Kowai Yume

(Serien)

Vstoupíme do jídelny a atmosféra v místnosti okamžitě klesne pod bod mrazu. Ani v nejmenším jsem nepředpokládal, že se tu setkáme my tři první. Cítím vedle sebe Shiroyi napětí a předpokládám, že nejspíš očekává konfrontaci.

„Klid. Nevšímej si ho,“ šeptnu mu do ucha, které následně políbím. Vím dobře, že nás Naramien pozoruje, a proto si neodpustím tohle gesto. Taky patřičně zapůsobí, a kdyby pohled zabíjel, jsme pravděpodobně oba mrtví. Dokonce se nadechuje k nějaké jízlivé poznámce, ale to už se za námi vynoří Yami s Arami na ruce. Proč mi přijde, že jí takhle nosí skoro pořád? Ta malá žabka se na něm nosí jako princezna a na tváři jí hraje roztomilý úsměv. Jsem moc rád, že se ti dva našli, i když se jedná o hodně zvláštní dvojku.

„Co vy dva? Stojíte ve dveřích jako solné sloupy,“ rýpne si do nás a přes moje rameno nahlédne do jídelny. Ani on není ušetřen vražedného pohledu.

„Už chápu, naše osina v zadku dorazila jako první,“ řekne se silnou dávnou nepřátelství v hlase. Pak se protáhne kolem nás a jde s Arami k jejich místům.

„Dej mi pokoj!“ zasyčí na něj a uraženě od nás odvrátí hlavu. Musím říct, že výraz, který Yami použil, na něj sedí dokonale. Zaslechnu další nově příchozí, a tak pobídnu Shiroyu, abychom si taky šli sednout. Nerad bych podobnou scénu prožíval s ostatními. Jako další dorazí Azrael s Kiriakim. I oni se v první chvíli zarazí a všechny nás sjedou očima. Bohužel ani oni dva s ním teď nejsou vůbec zadobře, takže se atmosféra stále zhoršuje. Nepřispěje k tomu ani fakt, že se Azrael začne bavit s Yamim a Kiriaki místo ke své židli, dojde až k nám.

„Ten se tváří. Vy už jste se za tu chvilku stihli pohádat?“ zeptá se šeptem.

„Vlastně se nic nestalo. Po jídle ti to vysvětlím,“ šeptnu nazpět. Jen souhlasně přikývne a odebere se na své místo. Mezitím dorazili i zbylí členové rodiny a díky tomu to tu ožije několika rozhovory. Když Nikolaj zjistí, že jsme všichni dorazili v předstihu, je více než spokojený a odejde do kuchyně, aby dal rozkaz k podávání oběda.

„Seriene, bavil jsem se s ostatními a rozhodli jsme se, že po obědě se vrátíme domů. Bazén je hotový, a tak je načase vrátit se ke svým povinnostem,“ promluví na mě Izaya a obeznámí mě s jejich plánem. Nemůžu říct, že bych to nečekal. Jsou tu už dost dlouho a tím je zdržuji od jiných věcí. I jejich partnerky jistě uvítají jejich návrat. Hlavně Ruri, která určitě není nadšená z toho, že je její manžel tak dlouho sám v přítomnosti Sakumi. Ani po svatbě nepřestali o Toujiho soupeřit.

„Dobře, nejsem proti. Zdržel jsem vás tu dost dlouho a jsem moc vděčný za pomoc. Díky a máte to u mě,“ souhlasím s jejich rozhodnutím a nezapomenu jim poděkovat. Bez nich bych to nebyl nikdy schopen realizovat a odvedli úžasnou práci.

„To si piš, že máš a taky za námi musíš brzy přijet. Něco podnikneme jako za starých časů,“ vloží se do toho Haru a začne vymýšlet jednu blbost za druhou, kterých jsme se v mládí opravdu nadělali dost. Jestli vážně čeká, že mě k něčemu z toho přinutí, tak je šeredně na omylu. Jeho fantazii zastaví až polévka, kterou mu služebná dá před rypák. Haru je ten typ, co pořád mluví, ale dejte před něj jídlo a je rázem ticho. Vždycky mě to rozesměje, protože je schopný utnout v půlce věty, přesně jako teď. Všichni máme svou porci a veškerá konverzace utichne. Po obědě si kluci jdou sbalit a pak se postupně rozloučí se všemi členy rodiny. Ještě dostanou plno pochval za bazén a samozřejmě jsou kdykoliv zváni.

„Až pojedu ze zasedání rady, určitě se stavím. Mám to po cestě a rozhodně budu potřebovat rozptýlit,“ upozorním je na svou brzkou návštěvu.

„Dobré vědět, připravíme se na to. Očekáváš, že tě zase něčím vytočí?“ zeptá se Touji a jeho otázka upoutá pozornost Shiroyi, který se akorát loučil s Izayou. Jsem moc rád, že mě ta žárlivost přešla. Choval jsem se jako magor.

„Stoprocentně. Mají v plánu řešit ten útok na mou rodinu, který jste četli v novinách. Znáte mě, hodně nerad se svěřuji s rodinnými problémy, navíc jim,“ vysvětlím, oč jde. Musím se na to zasedání pořádně obrnit. Pár členů mě nemá dvakrát v lásce a jsem si jistý, že se na mě budou snažit vyhrabat nějakou špínu.

„A nejen s rodinnými. Nikdy jsi nebyl ten typ, co se někomu svěřuje,“ přidá se Izaya a poukáže na fakt, že svěřování není mojí silnou stránkou.

„Musel jsi trpět, když jsem ti četl myšlenky a nemohl jsi tak přede mnou nic skrýt. Vlastně to platí i pro ostatní. Asi jsem si do teď neuvědomoval, jak hrozné to pro vás bylo. Moc se omlouvám,“ vydechne vedle mě zkroušeně Shiroya. Jeho slova mě překvapí. Myslel jsem si, že to nikdy moc neřešil, vzhledem k tomu, že mu to nikdo z rodiny nevyčítal. Jen Kiriaki ho upozorňoval, že s tím musí hned přestat, jakmile to bude schopen ovládat.

„Tím se netrap. Je sice pravda, že se velmi nerad svěřuji, ale ty jsi úplně něco jiného. Tobě řeknu naprosto všechno,“ přiznám se a pak si ho přitáhnu pro polibek, abych mu vyhnal chmury z hlavy. Nebrání se a já ho ještě prohloubím. To, že máme svědky, si uvědomím až ve chvíli, kdy nás vyruší hlasité odkašlání. Rychle se od Shiroyi odtrhnu a pohled obrátím na mé přátele. Ti se tváří dost rozpačitě a já si uvědomím, že je to poprvé za celý jejich pobyt, kdy se před nimi chovám k Shiroye tak intimně.

„Nějak jsem se nechal unést,“ konstatuji a tím vyvolám vlnu smíchu.

„To máš pravdu. Ještě nikdy jsem tě takového neviděl. No nic, už vyrazíme, ať domů nedorazíme až za tmy,“ řekne Izaya, když se dostatečně zklidní. Pak všichni naskočí na své koně a odjedou. Ještě se za nimi chvíli dívám, když si uvědomím, že mě někdo sleduje. Otočím se na Shiroyu, ale ten se taky dívá na odjíždějící kluky. To mě přinutí se více rozhlédnout, a tak narazím na tu správnou osobu. Mohlo mě hned napadnout, že je to on. V poslední době nedělá nic jiného. Jen nás neustále pozoruje a když si ho všimneme, nahodí tak hnusný obličej, že bych ho za něj nejraději zadupal do země. Teď se ale tváří přímo vražedně. Nejspíš to má, co dočinění s tím polibkem. Asi nečekal, že se z ničeho nic začneme chovat tak intimně na veřejnosti. Obzvlášť před někým, kdo není z rodiny. Jakmile se naše pohledy střetnou, něco si pro sebe zamumlá, otočí se na podpatku a zmizí v domě. Jestli má něco na srdci proč to sakra neřekne. Tahle blbá hra mě vážně přestává bavit.

„Děje se něco?“ ozve se vedle mě Shiroya s ustaraným výrazem. Jsem rád, že on si ho nevšiml.

„Vůbec nic,“ odpovím.

(Azrael)

Včera jsem do nebe odeslal žádost o audienci u Kamiho a dnes ráno mi posel přinesl pozitivní odpověď. Mám se na druhou hodinu dostavit k nebeské bráně, kde mě bude čekat onen posel. S blížící se druhou hodinou se Kiriakimu omluvím, že si musím něco zařídit a vypravím se k nebeské bráně. Tam mě opravdu čeká posel a strážný brány mě dost okatě propaluje pohledem.

„Kami pěkně změkl, když si zrádce zve na dýchánky, místo aby je bez milosti mučil a hodil do očistce,“ mumlá si pod svými starými vousy.

„Jenže já ho za zrádce nepovažuji. Je to můj přítel, který se rozhodl stát po boku Shiroyi. To je pro mě to samé, jako by stál po mém boku. Buď se s tímto faktem smiř, nebo si aspoň laskavě odpusť ty své kousavé poznámky,“ ozve se za branou a všichni, včetně mě nadskočíme úlekem. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Kami přijde až k bráně. Pokud vím, nikdy to nedělal.

„Omlouvám se můj pane. Bylo to ode mě drzé a tyto soudy mi nepřísluší,“ omluví se stařec hned, jak se probere z šoku. Sice je všem jasné, že omluvu nemyslí vážně, na to je až moc zabedněný, ale Kami to nechá být a s úsměvem mě zve dál. Cestou k jeho paláci zavedeme běžnou konverzaci, a to hlavní téma si necháme až na chvíli, kdy budeme mít soukromí.

„Můžu ti něco nabídnout? Kávu, čaj nebo něco ostřejšího?“ nabídne mi občerstvení a já požádám o kávu. Vzpomínám si, že jeho služebné ji dělají naprosto vynikající. Chvíli čekáme, než nám kávu donesou a taky neopomenou třípatrový podnos s různými sušenkami, muffiny a jinými sladkostmi, které příjemně doladí hořkou chuť černé kávy.

„Tak co tě ke mně přivádí Azraeli? Jistě chápeš, že mě tvá žádost o setkání překvapila. Samozřejmě příjemně,“ zeptá se hned, jak místnost opustí poslední služebná, a my zůstaneme sami.

„Vím, že na to nemám nárok, vzhledem k tomu, že jsem de facto zradil, ale mám na tebe velkou prosbu,“ začnu trochu ze široka a přemýšlím, jak svou žádost co nejlépe podat. Když jsem si to doma nacvičoval, přišlo mi to velmi snadné, ale v reálné konverzaci mi to už tak snadné nepřijde. Přeci jen Kami je pořádná autorita a velmi nerad bych ho naštval.

„Jen povídej, pokud to bude v mých silách, jistě ti rád vyhovím,“ pobízí mě, abych to už vyklopil.

„Víš, byli jsme s celou rodinou na jarních slavnostech v hlavním městě Ardenu a potkal jsem tam Hisui. Jistě si vzpomeneš na Urielovu vnučku. Hisui tam prodávala své obrazy a na jednom z nich byl Nefritový les. Jde o tu báji o nepřekonatelné lásce, pokud tam svůj milovaný protějšek přivedeš,“ pokračuji a stále se mi nedaří vyřknout to podstatné, oč ho chci žádat. Kami mě bedlivě poslouchá a z jeho výrazu mám pocit, že to ani říkat nebudu muset.

„Chceš, abych ti dal povolení vzít Kiriakiho do nebe a mohli jste společně navštívit Nefritový les bez obav z jeho zajetí a vhození do očistce. Chápu to dobře?“ vyloží mi své mínění o mém vyhýbavém vyprávění a chce potvrzení, že to pochopil správně.

„Ano, dost nezdařile tě tu žádám o povolení vstupu démona na tvou půdu, a to bez jakéhokoliv trestu. Vím, že žádám příliš, ale pro mě to hodně znamená. I kdyby ta báje byla jen pouhý výmysl, chci mu k jeho narozeninám dát nezapomenutelný zážitek, který mu jistě tento les nabídne,“ konečně to ze sebe dostanu a pak úlevně vydechnu. Už jsem se začínal bát, že se má výřečnost vytratila.

„Opravdu nežádáš málo,“ pronese a pak se odmlčí. Díky tomu v místnosti nastane dost tíživé ticho. Začnu usrkávat svou kávu, abych se trochu rozptýlil a nabídnu si čokoládový muffin.

„Nemůžu ti zaručit, že se neobjeví nečekané komplikace, ale za mě v tom nevidím veliký problém,“ řekne nakonec a mě málem zaskočí drobek.

„Vážně s tím souhlasíš?“ vydechnu užasle. Počítal jsem se skoro stoprocentním neúspěchem.

„Ano souhlasím. Opatřím vám povolení, jen vás prosím o co největší obezřetnost a pokud možno se vyhněte všem andělům. Nechci se jim o vaší návštěvě zmiňovat, věřím, že by to vyvolalo rebelii, ale znamená to, že když na vás narazí, zaútočí,“ přitaká, ale upozorní mě na jistá úskalí.

„S tím souhlasím. Sám jsem tu ještě před pár lety žil a vím, jak dokážou andělé vyvádět. Obzvlášť když jde o démony. Myslím, že dokážu najít cestu, jak se tam dostat nepozorovaně a kdyby náhodou došlo na kontakt, slibuji, že dotyčný anděl skončí maximálně v bezvědomí,“ řeknu a svými slovy Kamiho pobavím.

„Budu ti vděčný. Nevím, jak bych jeho úmrtí vysvětloval. Takhle mu jen upravím vzpomínky. Když už jsme u těch vzpomínek. Kiriaki už na nebe jedny má, a ne dvakrát příjemné. Jsi si jistý, že s tím bude souhlasit?“ zeptá se a já si uvědomím, že každý, komu jsem se s tím plánem svěřil, se na tohle zeptal.

„Popravdě z toho mám obavy, ale hrozně moc si přeji ho tam vzít. Doufám, že když se má jednat o hezký výlet, tak s tím nebude mít problém. Každopádně, kdyby se to nezdařilo, dám ti vědět, že plán padá,“ svěřím se mu, že i já mám obavy. Aby taky ne. Kiriaki je velmi impulsivní a to, že ho sem kdysi Naramien vzal jako vězně hodného pro očistec, mi tu situaci vůbec neulehčuje.

„Dobrá tedy. Budu počítat i s možností, že tu návštěvu zrušíš, ale já sám budu rád, když se zadaří. Mrzí mě, že je nebe v jeho vzpomínkách svět hrůzy a utrpení. Přitom ty sám nejlíp víš, že je to nádherný svět,“ řekne a upozorní na fakt, že znám v nebi každičký kout. Ano jsem svojí touhou po poznání proslulý. Nakonec ještě doladíme nějaké detaily, jako je datum návštěvy a kdy mi posel doručí povolení. Máme na přípravu týden, což si myslím bohatě stačí. Při odchodu mě Kami znovu překvapí, protože se rozhodne mě doprovodit. Naštěstí cestou nikoho nepotkáme, takže se vyhneme konfliktu. U brány se rozloučíme a ještě, než odejdu schytám od starce vražedný pohled na rozloučenou. Oplatím mu ho úsměvem a vydám se zpátky domů. Tam na mě čeká moje zlatíčko a snaží se ze mě dostat, kde jsem byl. Řeknu mu, že je to tajemství a že se to brzy dozví. To se samozřejmě neobejde bez dalšího vyzvídání, ale naštěstí ho to brzy přejde.

(Aoi)

Už je to pět dní od našeho posledního útoku přímo v Mamonově domě. Od té doby se nic moc neděje. Leiko řekla, že potřebuje trochu času na promyšlení dalších kroků a Mamona jsem vůbec neviděl. No popravdě ani nechci. Za prvé mám pocit, že by mě okamžitě zabil a za druhé ve mně stále bublá vztek. Pokaždé když si vzpomenu, jak stál Serienovi po boku a ty jejich pohledy. Dva páry ledových smaragdů, které mnou opovrhují. Mám hroznou chuť jim je vyrvat z hlavy, stejně jako to mě udělal Yami. Ten se na mě pro změnu nepodíval vůbec. Zajímala ho jen Leiko. Grázl jeden. Ve snech mě mučí všemi možnými způsoby a sexuálně mě obtěžuje a když se setkáme v reálném životě, tak mu nestojím ani za jediný pohled? Tak moc si přeji vidět je všechny na kolenou prosící o slitování s jejich ubohými životy. Měl jsem takovou radost, když to vypadalo, že jsme zabili tu zpropadenou léčitelku. Jenže ten zvrat události mi veškerou radost vzal. Z mého proklínání všech nepřátel mě vytrhne hlasité zaklepání a po výzvě vstoupí Leiko.

„Už jsi se u mě zabydlel?“ zeptá se, ale z jejího postoje pochopím, že jí o mé pohodlí ve skutečnosti nejde. Jen se tak rozhodla zavést konverzaci.

„Jo díky za tu nabídku. Je to rozhodně lepší než být pod jednou střechou s Mamonem. Myslím, že by byl schopný mě udusit ve spánku polštářem,“ odpovím. Když jsme se ten den vypařili, nabídla mi bydlení v jejím domě, který si koupila v pekle. Díky tomu se nemusím pořád vracet do svého bytu v nebi anebo bydlet u Mamona.

„Myslím, že by si tě vychutnal mnohem víc. To teď ale není důležité. Potřebuji abys byl boje schopný, ale máš spoustu zranění, která tě hodně omezují,“ přejde k věci, kvůli které mě navštívila.

„To bude problém. Oko mi Yami sežral a když se mi někdo pokusí léčit ruku, tak to jen zhorší. Jen zlomená žebra a noha snad půjdou vyléčit, ale kde chceš sehnat dobrého a spolehlivého doktora?“ zeptám se. Leiko se ušklíbne a já z toho začnu mít špatný pocit.

„Zapomínáš, co dokážu. Už jsem si tu přeměnu vyzkoušela. Sice to není tak dobré jako originál, ale i tak ti dokážu aspoň něco vyléčit,“ pronese a než se vzpamatuji, stojí přede mnou Serienova dcera. V první chvíli ztuhnu, ale pak se přinutím zklidnit. Pořád je to Leiko, i když teď vypadá jako někdo jiný.

„Jak to, že to není jako originál? Myslel jsem, že jen ve výjimečných případech nedokážeš převzít veškerou sílu,“ dojdou mi její slova. Už jsem si o téhle schopnosti zjistil dost, a tak vím, že je téměř dokonalá. Umí se stát i Shiroyou, i s jeho schopnostmi, ale bohužel jen ve velmi omezené míře. On je nad její úrovní. Co se ostatních bytostí týče, umí být přesnou kopií se vším všudy. Tedy když nepočítám chování, v tom je vždy sama sebou, což je bohužel často kámen úrazu. Její povaha se zkažená skrz na skrz a neumí ani trochu napodobit chování, které hraje dost významnou roli.

„To je pravda, ale z mě neznámých důvodů, jsem to u téhle holky nedokázala. Dokonce ani schopnost proklínání nemám. Jediné, co se mi podařilo převzít je schopnost léčení a ani ta není kompletní. Nechápu to, není ničím výjimečná. Ani jsem z ní necítila nadměrnou sílu jako má třeba Shiroya. Tahle rodina je fakt divná. Každopádně mi to, co mám stačí ke tvému aspoň částečnému uzdravení,“ vysvětlím mi to a pak mě přinutí se svléknout do spodního prádla. Rodina Kuromi, záhada, které jsem doteď nepřišel na kloub, a to jsem si o ní už dokázal zjistit docela dost informací. Založil jí Gabriel, velmi mocný démon, který kdysi býval archandělem. Jeho dlouholetým partnerem je vládce pekel Akuma, díky kterému se démonem stal. Kdo ale je matkou jeho dvou synů, mi je naprostou záhadou. Nikde jsem se nedopátral, byť jen jména. Mladší syn Kiriaki ničím nijak zvlášť nevyčnívá, ale to samé se nedá říct o tom starším. Serien je podle všeho nejmocnějším uživatelem živlu země. O tom svědčí i fakt, že se k němu připoutala bohyně tohoto živlu. Nerad to říkám, ale musím si konečně přiznat, že jsem ho hodně podcenil. To mi však nebere chuť ho zabít. Jeho bývalá manželka Mira, je démon střední třídy, takže taky nijak zvlášť veliká hrozba. Ovšem jejich děti už jsou jiný level. Prozatím nejvíc vyčnívá Clarisa, velmi dobrá uživatelka živlu země a ohně a také nepřekonatelná stavitelka. Pak je tu Fóxa, ta malá mrcha. Její léčitelské schopnosti jsou něco neskutečného a k tomu je proklínač. S touhle schopností jsem se setkal poprvé, ale i tak můžu říct, že je osinou v zadku. Můj zvěd ještě zjistil, že nejmladší syn Kira má schopnost telekineze a dokáže ovládat auru, což je u démona neslýchané. Nakonec nejmladší dcera Arami. Podle zjištěných informací ovládá živel větru a na svůj věk je v tom dost dobrá. Pravdou je, že když jsem jí tenkrát chvíli měl jako rukojmí, cítil jsem z ní podivnou sílu, která mi na okamžik naježila chlupy. O nejstarším synovi Xarim toho vím jen málo. Je to dobrý šermíř, ale co se magie týče, vůbec jí nepoužívá a poslední dcera Ziki se neprojevuje vůbec. Rodina jí nepouští k boji a ona sama se o nic nepokouší. To bych měl základ rodiny. Mohl bych tam připočítat i dvojčata Kaye a Laye, kteří jsou zdatní bojovníci, specializující se na obranu. K mé veliké nelibosti se k nim přidal Naramien, jehož schopnosti mi jsou v celku známé a dost mě zaráží, že je proti nám ještě nepoužil. Jeho bratr Azrael, vyniká ve sběru informací, které pak umí dobře prodat v boji a taky se zdá, že se narodil s mečem v ruce, jak dobře s ním umí zacházet. Jejich matka Hanako, je v nebi legenda. Schopnost získat veškeré informace z pouhého doteku, je hodně otravná a nebezpečná. Už se ke mně doneslo, že to táhne s tím démonem Ravenem, co po něm prahnou Shinigami. A konečně ten největší problém. Shiroya, obávaný vládce temnoty a jeho zhmotněná moc Yami. Tihle dva z té rodiny dělají nedobytnou pevnost. Takže otázkou zůstává, kde zaútočit, aby se začala bortit jako domeček z karet.

„Aoi! Vnímáš mě?“ vyštěkne Leiko a tím zastaví mé myšlenkové pochody. Nechápavě se na ní podívám a chvilku mi trvá, než si vzpomenu, co tu vlastně dělá.

„Promiň, zamyslel jsem se,“ omluvím se, ale o tématu mého zamyšlení se jí nesvěřím. Jsem si více než jistý, že ona o nich ví o dost víc, ale evidentně nemá v úmyslu mě zasvětit. V tomhle je stejná jako Mamon.

„No hlavně, že už jsi zpátky. Podle mých získaných schopností ti můžu zhojit ránu po vytrženém oku, zlomená žebra a více méně i tu nohu,“ informuje mě a hned se dá do práce. Nařídí mi lehnout si na postel a pak už mi nezbývá než jí věřit. Začne s okem, tedy spíš s prázdným důlkem a jakmile mi zhojí zpřetrhané nervy a narušenou tkáň, pocítím neskutečnou úlevu. Musel jsem brát silné léky, abych tu bolest vydržel. Zlomená žebra jsou pro ni hračka, a tak se můžu konečně pořádně nadechnout. Jen s nohou jsou problémy. Rána se pořád rozšklebuje.

„Co s tím sakra je? Není to zranění stejného typu jako na ruce, a přesto mi přijde, že to zhoršuji. Zkusím jiný typ léčby,“ rozčiluje se a pak zkusí něco jiného. K mé úlevě se rána začne poddávat a za několik minut mám přes celé lýtko dost nehezkou jizvu.

„No konečně. Jizva sice není žádné mistrovské dílo, ale předpokládám, že budeš moct chodit. Zkus to,“ vydechne vyčerpaně a pak mi přikáže vyzkoušet výsledek její práce. Opatrně spustím nohy z postele a se silnou dávkou sebezapření se postavím. Překvapí mě, když se nedostaví očekávaná bolest, která mě častokrát dostala na kolena. To mě přinutí udělat několik kroků. Díky tomu zjistím, že to vůbec nebolí, ale z nějakého důvodu trochu kulhám. Není to nic hrozného. Oproti tomu, jaké to bylo, je to teď ladná chůze.

„Konečně mám zase možnost se pomstít. Jsem tvým dlužníkem,“ obrátím se na Leiko s neskrývanou radostí.

„To si piš a mojí odměnou je tvůj neutuchající zápal. Věřím, že dostaneš příležitost k pomstě. Jdu si odpočinout, docela mě to vyčerpalo. Ozvu se až nastane čas se jim zase mile připomenout,“ řekne a ještě než odejde, vrátí se do své pravé podoby. Je to zvláštní podívaná. Trvá to jen pár sekund, a přesto je to uchvacující. I já se po prodělané léčbě cítím unavený, proto se skočím vysprchovat a zapadnu do postele. Ovšem jestli jsem čekal příjemný spánek, šeredně jsem se spletl. Zase se mě zmocní sen z Yamiho dílny. Tentokrát se neocitnu v nějaké ruině, nýbrž v hale luxusního domu. Rozhlédnu se kolem a zjistím, že nikde na mě nečíhají ty jeho zrůdy a taky si uvědomím, že můj zdravotní stav není nijak upravený. Je to poprvé, co mi neminimalizoval zranění. Jako kdyby věděl, že už na tom nejsem tak špatně. Moje schopnosti jsou samozřejmě fuč, to se nezměnilo.

„Nečekal jsem, že usneš tak brzy, ale předpokládám, že za to může léčba,“ ozve se z horního patra jedovatý hlas mého trýznitele. Hned se tam podívám a střetnu se s jeho mrazivým pohledem.

„Jak sakra víš, že jsem prodělal léčbu?“ prsknu nasupeně. Nechápu jak to dělá. Ví snad o každém mém kroku. Na chvíli nastane hrobové ticho a pak mi pokyne, abych ho následoval. Na nic nečekám a poslechnu ho. Už jsem se stihl poučit a vím, že mi vzdor stejně nepomůže. V téhle podivné realitě je on zákon, takže i když ho odmítnu následovat, prostě mě donutí. Mlčky mě vede domem dokud nedojdeme do jakési relaxační místnosti. Vévodí jí velká pohovka, dvě naproti sobě postavená křesla, středně velká knihovna a konferenční stolek, na kterém je čajový servis a dvou patrový tác s moučníky. Okno je na jižní stranu, takže sem proudí dost světla. Místnost je laděna do příjemných barev a je doplněna květinami, obrazy a dokonce malou fontánkou, která šuměním proudící vody narušuje panující ticho. Yami se usadí do jednoho z křesel a pak to druhé nabídne mě. Absolutně nechápu o co tu kráčí, ale musím být ostražitý. Nesmím se nechat ukolébat touhle uvolněnou atmosférou. Sednu si a hned na to začne podávat čaj.

„Nabídni si, jsou vynikající a tvůj žaludek to jistě ocení,“ konečně promluví, ale místo aby odpověděl na mou předešlou otázku, mluví o jídle. Nesnažím se sám sobě namlouvat, že nešilhám hlady a proto ho poslechnu. Dá to docela zabrat si mezi těmi dobrotami vybrat, ale nakonec sáhnu po ovocném košíčku. Trochu mi jeho vychutnávání kazí fakt, že mě u toho Yami pozoruje. To mi chce pohledem vypálit díru do hlavy?

„Máš v plánu mi odpovědět?“ nevydržím to a zeptám se, i když předpokládám, že mi neodpoví.

„Tvoje oko jsem nesnědl jen tak ze srandy, nejsem takový gurmán. Díky svým schopnostem jsem se přes to oko dokázal napojit na tvé vnímání. To proto tě dokážu uvrhnout do mnou stvořené reality a dělat si tu s tebou co chci a taky proto vím, že tě Leiko léčila. Fakt, že na sebe vzala podobu Fóxy mě nepřekvapilo. Určitě nemůže přijít na důvod, proč se jí podařilo převzít tak málo z jejích schopností,“ řekne a při poslední větě se škodolibě ušklíbne. To že mi odpověděl mě zaskočí, ale rychle se vzpamatuji a pokusím se z něj dostat víc. Ovšem po představě, že je moje oko někde v jeho těle, mě přejde veškerá chuť na jakékoliv jídlo.

„Chápu dobře, že v tom máš prsty?“ zkusím vyzvídat.

„Samozřejmě. Leiko si myslí, že o nás ví všechno, jenže to se šeredně plete. Pojďme trochu uvažovat. Shiroya jí kdysi miloval, tak proč by jí ukazoval svou špatnou stránku? Proč se chlubit schopnostmi, kterými každý opovrhuje? Jakmile jde o schopnosti jakékoliv manipulace je hned každý přísným soudcem,“ odpoví a jeho pohled mi naježí chlupy. Odhaluje neskutečnou nenávist a krutost. Možná jsem do toho neměl šťourat. Přeci jen i já jsem jeho nepřítel a aktuálně mě má v šachu. Náhle se postaví na nohy a než stihnu reagovat, jsem jeho silným tělem uvězněný v křesle. Nedokážu se od jeho očí odpoutat a to ani ve chvíli, kdy mi sáhne na pravé oko. No oko, zjizvený důlek schovaný pod zavřeným víčkem. Vůbec netuším co zamýšlí a strachy skoro nedýchám. Proč jen musí být tak nepředvídatelný? Víčko skoro neznatelně pohladí palcem a jeho dlouhý ostrý dráp mě škrábne v linii obočí. Netroufám si udělat ani malinkatý pohyb a modlím se, aby se vrátil do svého křesla.

„Nadešel čas užít si,“ zašeptá mi do ucha a rázem se ocitáme v ložnici a já jsem spoutaný k čelu postele. Chci začít protestovat a zahrnout ho všemožnými nadávkami, ale s hrůzou zjistím, že mi sebral hlas. Nevydám ze sebe ani hlásku.

„Bez tvých jedovatých slov si to vychutnám mnohem líp,“ vysvětlí a pak mě nevybíravě políbí. V ničem si nebere servítky a tak netrvá dlouho a už do mě rve svůj penis. V první chvíli mám pocit, že bolestí omdlím, ale to on evidentně nechce a nenechá mě utéct. Dělá si se mnou co chce několik hodin a já se pod jeho nadvládou nedokážu nijak bránit. Jen fakt, že je to další noční můra mě nutí udržet si zdravý rozum. Až se probudím, zbude po tom jen příšerná vzpomínka, ale nic není skutečné. Nesmí být.