu má, když už zná oba její bratry, kteří jsou velmi odlišní. Něco málo po půl druhé odpoledne konečně dorazíme na místo a jen co projdeme bránou vesnice, zaslechneme známý hlas.

„Jste tu brzy. Čekali jsme vás až tak kolem čtvrté,“ je to Izaya, který právě vyšel z kovárny. Přes rameno má přehozený popruh s několika meči, takže odhaduji, že si je nechal přebrousit. Je hrozný puntičkář a i když je mír, tak si dává záležet, aby jeho výstroj byla stále v perfektním stavu.

„Trochu se to zvrtlo, takže jsme radši zmizeli,“ odpovím neurčitě a Izaya se začne smát.

„Jak já obdivuji tu tvou strohost. Ostatní jsou u Toujiho, já si tohle hodím domů a sejdeme se tam,“ nasměruje nás a ještě si ze mě stihne utahovat.

„Myslím, že by mi nikdo neuvěřil, že se mnou jsi dost výřečný,“ přisadí si Shiroya s šibalským úsměvem.

„Nejspíš ne. Jen ty máš to výsadní právo,“ vrátím mu to a vyplatí se mi to. Shiroya okamžitě nabere do tváří červenou barvu a raději pobídne koně do kroku. Hned s ním srovnám krok a dovedu nás až na místo setkání. Izaya to musel vzít zkratkou, protože už na nás čeká a pomůže nám ustájit koně.

„Zdravím, jste tu brzy. Ruri šla k sousedce na drby, tak vás seznámím až se vrátí,“ přivítá nás Touji a i on se podiví nad brzkým příjezdem. Sakra, asi jim budu muset vyklopit, co se přihodilo. V obýváku se pozdravíme s Haru a Sakumi, který hned vyskočí z křesla a začne Shiroyu zasypávat otázkami, jak bylo v hlavním městě. Teď když se vyřešil ten konflikt, kdy měl od Leiko pokřivenou mysl, je k němu velmi přátelský. Ale nežárlím, protože z jeho postoje a chování cítím, že jde spíš o obdiv než lásku či chtíč.

„Nech je chvilku vydechnout. Pojď, pomůžeš mi připravit kávu,“ Touji ho čapne za límec a táhne od nás do kuchyně. My si tak konečně můžeme sednout na pohovku a dopřát tak našim zadnicím větší pohodlí než tomu bylo v koňském sedle. Na koni jezdím často a rád, ale nikdy si nezvyknu. Po delší jízdě se vždy dostaví nepohodlí.

„Dám si čaj, jestli nevadí. Cestou jsme se stavili na oběd a měli i kávu,“ ozve se rychle Shiroya se svou žádostí a já se přidám. Nechci do sebe cpát tolik kofeinu, jinak na mě pak přijde těžký útlum. Naší žádosti je vyhověno a ještě dostaneme na výběr z několika druhů čaje. Akorát si od něj přebíráme hrnky, když prásknou vchodové dveře.

„Sakumi, kolikrát ti mám opakovat, abys zavíral tu zatracenou branku? Zase byla rozcapená do ulice,“ vtrhne Ruri do obýváku a hned spustí na svého bratra.

„Omlouvám se, za to asi můžu já. Šel jsem poslední a pravděpodobně jí špatně zavřel,“ ozve se Shiroya a díky tomu nás konečně zaregistruje. V první chvíli se zarazí a pak na Shiroyu vytřeští oči.

„Shi. Shiroya-sama! Neomlouvejte se, vůbec o nic nejde. Touji, proč jsi mi neřekl, že přijedou tak brzy? Podívej se, jak vypadám!“ vyjekne překvapením a pak spustí na svého manžela.

„Přijeli nečekaně a navíc vypadáš úplně normálně, takže nevidím problém,“ zhodnotí její vzhled a uzná ho za přijatelný. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak s tak energickou ženou dokáže mluvit s naprostým klidem a pohodou.

„Ano ty problém nevidíš, ale já ano. Musím vám připadat jako domácí puťka,“ štěkne na něj se zlým pohledem a pak se skoro plačky obrátí na Shiroyu. Jen doufám, že to nějak zahraje do outu a konečně se od tohoto téma pohneme. A snad nebude upřímný, protože v těch teplácích, vytahaném triku a s vlasy zacuchanými v drdolu opravdu připomíná domácí puťku.

„Nikoliv. Jste okouzlující a oplýváte přirozenou krásou. Není divu, že si Vás Touji vybral za ženu,“ odpoví s šarmantním úsměvem a všem tím vyrazí dech. Popravdě jsem čekal všechno, ale že jí složí takovou poklonu ne.

„Tak šarmantní. Seriene ty máš takové štěstí,“ začne se rozplývat a dokonce červenat. Měl bych mu takové flirtování zakázat, jinak si zadělám na problémy. Vím, že mi bude vždy věrný, ale i tak se mi nelíbí představa, jak se kolem něj pořád někdo motá. Na to mi je odpovědí povzbudivé sevření ruky, rychlý polibek na tvář a omluvný výraz ve tváři, kterým mi dává najevo, že je opět v mé hlavě.

„Proč nejsi takhle milá i na mě? Jsem tvůj bratr,“ prskne Sakumi na svou sestru.

„To jsi a taky jedině z tohoto důvodu tě nechávám žít pod touhle střechou a toleruju to tvé věčné věšení se na mého manžela,“ odsekne mu a pak si s díky převezme kávu od Toujiho, který se tváří, jako kdyby se ho ta debata ani v nejmenším netýkala. Nejspíš díky jeho klidné až skoro nezúčastněné povaze je schopen zvládat takový vztah.

„Moment! Shiroya jak to myslíš, že se nedivíš Toujiho volbě partnera? Já jsem mnohem víc okouzlující než Ruri!“ vzpomene si na jeho předešlá slova a čílí se jako naštvané kuře na dvorku.

„Nemáš v sobě kousek vychování? Nejdřív u nich doma způsobíš problémy a teď Shiroye-sama tykáš,“ vyjede na něj a ještě ho přetáhne přes hlavu. Vážně by mě zajímalo, jestli se ti dva někdy bavili normálně. Nebýt Ruri, tak by mi ani nedošlo, že mu všichni kromě Sakumi vykají.

„Když už jsme u toho, budu nesmírně rád, když mi budete všichni tykat. Jste Serienovi přátelé a jeho přátelé jsou i mými,“ nabídne všem tykání a prohlásí je za své přátele. To jim pochopitelně vezme dech a dokonce i Sakumi zapomene na tu věc s Toujiho volbou partnera. Jsou tak v šoku, že nastane ticho a Shiroya se na mě po chvíli otočí s panikou v očích, jestli neřekl něco nevhodného. To už se naštěstí probere Izaya a hlasitým odkašláním dostane z transu ostatní.

„Je nám ctí tvou nabídku přijmout,“ pronese s úsměvem a podá mu ruku. Shiroya si viditelně oddychne a s radostí ruku přijme. Pak už se situace uklidní a my se neubráníme vyprávění událostí z hlavního města. Příjemně se bavíme, a když se přiblíží šestá hodina, rozhodneme se rozloučit a vyrazit na cestu domů. Už se těším na svou postel. Jen doufám, že Naramien nevyvolá další hádku. Shiroya ho začíná mít dost a hlavně zítra slavíme Kiriakiho narozeniny a nechci, aby bylo v domě větší dusno, než už je. K mé radosti se mi pro bráchu podařilo v hlavním městě sehnat dárek. Už dlouho mluví o kapesních hodinkách a já narazil na jedny, které mi pro něj ihned padly do oka. Byly celkem drahé, ale Shiroya nabídnul podíl a tak jsem neváhal.

(Kiriaki)

Azrael mi dneska konečně ukáže to své překvapení. Jsem natěšený jako malý kluk, ale z nějakého důvodu je on s nervy úplně v háji. Už když jsme si včera šli lehnout, tak byl jako přejetý. Teď když jdeme na snídani, snaží se tvářit naprosto normálně, ale já dobře poznám, že má obavy. Na nic se neptám, protože to pravděpodobně má co dočinění s tím překvapením, ale nerozumím tomu. Bojí se snad, že se mi to nebude líbit? Každopádně to bude výlet, protože máme pár věcí sbaleno a s Nikolajem si domluvil jídlo. V klidu dojíme snídani, i když vím, že on se do toho spíš nutil a cpal to do sebe i přes stažené hrdlo. Zajímalo by mě, jestli si vážně myslí, že to na něm nepoznám.

„Takže ještě než vyrazíme, mám na tebe jednu prosbu,“ začne v pokoji, když si dává tašku přes rameno.

„Povídej,“ pobídnu ho, když se k tomu nemá.

„Během cesty ať se stane cokoliv, zůstaň v klidu,“ řekne, ale moudrý z toho nejsem. Nechci zbytečně vyzvídat a tak mu to jen slíbím. To mu trochu zvedne náladu, ale napětí v něm zůstane. Rozloučíme se s rodinou s tím, že na večeři budeme zpátky a vyrazíme. Myslel jsem, že pojedeme na koních, ale nakonec letíme. Povídáme si o různých věcech a díky tomu moc nesleduji cestu. Jen ho následuji, takže když po půl hodině přistaneme, málem dostanu infarkt. Ani jsem si neuvědomil, že stále stoupáme, což znamená, že jsme nepřistáli na zemi, ale v oblacích. Co hůř, přímo u nebeské brány. V ten moment mi dojde všechna ta jeho nervozita a mě se nahrne žluč do krku.

„To si děláš…,“ spustím vzteky, když v tom mě zarazí.

„Prosím důvěřuj mi,“ promluví jemně a výraz, který při těch slovech má, zažene všechen můj vztek. Párkrát se zhluboka nadechnu a zklidnění mi dá možnost nad tím víc uvažovat. Z nějakého důvodu mě chce vzít do nebe, i když ví, co jsem si tam prožil. Zná mou výbušnou povahu, takže se až doteď bál mé reakce, až spočineme u nebeské brány. I přes to všechno to risknul, což znamená, že je to pro něj velmi důležité. Taky mě prosil, abych zůstal v klidu a důvěřoval mu. Vím, že mě miluje a nikdy by mi neublížil. Po těchto úvahách jen přikývnu a rozhodnu se ho následovat. Teď mě víc než vztek, pohání zvědavost.

„Taková drzost! Nemůžu uvěřit, že ti Kami povolil vzít tuhle špínu do nebe,“ prskne na něj staroch u brány. Za tu špínu se mu chystám něco peprného odpovědět, ale Azrael mě zarazí.

„Pokud vím, tak ti Kami dal jasné rozkazy. Opovaž se na nás někoho upozornit a přísahám ti, že ti osobně vyškubu všechna pera z křídel, na které jsi tak pyšný,“ zasyčí mu do tváře a staroch při té představě zbledne jako papír. Nikdo se majestátností svých křídel nepyšní tolik jako andělé, takže chápu, že ho Azraelova výhružka dostala.

„Jsem rád, že si rozumíme,“ podotkne, když ten protivný anděl roztřesenýma rukama otevře bránu. Když procházíme ani se na něj nepodívám. Nechci vidět to opovržení mou rasou v jeho očích. Azrael mě mlčky vede neznámou krajinou a já musím uznat, že je to nádherná podívaná. S vězením z minula je to nesrovnatelné. Užasle sleduji, s jakou jistotou kráčí úzkými lesními cestičkami. Je evidentní, že má svou rodnou zemi prošlápnutou. Pořád se rozhlížím kolem a naslouchám vzdálenému šumění vody, takže si nevšimnu, když zastaví a já do něj nabourám.

„Au, můj nos,“ zakňučím a mnu si bolavý nos, který jsem mu vší silou zabořil do zad.

„Jsme tu. Vím, že vzít tě do nebe byl obrovský risk a také troufalost, ale když jsem tohle místo uviděl na obraze, co Hisui prodávala v Trosu, nemohl jsem jinak,“ dostane ze sebe po dlouhém mlčení a pak mi ustoupí z výhledu. Udělám pár kroků, abych vyšel z lesa na palouček a to co spatřím, mi vyrazí dech. Dokonce ztratím sílu v nohách a svalím se na kolena. Přímo před mýma očima se tyčí obří skála, která z části ohraničuje malé jezero, do kterého se z ní valí křišťálový vodopád. Jezero je pravděpodobně bohaté na minerály, které ho barví do různých barev. Tím, že vodopád vodu v jezeře neustále čeří, barvy se míchají do sebe a utváří různé obrazce. Po levé ruce se na břehu tyčí vzrostlá vrba, jejíž pruty se smáčejí ve vodě. Po pravé straně je jezero přístupné divoké zvěři, která se naší přítomností nijak nezaobírá. Přijde mi, že se tu všechno leskne a třpytí a navíc místem prostupuje zvláštní energie, která mě hladí na duši.

„V pořádku?“ zaslechnu Azraelův ustaraný hlas a já si až teď uvědomím, že mi po tvářích stékají slzy. V rychlosti si otřu tváře a vrhnu se mu do náruče.

„Je to tu překrásné. Lepší dárek jsem si nemohl přát,“ vydechnu úžasem a obdaruji ho dlouhým polibkem.

„Jsem moc rád, že se ti líbí. Víš tohle místo je mezi anděly známé svou pověrou. Ta říká, že ti, kdo mají v srdci pravou lásku a navštíví toto místo se svým milovaným protějškem, těm jejich city nic a nikdo již nevezme. A já si jsem jistý, že mou pravou láskou jsi ty,“ obdaří mě krásným úsměvem a pak mi řekne o pověře tohoto místa. Navíc své vysvětlování zakončí vyznáním lásky.

„Myslím, že nejde jen o pověru. Tohle místo má zvláštní energii, která by takový zázrak mohla uskutečňovat,“ svěřím se mu se svými pocity a jeho vyznání mě hřeje na srdci.

„Jsem stejného názoru. Víš dlouhé roky jsem se Nefritovým lesům vyhýbal. Bylo to v době, kdy jsem tě opustil a užíral se vinou. Pokaždé když jsem se k nim přiblížil, jejich energie na mě útočila jako zbraň a svírala mé srdce. Ale teď když tu jsem s tebou, je ke mně ta energie laskavá. Myslím, že mi tehdy lesy chtěly dát znamení, abych se vzepřel otci a o svou lásku bojoval,“ prozradí mi své tajemství a při vzpomínce na minulost se mu v očích mihne smutek. Ani já na tu dobu nevzpomínám rád a tak ho jen mlčky obejmu. Nemá cenu řešit minulost. Přítomnost je mnohem důležitější a v té jsme spolu a šťastní. Rozhodneme se tohle téma opustit a u břehu jezera, malý kousek od vrby si rozložíme deku. Azrael vytáhne jídlo a hlavně láhev šampaňského a dvě skleničky. Musím mu vysmeknout poklonu, že je sem donesl v celku, když uvážím, že je měl jen tak položené v tašce. Užíváme si přírody a Azrael mi vypráví o dalších zajímavých místech v nebi. Moc rád bych některá viděl na vlastní oči, ale to se mi pravděpodobně nepodaří. Už to, že mě sem Kami pustil teď, je zázrak.

„Co takhle se smočit v jezeře? Má na tělo blahodárné účinky,“ navrhne ale já protestuji, že sebou nemáme plavky. Na to mi s naprostým klidem odpoví, že on problém nevidí, protože stejně měl na mysli koupání naostro. Tím mě úplně odzbrojí a radši souhlasím, než s ním dál argumentovat. Oblečení si složíme vedle tašky a o chvilku později se noříme do překvapivě teplé vody.

„Čekal jsem ji chladnější,“ vyslovím své myšlenky a zaujatě sleduji, jak voda kolem mě mění barvy.

„Podle všeho se na dně jezera ukrývá lávová ruda, která vodu zahřívá,“ vysvětlí mi, že to způsobuje dost vzácný nerost. Popravdě jsem neočekával odpověď, ale co se divím, když je ve sběru informací mistr. Azrael mi pokyne ho následovat a sám začne plavat ke skalnatým výběžkům kousek od vodopádu. Poslušně ho následuji a pak se uhnízdíme na jednom z výběžků. Je ideálně položený kousek pod hladinou, takže nám intimní partie mizí ve vodě a my si můžeme v klidu užívat krásy okolí. Ta nedotčená příroda je fascinující. Azrael vedle mě nevydrží v klidu sedět dlouho a než se naděju, cítím ruku kolem pasu a jeho horké rty na krku. Jeho péči se nebráním a naopak se přidám. Dopřáváme si příjemné mazlení, ale pak ucítím jeho ruce nebezpečně blízko mých hýždí.

„Zbláznil jsi se?“ vydechnu, když mi dojde, co má nejspíš v úmyslu.

„Ano do tebe,“ odpoví s šibalským úsměvem.

„To mi sice lichotí, ale nemyslím si, že oddávat se sexu v jezeře je dobrý nápad,“ zabručím a nenechám se jím jen tak obalamutit.

„Mě to přijde vzrušující. Jsme sami v krásné přírodě a ve vodě s blahodárnými účinky. Prostě místo jako stvořené pro trochu erotiky,“ nevzdává se a v nestřeženém okamžiku si mě přitáhne na klín. Díky tomu se můj penis otře o ten jeho a ještě mě chytí pevně za zadek, abych nemohl utéct.

„Jsi neskutečný pokušitel, víš to?“ řeknu a přestanu se mu bránit.

„Děkuji za kompliment lásko,“ odvětí se smíchem a pak se pustí do práce. No sice to nebyl kompliment, ale k vyvrácení mi nedá příležitost. Vůbec nezahálí a okamžitě mě začne připravovat na svůj vstup. Abych se ještě víc uvolnil, tak rty zaútočí na moje bradavky. Když už nemůžu jeho dráždění vydržet, vzepřu se mu a než se vzpamatuje, nořím si jeho penis do svých útrob.

„To je mi najednou nadšení,“ poukáže provokativně na fakt, že jsem se sexu zprvu bránil. Na oplátku ho v sobě pevně sevřu, až z toho zalapá po dechu. Bohužel pro mě se jen tak nevzdá a schválně zaútočí na prostatu. Zmetek přesně ví, jak mě nejlíp dostane do euforie. Nakonec se z našeho milování stane závod o to, kdo vyvrcholí dřív. Ukáže se, že Azrael nehodlá hrát fér a k vítězství si pomůže uchopením mého penisu. Ten začne dráždit a tím mě dožene k vyvrcholení.

„Podvádíš!“ vydechnu vyčerpaně. A kousnu ho do ramene.

„Jen jsem využil strategické výhody,“ zasměje se a znovu se rozpohybuje, protože on se uspokojení ještě nedočkal. Zato já jsem z předešlého orgasmu celý rozechvělý, takže se s tím jeho dostaví i můj druhý. V objetí se vydýcháváme z náročného aktu, když se kolem nás utvoří jakýsi barevný oblak.

„Co je to?“ vyhrknu překvapeně a trochu se odtáhnu, abych Azraelovi viděl do tváře. Ten se na to dívá v naprostém úžasu.

„Ty ji vidíš taky? Je to spojení našich aur a támhle je lano lásky,“ vydechne a ukáže na lano, kterým proudí naše aury. Pomalu se mi zastaví srdce, když se na laně objeví nefritově zelená pečeť. Ta okamžitě lano zocelí a pak vše zmizí. Není to jen pověra. Tohle místo opravdu naší lásku navždy zpečetilo. S nepopsatelnou radostí se zadívám do Azraelových očí a pak se znovu pomilujeme. Kolem páté se začneme balit. Azrael měl koupání nejspíš celou dobu v plánu, takže mi podá ručník, abych se do oblečení nesoukal mokrý. Jen nerad tohle magické místo opouštím, a proto mě musí Azrael chytit za ruku a doslova táhnout. Projdeme lesem a znovu spočineme u nebeské brány. Protivný staroch nás opět propálí pohledem, ale vzápětí vyvalí oči v úžasu. Nechápu, o co mu jde, a obrátím se na Azraela s otazníky v očích.

„Věděl jsem, že se lesy ve tvé lásce nemýlí,“ ozve se na druhé straně brány. Staroch ihned vyskočí na nohy a pokloní se svému pánovi. I my se ukloníme, ale o dost mírněji. Pořád je to vládce.

„Mohl jsi mi říct, že to není jen pověra,“ pronese, ale z hlasu je patrné, že není naštvaný.

„Mohl, ale proč ti kazit překvapení. Navíc jsem neměl naprostou jistotu, že se ti to podaří. Lesy ti sice celou dobu dávaly svá znamení, ale to není záruka. Jen když do jejich náruče vstoupíte oba a vyjádříte jim svou lásku, rozhodnou, zda je hodna nesmrtelnosti,“ obhajuje se s úsměvem.

„To není možné! Nefritové lesy nemůžou dát takový boží dar zrádci a mrzké démoní špíně!“ vyštěkne staroch a vteřinu na to s bolestným výkřikem roztáhne křídla. Zaraženě sledujeme, jak desítky per zuhelnatí a když je proces u konce, jsou jeho křídla skoro vypelichaná. Kami přitom nehnul ani brvou a přesto vím, že je to jeho práce.

„Kdo jsi, že kážeš o božím daru? Andělé jsou sice děti nebe, ale v žádném případě nejsou rasou nadřazenou! Obzvlášť co se démonů týče. Všichni jste zrozeni z bratrů, které stvořil jeden spirit, jak tedy můžete být nad nimi? Nehledě na to, že právě do Nefritových lesů se vtělila polovina spiritu, takže on sám rozhodl, že Azrael s Kiriakim si jeho dar zaslouží. A já teď rozhodl, že zasloužíš potrestat za svou nadutost. Jdi domů a přemýšlej o své duši. Dokud nerozhodnu jinak, jsi zbaven postu strážného brány,“ vpálí mu do sinalého obličeje a nechá ho na pospas svému osudu. Pak přistoupí blíž k nám a oba uvězní ve svém mohutném náručí.

„Nesmrtelnost lásky je dar, jež byl dosud udělen jen hrstce párů a mě nesmírně těší, že tentokrát jde o smíšený pár. Doufám, že to v budoucnu pomůže andělům otevřít oči. Kiriaki věřím, že po dnešku budeš na nebe vzpomínat v dobrém a prosím příjmy mou omluvu za ten incident s očistcem,“ pustí nás a pak mě zaskočí omluvou. Co mám teď dělat? Právě se mi omluvil samotný vládce nebes. Až Azrael mě uklidní natolik, abych Kamiho omluvu bez dalšího zdržování přijal. Pak už se rozloučíme a s příjemným pocitem se vydáme na cestu domů. S jistotou můžu říct, že lepší dárek k narozeninám jsem si nemohl přát, protože lepší neexistuje. Azrael je mé vše a ještě víc.

(Serien)

Domů dorazíme akorát na večeři a u dveří nás jako první přivítá Ram.

„Vítejte zpět. Rodina je v jídelně,“ ukloní se a navede nás k ostatním. Jelikož nám po cestě vyhládlo, vydáme se i s taškami rovnou tam. U dveří se zhluboka nadechnu a připravím se na další vražedný pohled z Naramienovi sbírky.

„Shiroya, Seriene, konečně jste zpátky. Moc se omlouvám za své chování. Vůbec netuším, co to do mě vjelo. Doufám, že mi to dokážete odpustit. Vím, že náš vztah už nejde vrátit, ale i tak doufám, že můžeme zůstat přáteli a hlavně rodinou,“ přihrne se k nám, jen co vejdeme a začne se horlivě omlouvat. Dokonce se nám k omluvě ukloní. Oba teď stojíme jako zmražení a nevěřícně zíráme ta ten obrat v jeho chování. Je možné, že si vážně uvědomil, jak nesmyslné ty jeho výstupy byly? Podívám se po ostatních a všichni naznačí, že i s nimi se usmířil. Na vteřinu ucítím mrazení v zádech a rychle se otočím na Shiroyu.

„Jsem rád, že jsi dostal rozum. Nepřejeme si nic jiného než klid v rodině a proto tvou omluvu přijímáme,“ pronese po chvíli ticha a na tváři mu hraje jemný úsměv. Já se hned přidám a potvrdím jeho slova. Zbytek rodiny zajásá nad naším usmířením, ale mě neopouští divný pocit. Během večeře pozorně sleduji probíhající konverzaci a snažím se zachytit byť náznak v jeho chování, který by mě utvrdil, že to není jen tak. Jenže on se po celou dobu chová naprosto přirozeně a přesně tak, jako dřív. Dokonce se baví i se Shiroyou, což je opravdu výkon. Ten se konverzaci nebrání a stále mu na tváři hraje jemný úsměv. Nevím přesně co, ale něco mi na tom jeho úsměvu nesedí. Když dojíme, oba se omluvíme, že jsme z cesty unavení a i s taškami se vydáme do pokoje. Jde s námi Azrael a Kiriaki, kteří dnes měli taky napilno, takže rozhovor o Naramienově obratu musí počkat, dokud nebudeme mít soukromí. Vejdeme do pokoje a jen co zabouchnu dveře, naskočí mi husí kůže. Okamžitě se podívám na Shiroyu a ten pohled mě donutí na sucho polknout. Po úsměvu není ani stopy. Rysy ve tváři má ztvrdlé v kámen a oči mu nebezpečně září jako nejčistší rubíny. Každý sval v těle má napnutý k prasknutí a dlaně silně svírá v pěst.

„Nevěříš mu,“ řeknu do tíživého ticha a náhle si uvědomím, co mi předtím nesedělo na tom úsměvu. Oči. Běžně se úsměv promítá i v očích, ale ty jeho byly chladné.

„Každý se může změnit. I já sám už nejsem takový jako kdysi, ale nikdy to nejde ze dne na den. Obzvlášť u někoho jako je Naramien. Je tvrdohlavý, umíněný a hlavně pochází ze mě. Je naprosto vyloučené, aby se během dvou dnů změnil k nepoznání. Takže ne, nevěřím mu,“ odpoví, aniž by se na mě podíval a z těch slov čiší vztek. Neváhám a uvězním ho v objetí s úmyslem ho rozptýlit.

„I mě to přijde podezřelé, ale prozatím nemáme žádný důkaz o jeho zradě. Pojďme tedy hrát tu jeho hru. Zvítězíme za každou cenu,“ pronesu rozhodně. Mé prohlášení ho přiměje se na mě podívat a přetočí se mi v náručí.

„Jsi si jistý? Naše vítězství pravděpodobně skončí jeho pohlcením,“ zeptá se a je na něm vidět, že má snaha o rozptýlení je účinná.

„Naprosto. Nikomu nedovolím, aby ti jakkoli ublížil a jsem pro to schopný podstoupit všechno,“ vyznám se mu. To mi oplatí překrásným úsměvem a v očích se mu odrazí láska a štěstí. S radostí si ukradnu jeho rty a užívám si, jak mi jihne v náruči.