Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kruté potrestání

7. 12. 2011

 „Má paní. Přišla jsem na Váš rozkaz,“ ohlásím se a pokleknu před samotnou smrtí.

„Dobrá. Jsem ráda, že jsi mě nenechala čekat. Doneslo se ke mně, že Shiroya, vládce temnoty mne chtěl poctít svou návštěvou,“ rozlehne se sálem její temný a chladný hlas.

„Ano, použil mne k ukončení svého života. Bohužel jsem ho musela poslat zpět mezi živé, protože nesplňoval podmínky smlouvy, kterou s Vámi, má paní uzavřel,“ podám jí informace o tomto incidentu.

„Jaké podmínky nesplňoval?“ optá se.

„Existuje hned několik bytostí, které ho uznávají, potřebují a milují,“ osvětlím jí nesplnění té nejdůležitější podmínky.

„Použil tě naprosto bezdůvodně, nemýlím-li se,“ pronese a je na ní vidět, že jí to rozčílilo. Takové chování přímo nenávidí.

„Ano, řekl mi, že se chtěl zbavit vlastního utrpění a nebral ohledy na utrpění druhých,“ přitakám.

„Toto považuji za výsměch! Vydej se do jejich světa a proklej záští toho, ke komu má Shiroya nejblíže. Vyzkoušíme, jak dokáže žít s pocitem, že ho jeho nejbližší odsuzuje za jeho sobeckost,“ vyřkne rozsudek a já hned vím, kdo bude tím nejbližším.

„Provedu. Teď když mě omluvíte,“ pronesu a hned jakmile mě smrt propustí, pomocí dýky se přesunu do Shiroyova pokoje. První co spatřím, je Shiroya s Naramienem spící v hřejivém objetí. Přejdu k Naramienovi, opatrně mu odhrnu vlasy a na zátylek mu vtisknu znak ve formě dýky, který ho bude nutit, chovat se k Shiroye chladně a odtažitě.

„Myslím, že tohle bude dostačující trest,“ pronesu tiše, abych je nevzbudila.

„Co si udělala?“ ozve se ode dveří mě známý hlas. Podívám se tam a spatřím Hanako, mou dlouholetou přítelkyni. Beze slova se vydám na chodbu a Hanako mě následuje.

„Tebe bych tu nečekala,“ pronesu trochu překvapeně. Je nezvyklé vidět tu živé bytosti. I když proč se vlastně divím, když i ona byla jednu chvíli součástí temnoty.

„To není důležité. Jen chci vědět, co jsi udělala mému synovi,“ řekne temně.

„Synovi?“ vydechnu nechápavě.

„Ano, Naramien je můj syn,“ přitaká.

„ Je to trest za Shiroyovo neuvážené počínání. Smrt mi přikázala proklít záští toho, kdo mu je nejblíže. Neboj se Naramienovi se nic nestane, jen bude k němu chladný a odtažitý,“ odpovím na její otázku a ta odpověď jí zaskočí.

„To nemůžeš! Víš ty vůbec, čím si ti dva museli už projít? Už teď to vypadá, že se k sobě nikdy nevrátí,“ vyhrkne zděšeně.

„Vím, ale tohle já neovlivním. Smrt se nedá přemluvit a sama víš, co by následovalo, kdybych její příkaz nevykonala,“ povzdechnu si. Znám celý jejich příběh a tak vím, co za hrůzy prožili, ale tomuhle nemůžu vzdorovat. Nejde to, ani když se jedná o syna mé nejlepší přítelkyně.

*********

Ráno se probudím a zjistím, že jsem v posteli sám. Napadne mě, jestli není Nari v koupelně, ale po nakouknutí tam zjistím, že tam není. Zvláštní, myslel jsem, že mě bude chtít přivítat do nového dne. Hodím to nakonec za hlavu a spáchám ranní hygienu. Pak na sebe hodím nějaké oblečení a vydám se do kuchyně, protože mám strašný hlad. Hned jak vejdu do kuchyně, spatřím Nariho jak jí jogurt a před sebou má hrnek s čajem.

„Dobré ráno. Postrádal jsem tě v posteli,“ řeknu na pozdrav a pokusím se Nariho políbit na tvář. K mému údivu se ode mě odtáhne a tváří se jakoby mu má přítomnost vadila. Podívám se na Nikolaje, jestli neví co s ním je, ale ten jen nechápavě pokrčí rameny.

„Stalo se něco?“ optám se a chci ho pohladit po tváři.

„Nic a tu péči si nech,“ odsekne potom, co mi znovu uhne. Ochromeně na něj zůstanu zírat, neschopen pochopit co to s ním je až do té doby co mi Nikolaj strčí do rukou hrnek kafe.

„Takový byl už před mým příchodem?“ optám se ho tiše.

„Ne. Se mnou se bavil úplně normálně. Třeba je na tebe naštvaný zato, že jsi ho tu chtěl nechat,“ napadne ho.

„To nechápu. Ještě večer byl rád, že žiju a nehodlal mě pustit ze svého objetí. Teď mě ignoruje, a když už promluví tak jedině chladně a odtažitě,“ vydechnu a bezradně si prsty pročísnu vlasy. Sednu si na druhý okraj stolu, abych ho zbytečně nedráždil, a Nikolaj mi udělá zeleninový salát. Na to jsem se tak těšil, ale teď když mám salát přímo před sebou, nemám na něj žádnou chuť. Hlavou mi vrtá Nariho chování. Tohle mu není podobné. Ještě chvíli tu s námi posedí, ale jakmile dokončí svou snídani, beze slova se zvedne a odejde z kuchyně. S nechutí do sebe nacpu salát i kafe a jdu si po svých. Snad nebude trucovat dlouho, protože se mi to vůbec nelíbí, přijde mi to podezřelé. Sklesle se vydám do salonku a tam usednu za klavír. Chvíli jen tak nečinně sedím a pak přinutím prsty k pohybu a začnu hrát jednu ze svých smutných, ale zároveň relaxačních písní. Má hudba obohacena o můj vnitřní smutek přiláká několik zvířat a jeden z tygrů se mi začne třít o nohu ve snaze mě utěšit. S lehkým úsměvem ho pohladím po hlavě a pokračuju v další skladbě. Uběhnou tři dny a Naramien se ke mně chová stále stejně. Připadám si jako v nějakém špatném snu, který nebere konce, a nejspíš z toho brzo zešílím. Když se odpoledne střetneme v knihovně, rozhodnu se z něj konečně vypáčit, o co tu sakra jde.

„Můžu s tebou mluvit?“ optám se ho naoko klidně.

„Není o čem,“ pronese a míří si to pryč z místnosti.

„Co ti to sakra přelítlo přes nos?“ vyštěknu na něj a hrubě ho chytnu za paži, aby mi nemohl utéct. Naramien se na mě vražedně otočí a snaží se mi vyškubnout, což se mu naštěstí nedaří.

„Můžeš ze mě laskavě sundat tu pracku?“ naježí se a nevraživě sleduje ruku, kterou ho držím.

„Hned jak mi odpovíš,“ pronesu neoblomně a stisk zesílím. Nepustím ho, dokud z něj nedostanu co se to s ním děje.

„Nic mi přes nos nepřelítlo. Došel jsem k názoru, že tě k životu nepotřebuju. Máš pravdu. Nejsi hoden být milován. Můžeš být šťastný, tohle sis přece přál. A teď mě pusť,“ zavře na mě a já ztuhnu. Ve své ztuhlosti povolím stisk a Naramien se mi vytrhne a odejde. Šokován jeho odpovědí se zřítím do křesla. Je sice pravda, že nemám právo být milován, ale to on mi to vždy vymlouval a snažil se mě přinutit věřit v opak. Obávám se, že můj život právě skončil. Proč mě proboha nemohla smrt přijmout, i když jsem nesplňoval všechny podmínky? Ne tohle není normální. Vždyť byl nesmírně šťastný, když jsem se vrátil. Teď to vypadá, že by byl radši, kdybych zemřel.

Po zbytek dne se s ním už nesetkám a já ani nemám sílu ho znovu vyhledat.

„Tady to je horší než v blázinci,“ vydechne Nikolaj. No upřímně jsem stejného názoru.

„Pro dnešek toho mám dost. Kdybys mě hledal, budu ve svém pokoji,“ pronesu a odejdu z kuchyně, kde jsem do sebe dostal jen třetinu večeře. Tam se posadím k oknu a sleduju černou oblohu, na které se neblýskne ani jedna hvězda. Dnešní obloha mi tak moc připomíná mou duši, že z ní nemohu spustit oči. Ani se nenamáhám s převlíkáním do věcí na spaní, protože s jistotou neusnu. Když hodiny odbijí druhou hodinu ráno, napadne mě se podívat na Naramiena. V tichosti se vkradu do jeho pokoje a bodne mě u srdce, když uvidím jeho uvolněnou spící tvář. Přejdu k němu a dotykem motýla ho pohladím po vlasech. K mé úlevě ho to neprobudí, ale otočí se ke mně zády. Ve chvíli, kdy mu vlasy odkryjí zátylek, mám sto chutí vraždit. Naskytne se mi totiž pohled na znak, který moc dobře znám. Znak smrti. Okamžitě se vrátím do svého pokoje a tak vší silou praštím do zdi. To zapříčiní díru ve zdi, takže vidím do koupelny a krev stékající mi z kloubů, která díky mé léčebné schopnosti okamžitě přestane téct.

„Ukaž se! Ukaž se ty mrcho!“ zařvu nepříčetně a přede mnou se objeví strážce.

„Příště si tu mrchu odpusť,“ pronese chladně.

„Co jsi mu udělala?“ vyštěknu na ní ignorujíc její slova.

„Jen jsem vykonala rozkaz, který mi udělila smrt. Hluboce jsi jí urazil a toto je trest za tvé neuvážené počínání,“ odpoví mi na otázku a na mě jdou mdloby.

„Tímhle stylem se k tomuto počínání brzo skloním znovu,“ vydechnu zničeně. To už nebudu mít vůbec nic kvůli čemu bych měl žít.

„Není to doživotní trest. Ale jen ty sám můžeš přijít na způsob jak z něj tu kletbu sejmout. Já sama jí sejmout nemohu,“ upozorní mě a než stačím něco namítnout je v tahu. Tak to je výborný. Už teď se můžu rozloučit s vidinou šťastného konce. Obávám se, že Hanačino přání o obnovení vztahu nebudu schopen splnit a tato skutečnost mě ponoří do ještě větší deprese.

Přesně jak jsem předpokládal, v noci jsem nezamhouřil oko. Celou dobu jsem přemýšlel nad způsobem jak tu kletbu sejmout a popravdě na nic jsem nepřišel. Po probdělé noci se mi pod očima vytvořily tmavé kruhy a celkově se cítím jako zbitý železnou tyčí. Ráno se ani neobtěžuju dojít do kuchyně, protože nemám vůbec žádnou chuť k jídlu. Jiného názoru je ovšem Nikolaj, který si pro mě dojde. Doslova mě dokope do kuchyně a tam do mě nacpe snídani. Ani nevím, co všechno to bylo, nejsem schopen vnímat jakoukoli chuť nebo vůni.

„Naramien už jedl?“ optám se, když postřehnu, že tu není. Nikolaj strne v půlce pohybu a to mi naznačí, že je opět něco špatně.

„Ne, odešel,“ vysouká ze sebe a zůstane ke mně otočený zády.

„Jak odešel? Kam?“ vyhrknu, jakmile mi to dojde. To nemůže být pravda. Tohle by mi přeci neudělal.

„Je u nás. Přišel zhruba před hodinou,“ ozve se ode dveří Hanako.

„Ty o tom víš,“ zkonstatuju a to se jí ani nemusím dívat do mysli. To vědomí se jí odráží v očích.

„Ano vím,“ kývne a zmizí. Ještě malou chvilku mi trvá, než mi vše plně dojde a pak se zhroutím. A to jsem si myslel, že horší už to být nemůže.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Néééé

Mysticia-sama,9. 12. 2011 15:47

Prosím rychle další pokračování! Takhle to přeci nemůže skončit. Musí být způsovb, jak tu kledbu zrušit. bůůůů. Krásný dílek, děkuju

...

kana,8. 12. 2011 16:51

kurňa co se děje? a co seirien? on už k nim nepatří ?

Fajn, mám plán...

Yui-chan,7. 12. 2011 19:06

...tebe zničím pomalou a bolestivou smrtí za to, co jim provádíš a sama pak dopíšu šťastný konec, ve kterém budou všichni tři spolu, z Naramiena sejmu tu kletbu a Smrt pošlu do určitých míst. Co ty na to? A nebo to napíšeš ty (přeci jenom to umíš lépe než já) a všichni budeme spokojení. To se přece nedělá takhle trápit moje oblíbené postavy! Navíc, když jeShiroya takovej borec, neříkej mi, že nepřijde na způsob, jak to prokletí sejmout? Jestli ne, řadím si ho do škatulky, kde mám i Seriena s Anori. Je to k sakru vládce temnoty, tak by měl něco umět ne???
Doufám, že budeš na můj komentář myslet při psaní dalšího dílu a uvidím tam alespoň malinkou jiskřičku na lepší času (chápu, že to nemůže být vždycky růžové, ale oni jsou od sebe už moc dlouho, co takhle trápit někoo jiného než zrovna je? Mě to taky vydrželo jen asi 3 díly, tak mě moc netrap). Těším se na pokračko, příští středu ho čekám...nebo tu další to je fuk ;)

O_O

Soubi,7. 12. 2011 17:49

To snad není možný, jen co se jeden probudí ze stavu smrti, druhý je prokletý.... Koukám, že nás čtenáře (a to nemluvím o tvých postavách) taky nešetříš... Co ti udělali, že je pořád takhle mučíš?? Já pořád čekám, až se konečně vrátí k sobě, a ono furt nic. Doufám, že teď už Shiroya neudělá žádnou blbost, ptž by si tím fakt nepomohl, a že ta kletba nebude trvat dlouho. Viděla bych to tak, že během dalšího dílu tu kletbu zase zlomíš a bude všechno OK, co ty na to? ;) ...tak jo, chápu, nemusíš na mě hned házet tenhle pohled... Ale nemuč je dlouho, jo? Já bych to viděla na zásah Hanako, snad jediné normální postavy této povídky....Tak si to vem k srdci, až budeš psát pokráčko, už teď se nemůžu dočkat :)