Kowai Yume

(Fóxa)

Nevrle se převalím na stranu postele dál od okna, abych tak unikla před otravnými slunečními paprsky, které se mě snaží vytrhnout z úžasného snu. Jenže co čert nechce, neodhadnu svou pozici a než si stihnu uvědomit, co mi hrozí, už se válím na zemi. Pád odnesu naraženou kostrčí a boulí na hlavě, neboť si při pádu udělala zastávku na hraně nočního stolku. Nejsem sice žádný mamut, ale i tak bylo mé počínání doprovázené neskutečným rámusem a ten přivolá jak Clarisu z vedlejšího pokoje, tak i Xaviera, který doteď střežil vchodové dveře.

„Slečno, jste v pořádku? Co se stalo?“ vyptává se ve strachu, že jsem si něco udělala. Ten jeho přístup a způsob s jakým se mnou jedná, mi slušně brnká na nervy. Clarisa říkala, že Lucas se vůči ní chová stejně. Snažila se mu domluvit, ale marně. Ani mě nepřekvapuje, že ti dva jsou příbuzní.

„Nic mi není, jen jsem spadla z postele to je celý,“ vysvětlím jim svou nezvyklou ranní aktivitu. Ségře to přijde velmi vtipné, takže propukne v smích, jenže Xavier ani nově příchozí Lucas se nesmějí ani v náznaku.

„To není vůbec vtipné, slečno! Co kdyby si Vaše sestra ublížila? My Vás máme nejen hlídat ale i chránit,“ obuje se do Clarisy Lucas a ta na něj zírá jako na blázna.

„Ježiši kriste, vždyť sebou jenom třískla z postele! Doma se jí to stává běžně a přestaňte nám už proboha vykat vy pošahanci! Lezete mi s tím krkem!“ vybouchne a seřve je jako malé kluky. Oba na ní po jejím výlevu překvapeně zírají a přijde mi, že tak trochu zamrzli.

„Jsme si plně vědomi Vašeho postavení a nám nepřísluší s Vámi jednat familiárně. Proto bychom uvítali, kdybyste to po nás přestali vyžadovat,“ ujme se slova Xavier a teď je opět řada na nás abychom valili oči mi na ně.

„Našeho postavení? O čem to mluvíte?“ zeptám se nechápavě. To už k nám dorazí i Mamon, který pro nás šel neboť jak pohledem na hodiny zjistím je čas snídaně. Nemá rád, když se zpozdíme, proto nás začal pravidelně vyzvedávat. Nejsme zrovna fanoušci přesnosti.

„Ačkoliv se to nemusí zdát, je Gabriel velmi vážený muž a to jak na straně andělů tak i démonů. Svým způsobem patří do obou ras, zrozen jako mocný archanděl a stvořen jako ještě mocnější démon. Jen ti nejzatvrzelejší andělé ho zapudili a démoni nepřijali, avšak těch kupodivu není mnoho. Navíc se v tuto chvíli ví, že má tři syny, kteří si svými činy již dokázali vybudovat své místo ve společnosti. Naramien patřil do jednotky vedené samotným Kamim. Své úkoly plnil na výbornou a málokdo se mu mohl rovnat. Serien s Kiriakim se prosadili na Ardenu a do nedávna se přímo podíleli na chodu země. Jste členkami velmi vážené rodiny, která má navíc silné vazby s vládcem pekla a vládcem temnoty. Je pochopitelné, že tu jsou tací, kteří to respektují a jednají podle toho. Obzvlášť tihle dva, oba většinu svého života prožili na Ardenu a také měli čest se Shiroyou. Setkání s ním je pro mnohé nezapomenutelný zážitek,“ obeznámí nás s důvodem, proč se k nám takhle chovají, a nám padá brada.

„Z vážené rodiny? Mě to nikdy tak nepřišlo a navíc na Ardenu jsem se s takovým jednáním nikdy nesetkala a to jsem prošla hodně měst,“ sestra nad tím začne silně uvažovat a je na ní jasně vidět jak v paměti pátrá po nějakých náznacích, které by jí jeho tvrzení potvrdily. Je pravda, že velmi ráda cestuje a poznává nová místa, takže je co chvíli na nějakém výletě a její pokoj je plný suvenýrů. Dokonce si vede i cestovní deník. No vlastně je to obrovská bichle, kam si přepisuje poznámky z malého bločku, který má vždy při sobě.

„Obyvatelé Ardenu se k vám chovají normálně a to z prostého důvodu. Už od první chvíle, kdy se rodina Kuromi usadila na Ardenu, chovali se jako obyčejná rodina. Nikdy si nevynucovali úctu ani respekt. To je možná i ten důvod, proč nevíte, jak moc vysoko v hierarchii stojíte,“ vysvětluje Mamon dál. Je až neuvěřitelné, kolik toho ví. Hlavně tedy o naší rodině a nevím, jestli mě to má těšit, že se tolik zajímá nebo děsit.

„Fajn, to beru, ale teď mi tedy vysvětli, proč nám nevykáš ty?“ ušklíbne se sestra provokativně. Už si dala všechno dohromady, v téhle situaci se cítí jistá a tak vystrkuje růžky. Jedna z jejích specialit.

„Na totéž bych se mohl zeptat já vás, ale když to vezmeme ze široka, jsem i já součástí téhle rodiny. Pokud vás to potěší, můžete mi říkat strýčku,“ vrátí jí to i s úroky.

„Proboha jen to ne! To už bych rovnou mohla Akumě říkat babi,“ přisadí si a díky tomu spatříme něco neuvěřitelného. Mamon totiž na její narážku propukne v smích. Ne že bych ho nikdy neviděla se smát, ale tady nám předvádí nefalšovaný upřímný smích, který je pastvou pro oči. Takhle vůbec nevypadá jako někdo, kdo vede válku proti svému vlastnímu otci. Zvlášť jeho oči jsou úchvatné. Smích jim dodává na lesku a proto teď září jako smaragdy proti slunci. Bože, začínám na tom být hodně špatně, když slintám právě nad ním. Navíc je otcův nevlastní bratr a ony oči jsou tím důkazem. Jsou naprosto identické. Strejda Kiriaki má oči bronzové a s otcem si skoro nejsou podobní.

„Teď jsi mě opravdu pobavila. Chtěl bych vidět jeho výraz, kdybys ho takhle oslovila. Ale už mám vážně hlad tak se převlečte a čekám vás v jídelně,“ prohlásí, když se uklidní natolik, aby byl schopný slova. Neprotestujeme, protože i naše žaludky žalostně prosí o jídlo, takže je všechny vyženeme z pokoje a začneme se soukat do prvních věcí, co nám přijdou pod ruce. Netrvá dlouho a už sedíme v jídelně a za celkem příjemné konverzace snídáme. V situacích jako je tahle mi vůbec nepřijde, že tu jsme proti naší vůli.

„Jak to jde s matkou?“ zeptá se najednou a vytrhne mě tím z myšlenek.

„Líp než jsem čekala. Léky jí už postupně vysazuju a přecházím na samotné léčení. Je sice pravda, že magii používám celou dobu, ale použití v lécích jen rakovinné buňky otupuje. V poslední fázi léčení, jdou léky stranou a já magií ty buňky vytáhnu z těla a následně zlikviduju,“ snažím se mu co nejjednodušeji popsat jak funguje můj styl léčení.

„Chápu, ale nějak si nedokážu představit to vytažení buněk z těla. Jak to probíhá?“ položí mi další otázku, které jsem se přesně chtěla vyhnout. Mé zdráhavosti odpovědět si oba všimnout a tím víc na mě upřou svůj zrak.

„Tím vytažením je myšlen přesun z těla pacienta do těla lékaře,“ řeknu tiše a doufám, že mě přeslechli. Jenže jak napovídají jejich zděšené výrazy, nejsou mé tužby vyslyšeny.

„Hráblo ti? Nemůžeš si do těla jen tak nasadit rakovinné buňky! Musí tu být i jiný způsob jak je z Lamie dostat,“ vyjede na mě Clarisa a Mamon k tomu horlivě přikyvuje.

„Jiný způsob neexistuje. Všichni v mém oboru o tom ví, ale je jen málo těch co se odváží tohle podstoupit. Proto jí doteď nikdo nedokázal vyléčit. Přitom vlastně o nic nejde. Jakmile ty buňky vstoupí do mého těla, provedu rituál očisty, díky kterému všechny zlikviduju. Navíc jsou po lécích oslabené a nemají šanci přežít. Léčba, kterou jsem doteď prováděla, byla jen příprava na hladký průběh finální fáze,“ vysvětluju jim, že se jedná o neškodný zákrok, jenže přesvědčit je se mi nedaří.

„Nelíbí se mi to. I když bych byl moc rád, aby se matka úplně uzdravila, nenechám tě podstoupit takové riziko. Ty si možná myslíš, že je to jen banalita, ale nikdy si nemůžeš být stoprocentně jistá úspěchem,“ začne mi odporovat i Mamon. Nevím, co si o tom mám myslet. Bojí se o mé zdraví nebo nevěří mým schopnostem? Spíš se přikláním k té druhé možnosti a zamrzí mě to. Přeci, kdybych to nedokázala, nehrnula bych se do toho.

„Víte co? Dejte mi pokoj oba dva! Dělala jsem to už stokrát, takže vím, co dělám!“ vyskočím nabroušeně a svižným krokem si to namířím rovnou k Lamie. Nepochybuju, že pochopili, co zamýšlím a proto je trochu pozdržím. Jen co přejdu práh jídelny, uvrhnu jí do iluze. Moje druhá nejsilnější vlastnost. Vím, že Mamona to na dlouho nezastaví, ale i tak mu bude chvíli trvat, než přijde na to co se děje. Je to prosté, jakmile se oni pokusí přejít práh, vrátí je to zrcadlově zpět do stejné místnosti. Nelelkuju a chodbou prosvištím jako vítr. Jsem zvyklá běhat, takže se ani moc nezadýchám. Lamiu svým příchodem nepřekvapím, vždycky za ní chodím hned ráno. Jen jí obeznámím s tím, že jí teď budu léčit přímo a ona se řídí mými pokyny. Vztáhnu nad na zemi ležící Lamiu obě ruce dlaněmi dolů a začnu odříkávat takzvanou formuli počátku. Díky ní se pod námi rozprostře obrazec se složitými obrazci. Cítím, jak Lamia upadá do klidného spánku a to je pro mě znamení, že můžu přejít k samotnému aktu přesunu. To už do místnosti vstoupí sestra s Mamonem, ale nemám strach, že by zasáhli. Moc dobře vědí, že tím by mě mohli klidně i zabít. Oba mě se strachem pozorují, a když začnu odříkávat verše hlavního rituálu, Mamon vytřeští oči hrůzou. Když jsem hotova, ukončím rituál a trochu unaveně svěsím ruce podél těla. Popravdě bych teď byla o samotě, protože musím nějakou dobu čekat, než použiju rituál očisty a není na mě právě nejhezčí pohled.

„Rituál prokletí. Zapomněla ses zmínit, že ho použiješ,“ šeptne Mamon přiškrceně. Překvapeně sebou trhnu a otočím se k nim čelem. To co spatří, jim vyrazí dech. Všechny žíly v těle mám nyní černé a navíc vystouplé, bělmo mám taktéž černé. Opravdu otřesný pohled. Clarisa mě nechápavě sleduje a u Mamona se obávám, že co chvíli sebou sekne. Jeho chování mi přijde podezřelé, ale nejsem v postavení, abych mohla vyzvídat.

„To vypadá úplně stejně jako to co máš ty, jen to nemáš po celém těle. Opravdu by mě zajímalo, co jsi mu udělal, že se ti takhle pomstil,“ pronese ségra zamyšleně.

„Nevím, o čem tu mluvíš,“ propálí jí pohledem a tím mě utvrdí v tom, že nevědomost jen hraje.

„Ale víš. Členové naší rodiny byli vždy trochu víc než zvědaví. Chtěla jsem vědět, co jsi zač a tak jsem se vyptávala Shiroyi, o kterém jsem věděla, že se s tebou stýkal. Sice se mu mluvit moc nechtělo, ale i tak z něj pár užitečných věcí vypadlo. Hlavně mi prozradil, že tvá schopnost analýzy je mistrovská, ale i přesto se mu tě jednou podařilo kouzlem zranit. Byl prý tehdy rozzuřený, a proto na tebe použil něco tak ohavného jako je tohle. Říkal, že pokud nejsi schopný léčivé magie, nikdy se toho nezbavíš,“ svěří se s jejími vyzvědačskými schopnostmi. Tak to jsem nečekala.

„Koukám, že už není třeba mlžit. Proto jsi v zahradě nadhodila, že nejsem nezranitelný,“ opáčí.

„Přesně, ale nevěděla jsem jak má tvé zranění vypadat. Až tu chvíli, kdy maskovací kouzlo zmizelo, a já viděla tvou tvář, pochopila jsem,“ ušklíbne se. Já jsem trochu mimo, ale když ho Clarisa požádá, aby jí své zranění ukázal, a on jí vyhoví, jsem doma.

„Pane bože! Kolik procent těla máš zasažených?“ vydechnu zděšeně, přejdu k němu a začnu ho zkoumat.

„Padesát, mám to po celé pravé straně těla a žiju s tím už přes sedm a půl tisíce let. Teď už mi to skoro nic nedělá, jen někdy pociťuju ochabení svalů a nepříjemné škubání, ale ze začátku jsem myslel, že je se mnou konec. Stávalo se, že jsem i na týden na tu stranu ochrnul, jindy mi přišlo, že hořím nebo naopak mrznu. Zažil jsem díky tomu nesnesitelná muka,“ svěří se.

„Upřímně se divím, že ještě žiješ. Můžu tě trochu prozkoumat? Nemůžu tě toho sice zbavit, ale zjistím, co ti to s tělem provádí a možná dokážu vymyslet léky, které by ty projevy utlumily úplně,“ snažím se ho přimět, aby mi dovolil si ho lépe prohlédnout. Je živoucím důkazem, že prokletí nemusí nutně zabíjet a lze s ním žít vcelku normální život. Zprvu se mu do toho moc nechce, ale nakonec svolí, ale jen pod podmínkou, že všechna vyšetření budou prováděna v soukromí jeho pokoje. Vůbec nenamítám, neboť klid na práci bude vyhovovat hlavně mě. Clarisa se chvíli čílí, že se chce taky účastnit, ale Mamon jí vcelku rychle utne s tím, že bude dohlížet na Lamiu. Tu přesuneme do postele a musíme čekat, až se vzbudí, abych jí mohla zkontrolovat.

(Aoi)

Mamona potají sleduju už od chvíle co si vzat ty dvě Serienovi dcery jako rukojmí. Vůbec nechápu, co zamýšlí a hlavně se mi nelíbí to, jak s nimi zachází. Nejen, že se z nich nesnaží nic dostat, on se o ně dokonce stará. Dokud byly drženy v Agnusově domě, říkal jsem si budiž, nesmyslně Shiroye slíbil, že se jim nic nestane a chce to dodržet. Ale pak si je nastěhoval do svého domu a tady přestala veškerá sranda. Dal jim vlastní pokoje, nerozvážně je pouští k jeho matce, která je přímo zbožňuje, ti dva blbí démoni jim prakticky posluhují a co je ze všeho nejhorší? Svěřuje se jim. O některých věcech jsem ani já nevěděl a to se známe už stovky let a jim to vyzradil při první příležitosti. Budu muset brzy něco podniknout, jinak to může znamenat naší porážku v této válce. To ale nesmím dopustit. Zařekl jsem se, že zničím toho zpropadeného Seriena, který mi ukradl Naramiena. Měl být můj a on si jen tak přijde a během mrknutí oka mi ho ukradne. Rozhodně si to nenechám jen tak líbit, zničím ho a to i za cenu, že si proti sobě poštvu Shiroyu. Všichni jsou z něj podělaní, ale já si nemyslím, že je něco extra. Navíc já mám na své straně jeho největší slabinu. Leiko je celá žhavá mu ublížit, takže mi určitě půjde na ruku. Dál sleduju Mamona a nevěřím vlastním očím. Jsme právě v jeho pokoji, on stojí uprostřed místnosti jen v boxerkách a ta léčitelská slepice zkoumá jeho prokletí. O něm jsem jen tak mimochodem také neměl ani potuchy. Ona sama je teď taky prokletá, takže oba vypadají jako zrůdy. Je to vážně hnusný pohled. Ve své pavoučí podobě se ukrývám v temném rohu, odkud na ně mám perfektní výhled. Nudím se, protože si ti dva ani nepovídají, takže se nemůžu dozvědět žádné informace. Pro dnešek toho nechám a vrátím se do nebe. Jen co přejdu práh pokoje, vím, že tu mám společnost.

„Nevzpomínám si, že bych vás zval,“ pronesu směrem ke dvěma ženám, které si hoví v křeslech a navíc popíjejí čaj.

„Ani nemůžeš, pozvali jsme se sami. Máš opravdu lahodný čaj, odkud ho máš?“ ujme se slova Leiko a debužíruje nad poloprázdným šálkem.

„Moje matka ho ve volných chvílích vyrábí. Pochybuju, že jste si přišli poklábosit o čajích. Co chcete?“ snažím se z nich dostat důvod jejich návštěvy. Na mou otázku si Leiko lenivě povzdechne a Kasai nabroušeně zaskřípe zuby.

„Mám takový pocit, že Mamon začne dělat problémy,“ odpoví mi Leiko a tím mě dost zaskočí.

„Podle čeho tak soudíš?“ nedá mi to se nezeptat i když asi vím, o co jde.

„O doby co má u sebe ty dvě malé coury, úplně zblbnul. Stará se jen o jejich pohodlí a Lamii léčbu. Vůbec se nezajímá o průběh války, kterou ve tvém stínu začal. Pořád nás krmil tím, že Akuma musí trpět, ale teď je to to poslední co ho zajímá. Myslím, že je na čase abychom to vzali do vlastních rukou,“ rozohní se při vysvětlování Kasai a plamínky rožnutých svící nebezpečně praskají a září nepřirozeně sytými barvami. Nedivím se, že takhle vyvádí. Na Mamona si už od začátku dělá nároky. On jí vždy zásadně odmítal, takže teď pění když vidí jak si k tělu pouští někoho jiného.

„Co chcete podniknout?“ zeptám se. Když se mi jejich plán bude líbit, přidám se.

„Mám dlouhý seznam nevyřízených věcí s mou milovanou sestřičkou, tak si říkám, že je čas to dát do pořádku. Taky si mile ráda vyzkouším toho jejího hostitele,“ pronese znechuceně a je to jasný. Mám to štěstí, že oním hostitelem je právě můj úhlavní nepřítel. K tomu Kasai svou sestru k smrti nenávidí a je zapřisáhlou odpůrkyní hostitelství. Je toho názoru, že to znevažuje sílu a nadřazenost živelných bohyň.

„V tom případě se k vám rád přidám. Máme vlastně stejný cíl. Máte už nějaký konkrétní plán?“ začnu vyzvídat.

„Mě z toho prozatím vynechte. Je sice lákavé zbavit se jednoho z jeho milenců, ale ještě se nechci moc ukazovat. Mám teď rozdělanou důležitou práci, takže se hezky bavte,“ Leiko se z toho vymaní a s přáním dobré zábavy nás opustí.

„Uff, konečně je pryč. Řeknu ti, že mi z ní naskakuje husí kůže. Vyzařuje z ní ještě horší aura než kdysi,“ oklepe se při první příležitosti. Udiveně se na ní podívám a pak mi to dojde.

„Co je vlastně zač? Vím jenom, že byla Shiroyi manželka,“ snažím se z ní dostat nějaké informace. Je dobré o ní něco vědět, když stojíme na stejné straně zdi.

„Ač se to může zdát směšné, temnota má ve své historii jednu dodnes nevysvětlenou záhadu. Stejně jako světlo i temnota je obývána pouze zemřelými, takže je logické, že nelze stvořit nový život. To lze jen v případě vládce, avšak i to má jistá pravidla. S těmi já nejsem seznámena, ale k věci. Kdysi dávno byla do temnoty přivítána žena, která zemřela v době těhotenství. Na první pohled nic neobvyklého, jenže s odstupem času se zjistilo, že se její těhotenství nezastavilo. Plody se nadále vyvíjely, a když přišel jejich čas, matka začala rodit. Bylo z toho obrovské pozdvižení a ani samotný Shiroya netušil, co se děje. Žena po těžkém porodu dala život dvěma holčičkám. V temnotě se jim začalo říkat prokletá dvojčata, což svým způsobem není daleko od pravdy. Zrozeny z mrtvé matky a tudíž obdarované pouze jedním životem. Už od svého narození žijí posmrtný život. Pokud zemřou, nedostanou druhou šanci jako ostatní. Leiko a Mariana, sestry podobné si jako vejce vejci avšak s opačnými vlastnostmi a schopnostmi. Jako dvě strany mince. Staly se záhadou temnoty, ale ani ve snu si tehdy nikdo nedokázal byť jen představit, jak moc se temnota a hlavně její vládce kvůli nim změní. Shiroya si je vzal pod ochrannou ruku a učil je vše, co bylo třeba. Jenže obě sestry se do něj zamilovaly a po nějaké době si jeho lásku získala Leiko. Byla svatba a poté přišlo i na potomka. Všichni z té rodinné idylky byli šťastní, jenže nemělo to dlouhého trvání. Leiko byla vypočítavá a zákeřná a díky svým jedinečným schopnostem se uměla realizovat. Umět na sebe brát podobu druhých a to i s jejich schopnostmi je velmi nebezpečná schopnost. Obzvlášť v případě Shiroyi. Díky svým činům málem rozložila temnotu na prach, a když její záměry Shiroya odhalil, rozpoutalo to řetěz událostí, které ho navždy poznamenaly. Nechal svou ženu veřejně popravit a byl nucen za napadení jeho osoby vyhostit i syna,“ vypráví mi dávný příběh a já z toho mám snad ještě víc otázek než předtím.

„Jak to, že žije? A proč vlastně jde celou dobu proti Shiroye?“ položím dvě asi nejdůležitější otázky.

„Nejen, že tu ohavnou schopnost umí použít na sebe, dokáže to i na někoho jiného. Tehdy obětovala Marianu. Nedalo jí to ani moc práce vzhledem k tomu, že vzhled prakticky měnit nemusela. Upřímně tohle se příčí i mě a to své sestry nenávidím. Zbavit se jí takovým způsobem se mi hnusí. A proč to dělá? Tak na tohle ti odpovědět nemohu, protože to kromě jí samotné nikdo neví,“ odpoví mi a mě z toho naskočí husí kůže. Napadne mě totiž, že možná pro to ani žádný důvod nemá. Dělá to jen proto, že se jí chce a aby zahnala nudu.