Kowai Yume

(Fóxa)

Po čtvrt hodině chůze se v mém zorném poli objeví brána do města. V duchu zajásám a modlím se, aby byl Čaroděj doma. S nadšením přidám do kroku, ale ne na dlouho. V jednom okamžiku mě přepadne špatný pocit a v druhém už uhýbám dost nebezpečnému kouzlu. To narazí do stromu, který se začne rozpadat pod masou kyseliny. Dobře, měla bych přehodnotit své mínění, protože evidentně se mi tu může stát hodně.

„Máš dobrý postřeh. To jsem od tebe nečekal,“ ozve se známý hlas z místa, odkud přišlo kouzlo a hned na to se mi naskytne pohled na Gilla. Zase tenhle zmetek. Rychle se rozhlédnu kolem, jestli tu není i Agnus. Ti dva jsou vždycky spolu a ani dnes tomu není jinak. Spatřím ho o kousek dál, jak se líně opírá o strom. Zdá se, že on se zatím nehodlá zapojovat. Musím uznat, že na Shinigamiho je dost inteligentní, proto nechápu, jak se může paktovat s takovým póvlem, jako je Gill.

„Co mi chcete? Podle toho jak dopadl ten strom, tak hádám, že nejde o přátelskou návštěvu,“ jdu rovnou k věci a přitom ukážu na strom, ze kterého zbyl už jen pahýl. Nechci ani pomyslet, jak bych dopadla já, kdybych se kouzlu nevyhnula.

„Tvá sestra se ke mně posledně nechovala dvakrát uctivě a já si řekl, že jí to oplatím. Nejdřív jsem si z ní chtěl udělat násilím manželku. Vždy se mi líbila a lákala mě představa, pokořit tu její bojovnou osobnost, ale zjistil jsem, že někdo z tvé rodiny umí vypuzovat prokletí. To by mou práci dost ztížilo, ale pak se mi Leiko nabídla lepší řešení. Zabít její milovanou sestřičku, na které jí tolik záleží,“ vykváká mi své plány, na kterých se podílí i Leiko a mě se naježí vlasy, když mi dojde, že to on je tvůrce těch manipulací.

„Takže Gabriel a všechny ty ženy z Deinu a Sironu jsou tvá práce? Uvědomuješ si vůbec, že jsi těm ženám zničil život?“ vyjedu na něj a musím se hodně držet, abych po něm okamžitě neskočila. Dlouho jsem pátrala po tvůrci se znakem spirály a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že byl celou dobu tak blízko.

„Zničil život? Já jsem je osvobodil od jejich nudných životů a nechal v nich probudit všechny erotické choutky, které musely skrývat. Ale moment, jak ty o tom víš?“ chlubí se svými činy a de facto se prohlašuje za hrdinu. Pak mu ale dojde, že já bych o jeho počínání neměla mít ani ponětí.

„Jsi nechutný parchant! Já viděla tu hlubokou beznaděj a sebenenávist, když jsem je prokletí zbavila. Ty jsi je neosvobozoval, ale věznil jako obyčejné sexuální hračky!“ křičím na něj jako smyslů zbavená a vyzradím mu, že to já jsem příčinou jeho selhání.

„Ty malá děvko! Zničila jsi všechnu mou práci. Teď už mám dva důvody proč tě zabít a pořádně si tě za to vychutnám,“ zavrčí a vytáhne proti mně meč, se kterým okamžitě zaútočí. Naštěstí ani v boji zbraní nejsem neznalá a první útok zastavím svými malými dýkami. Meč mi moc nevyhovuje, i když ho občas taky používám, ale tyhle dvě malé nenápadné krásky mi padnou do rukou jako ulité. Mezitím co se zdařile bráním, vymýšlím jak to co nejrychleji ukončit. Nechci se tu s ním zbytečně dlouho zdržovat. Mám na práci důležitější věci. V jeden nestřežený okamžik mě řízne do levého ramena. Bolest mi projede tělem a mě se naskytne nápad. Trochu se od něj odtáhnu a posunu se do strany. Jemu to pravděpodobně přijde jako úhybný manévr, ale opak je pravdou. Díky novému postavení teď stojím přímo v jeho stínu a právě to potřebuji. Řezná rána vede přímo přes znak prokletí a tak nemusím ani vyslovit aktivační formuli a rovnou ho můžu znehybnit jeho vlastním stínem.

„Co se kurva děje?“ vyjekne, když si uvědomí, že se nemůže hnout. Já si v klidu uklidím dýky a opráším si prach z oblečení, který na mě během boje ulpěl. Teď už mi neublíží a Agnus se taky k ničemu nemá.

„Zdá se, že na vaší straně dost vázne komunikace, jinak bys už dávno věděl o mých jistých schopnostech. Ale budu tak laskavá a trochu tě informuji. Primárně jsem známá jako zdatná léčitelka s oficiální licencí. Ovšem co ví jen málokdo, je že jsem proklínač. Ovšem prakticky nikdo netuší, že jsem proklínač kategorie B+. Jsem si jistá, že chápeš, co to znamená. Mám třetí nejvyšší kategorii a jsem jen krůček k povýšení. Hádám, že ty jsi minimálně o dvě kategorie níž, takže tvá prokletí byla pro mě hračka,“ vyzradím mu informace, které by z větší části měl už dávno vědět, kdyby si mezi sebou předávali informace o nepříteli.

„Kategorie B? Vždyť je ti teprve 17! Není možné, abys byla tak silná,“ piští jako raněná krysa a věřím, že teď dost horlivě přemýšlí jak se ze stínového vězení dostat.

„Ráda ti to předvedu,“ nabídnu mu. Odložím si tašku a sundám bolerko, které je v rameni rozřízlé a odkryji tak krvavý znak stínového prokletí. Ještě si vyhrnu tílko, aby mi bylo vidět břicho a částečně záda. Hodí se, že jsem si vzala kraťasy a nemusím si tak vytahovat nohavice. Z jeho pohledu usuzuji, že absolutně nechápe, co dělám, ale nepřestává mě pozorně sledovat.

„Ukaž svou tvář, ty bezcitná sílo!“ přikážu nahlas s rozpaženýma rukama a užívám si hrůzu, která se Gillovi odráží v očích. Má slova totiž odkryjí znaky všech mnou ovládaných prokletí rozesetých po mém těle. Pochopitelně nevidí úplně všechny, protože se před ním rozhodně víc svlékat nebudu. Z estetických a taky bezpečnostních důvodů je skrývám, ale pomocí příkazů je dokážu odmaskovat a následně dle libosti aktivovat. Příkaz, který jsem právě použila, jako jediný umí odmaskovat všechny naráz. Aktivovat samozřejmě ne, to by mě stálo život. Tohle mé odhalení nenechá chladného ani Agnuse, který mě sleduje s neskrývaným zájmem. Je dost divné, že dosud nijak nezasáhl. Jistě si uvědomuje, že parťákovi jde o krk.

„Jsi zrůda! Není možné, abys tohle všechno mohla v sobě snášet!“ vyjekne a vší silou se snaží pohnout a dost pravděpodobně vzít roha.

„Nevolíš zrovna lichotivá slova pro toho, kdo ti za pár okamžiků vezme život,“ uvažuji nahlas a zatvářím se smutně, i když mě to ani v nejmenším netrápí.

„Klidně mě zabij, ale až se dostanu k zatraceným, tak si tě najdu a srovnám účet,“ pokusí se o hrdinská slova, ale se mnou to ani nehne. Až teď si uvědomuji, jak dokážu být k nepřátelům bezcitná. Ani jsem netušila, že to v sobě mám.

„Ach ano, posmrtný život. Zapomněla jsem se zmínit o jedné zajímavosti. Nejsou o tom nijak valné zápisy, ale existuje dost vzácné prokletí, které umí z těla vyrvat duši a absolutně ji zničit. Široké veřejnosti je známo, že takovou moc mají všichni vládci, ačkoliv to až na pár výjimek nepoužívají. A představ si, že to prokletí vypadá asi takhle,“ začnu mu vyprávět a pak ukážu na znak, který mám uprostřed hrudníku.

„Takže se obávám, že se žádné dojemné setkání konat nebude,“ dokončím své povídání a krátkým veršem prokletí aktivuji. Nabydu své obvyklé podoby při převzetí prokletí, která je tentokrát doplněná o dlouhé, ostré drápy na pravé ruce. Na nic už nečekám a začnu se k němu přibližovat.

„Ne, to ne! Okamžitě s tím přestaň! Tak něco sakra udělej Agnusi!“ vříská vyděšeně a dožaduje se pomoci od jeho nečinného partnera. Na vteřinu se zastavím a podívám se na něj. Jeho chladný pohled mě překvapí, ale jeho následná slova ještě víc.

„Už dávno nejsi přínosem, jen přítěží. Díky ní se tě konečně zbavím a přitom se nedopustím zabití ve vlastních řadách. Vlastně mi tím prokazuje laskavost,“ odvětí bezcitně a Gill úplně zbělá. Nejspíš mu právě došlo, že je s ním konec. Už ho nenechám déle čekat, a když jsem těsně u něj, vrazím mu pravou ruku do hrudníku.

„Tohle je za všechny tvé oběti,“ zašeptám mu do ucha, ještě než naposledy vydechne a pak mu vyrvu duši z těla. Za běžných okolností nelze duši proměnit v něco hmatatelného, ale tohle prokletí to dokáže. Jakmile je duše mimo tělo, pohltí ji modrozelené plameny a úplně zničí. Nakonec se stejnými plameny vznítí i prázdné tělo a hoří, dokud z něj nezbyde jen popel. Nikdo se o jeho smrti nedozví a ani není tělo, které by mohlo být pohřbeno a oplakáváno. Zrůda jako on si nic jiného nezaslouží.

„Už chápu, co na tobě Mamon vidí. Mám ti vzkázat pozdrav a prý se brzy ozve,“ vypadne z Agnuse, který překvapivě použije přátelský tón a vzápětí zmizí. Chvíli zaraženě civím na místo, kde před pár vteřinami stál a pak se začnu smát. Nechá mě dělat špinavou práci a ještě si tak zjišťuje, čeho všeho jsem schopná. To si s ním příště vyřídím. Takže Agnus je stále na Mamonově straně. Nemělo by mě to překvapovat, když vím jak Leiko pohrdá. Ovšem kdo by si pomyslel, že naše rodina a Agnus budeme stát na stejné straně. Nechám toho uvažování, protože se musím rychle zkulturnit, ať můžu pokračovat v cestě. V prvé řadě ze sebe sejmu prokletí a pak si do roztrženého bolerka utřu zakrvácenou ruku. Naštěstí mám v tašce náhradní a taky lahev s vodou, takže si ruku můžu umýt do čista. Ještě zkontroluji, zda nemám krev i jinde a pak zakrvácené bolerko složím do tašky. Později vymyslím, jak se ho nenápadně zbavit. Teď už mi nic nebrání v cestě a za chvilku procházím bránou do městečka. Někteří místní mě znají díky mé léčitelské praxi, takže mi ochotně pomůžou s nasměrováním k Čarodějově domu. Ten se nachází na samém konci městečka a mám pocit, že bych ho našla i bez pomoci místních. Kanárkově žlutou omítku doplňuje příšerná fialová střecha a snad všude má zavěšené zvonkohry nebo blyštivé cetky. Keře v zahradě jsou tvarované do motivů zvířat a kolem nich neorganizovaně postává celá armáda trpaslíků. Jednoduše řečeno je ten dům v městečku jako pěst na oku. Nejistě se přemístím ke vchodovým dveřím a se strachem, co mi přijde otevřít, zaklepu.

„Vteřinku, hned jsem tam!“ ozve se z domu nakřáplý mužský hlas. Nervózně přešlápnu a hned na to se dveře otevřou. Upřímně zůstanu stát v šoku s pohledem zapíchnutým do stvoření přede mnou.

„Jéminánku! Slečno Kuromi, jaká to vzácná návštěva. Pojďte prosím dál,“ vykřikne nadšeně malý podsaditý muž, se zrzavými rozcuchanými vlasy a s bledě modrýma očima. To by nebylo nic šokujícího, kdyby místo jednoho chodidla neměl kopyto a celé jeho tělo nevykazovalo přítomnost několika prokletí. Když se pak otočí, aby mě mohl dovést do obývacího pokoje, zjistím, že má i ocas. Daisuke přeci tvrdil, že je démon a ne čert. Navíc ti ani nedokáží takovou magii používat.

„Vy jste opravdu proklínač?“ vypadne ze mě a až pak si uvědomím, jak nezdvořile to zní.

„Ano, drahá, jsem. Chápu, že můj vzhled vzbuzuje podezření,“ odpoví mi, ale z jeho slov nejsem schopná vypozorovat, zda má na mě zlost.

„Moc se omlouvám. Nechtěla jsem se vás nijak dotknout,“ rychle se omluvím. Nesmím si ho znepřátelit, když od něj potřebuji pomoc.

„Nic se neděje. Jde o důsledek křížení. Matka byla obyčejný čert a otec vysoce postavený démon. Jeho geny byly silné více po magické stránce než po vzhledové. Proto vypadám jako čert, ale schopnostmi jsem démon,“ vysvětlí mi svůj původ a uklidní mě, že jsem ho svými slovy neurazila. Nabídne mi místo v křesle a čaj, který velmi ráda přijmu.

„Tak co vás ke mně přivádí?“ zeptá se, když mi podává hrnek s čajem vonícím po bylinkách.

„Mého známého sužuje velmi kruté prokletí a mé znalosti nejsou pro jeho odejmutí dostatečné. Pátrám proto po informacích a doufala jsem, že mi s tím pomůžete,“ jdu rovnou k věci.

„Pokud to bude v mých silách, pomůžu velmi rád. O jaké prokletí se jedná?“ projeví o můj problém zájem. Zdá se, že Daisuke o jeho ochotě pomoci mluvil pravdu.

„Prokletí osudu, které se ale nechová tak jak by mělo,“ řeknu, o co jde a tím jeho zájem ještě víc podpořím.

„To je opravdu vzácné prokletí a nedokáže ho seslat jen tak někdo. Váš známý musel naštvat velmi mocnou osobu. Říkáte, že se nechová správně. Jak tedy?“ zeptá se na detaily podivného chování. Kdyby jen věděl, jak mocná osoba to byla.

„Správně se má prokletí projevovat v přítomnosti milované osoby, jenže tohle se projevuje, i když je od té osoby odloučen. Navíc z jeho slov usuzuji, že si on sám není náklonosti k té ženě vědom,“ vysvětlím mu to, a záměrně mlžím, o koho jde. Nechci, aby věděl, že já jsem pravděpodobně ta žena, která Mamonovi způsobuje takové potíže. Musím to zahrát tak, aby si myslel, že jsem jen dobrosrdečná a chci svému známému dopřát v životě lásku.

„Zajímavé, o takovém průběhu jsem nikdy neslyšel. Ale bohužel i já osobně znám pouze jeden případ tohoto prokletí, který navíc dopadl tragicky. Byla to velmi zlá a pyšná žena, která si svými činy vysloužila takový trest. Jenže pak se bezmezně zamilovala a pro onoho muže chtěla udělat cokoliv. I proto mu po boku zůstala až do samého konce, kdy jí prokletí umučilo k smrti. Ironií je, že ten muž se o mnoho let dříve stal obětí její krutosti. Když se pak do něj zamilovala, věděl o jejím prokletí a využil jej k pomstě. Když umírala, uštědřil jí poslední ránu přiznáním, že jí nikdy nemiloval,“ povypráví mi příběh a mě se do očí nahrnou slzy. Čaroděj reaguje rychle a nabídne mi kapesník. Takový osud si nikdo nezaslouží. A když sama byla krutá, nezasloužila si umřít s vědomím, že zaplatila životem někomu, kdo jí ani trochu nemiloval. A já nesním dovolit, aby se něco podobného stalo Mamonovi. Taky provedl ohavné věci a jsem si více než jistá, že mamka, by mu takovou smrt přála, ale já to nedopustím. 

„Čaroději jak mám to prokletí zlomit?“ zeptám se naléhavě, i když už tuším, že mi nedokáže dát jasnou odpověď.

„Mrzí mě, má drahá, ale to já nevím. Navíc prokletí této úrovně se mohou lišit v závislosti na uživateli. Není to zase tak dávno, co jsem toto téma vedl s osobou, která byla strůjcem předchozího příběhu. Řekl mi, že když je použije, vždy je upraví tak, aby za splnění přesných podmínek prokletí pominulo. Dokonce ty podmínky mohou přímo odporovat povaze prokletí. Prý to tak bylo i v případě oné ženy, ale bohužel to dopadlo jinak,“ omluví se mi, ale zároveň řekne něco, co mě málem zvedne ze židle.

„Vy znáte někoho, kdo zvládne prokletí Osudu? Kdo je to? A myslíte, že by byl ochotný se se mnou setkat?“ vychrlím to na něj a modlím se, aby mi dal kladnou odpověď. Kdybych z něj dostala alespoň nějaká vodítka, hodně by mi to pomohlo.

„Ale jistě že bude ochotný se s vámi setkat. Však ho též znáte, a aby taky ne, když žijete pod společnou střechou,“ usměje se v domnění, že mě těmito slovy potěšil. Bohužel opak je pravdou.

„Shiroya,“ vydechnu a s jeho jménem i poslední kousky naděje, které jsem do teď měla. Naštěstí své zklamání nedám tolik najevo a tak nevzbudím nechtěné otázky.

„Moc vám děkuji za pomoc a hlavně za tip. Určitě ho požádám o radu a snad dokážu mého známého prokletí zbavit. Jsem vaším dlužníkem,“ poděkuji mu, že mě vyslechl a s pohledem na hodiny se rozhodnu pro návrat.

„To vůbec nestojí za řeč a budu velmi potěšen, když mě zase poctíte svou návštěvou, až tudy budeme mít cestu,“ mávne nad tím rukou a pak mě pozve na návštěvu. To s radostí příjmu, protože si jsem jistá, že se toho od něj můžu hodně naučit. Navíc nemám kolem sebe nikoho, s kým bych mohla záležitosti spojená s prokletím konzultovat. Tedy když nepočítám Shiroyu, ale s ním se o tom nedá bavit. Vidí mi snad až do žaludku a jistě by se mě při každé příležitosti snažil přesvědčit, že Mamona miluju. Pro návrat domů zvolím létání, díky kterému budu v cíli za polovinu času, než při chůzi. I tak na večeři dorazím s deseti minutovým zpožděním, které se samozřejmě neobejde bez kázání.

„Kde jsi byla tak dlouho? Ty tvé každodenní výlety do Sironu ti trpím jen proto, že se vždy vrátíš v pořádku včas na večeři. Uvědomuješ si, jaký jsem měla strach, když tomu dneska tak nebylo?“ vyjede na mě mamka, hned jak se objevím ve dveřích jídelny. Ani se jí nedivím. Není to tak dávno, co jsem byla unesená a teď jsem se náhle opozdila. Musím začít brát větší ohledy na své okolí, nebo se mi taky může stát, že dostanu domácí vězení a budu mít po srandě.

„Moc se omlouvám. Ponořila jsem se do knihy a zapomněla hlídat čas. Slibuji, že už se to nebude opakovat,“ omluvím se a doufám, že mi to promine.

„V to doufám. Ještě jednou a nevytáhneš paty z domu,“ upozorní mě, že další prohřešek se neobejde bez trestu a pak si jde sednout zpět na své místo. Já se posadím na to své a v duchu se modlím, aby mamka nikdy nepřišla na ten Gillův útok. To už by mě byla schopná zamknout v pokoji a nikdy nepustit.

(Mamon)

Neklidně chodím po pracovně a stále se otáčím na hodiny nade dveřmi. Je to asi čtyřicet minut, co mi sluha zkazil snídani dopisem od Leiko. Panovačně mi v něm přikázala, abych se za hodinu dostavil do jejího domu. Doteď jsem měl od ní klid a soustředil se na vyzvědění jejích dalších plánů. Jenže teď si mě vůbec poprvé od převzetí vlády vyžádala a já se hrozím důvodu. Navíc se mi stále nepodařilo lokalizovat místo, kde drží matku. Z mého přemýšlení mě vytrhne klepání na dveře a po výzvě vstoupí Agnus.

„Přišel jsem tě informovat, že si mě a Gilla předvolala zdechlina, ale podle tvého výrazu soudím, že tebe taky,“ pronese a v nejmenším se Leiko nesnaží projevovat úctu. Proč by taky. Nemůže jí ani vystát a navíc zůstal věrný mé maličkosti.

„Vás dva taky? Kruci, co sakra plánuje? Kde je Gill?“ vyprsknu a pak si uvědomím, že přišel sám.

„Už je na místě. On je další důvod, proč jsem přišel. Vzhlédl se v jejích ideálech a jistě začne brzy dělat problémy. Navíc má na tebe pořád vztek, protože jsi mu sebral tu starší holku Kuromi,“ obeznámí mě se situací a mě klesne nálada pod bod mrazu. Ten zatracený zmetek s tím nepřestane. Je Clarisou úplně posedlý a jen proto, že jsem mu jí tehdy nevydal na pospas, mě teď zradí.

„Jeho vyřešíme později. Vyrazíme, ať nepřijdeme pozdě. Nechci jí dávat záminku, aby matku týrala,“ rozhodnu a Agnus souhlasně přikývne. Leiko si pořídila dům nedaleko od toho mého, takže tam v klidu dojdeme pěšky. Nechci přijít pozdě, ale taky se tam nijak zvlášť nehrnu. U hlavního vchodu nás už očekává sluha, který se ukloní hned, jak jsme dostatečně blízko.

„Pánové vítejte. Madam a ostatní zúčastnění už vás očekávají v pracovně. Prosím následujte mne,“ uvítá nás a pak požádá o následování.

„Mathiasi řekni, koho kromě nás ještě pozvala?“ vyzvídám, ať vím, do čeho jdu.

„Aoi, Kasai a Gill,“ řekne stručně bez jakýchkoli zdvořilostí. To dost vypovídá o jeho mínění. Podle mých informací se ale sám nabídl, že bude Aoiovi sloužit, takže mě ta strohost k němu překvapuje.

„To je mi společnost k pohledání,“ povzdechnu si rezignovaně. Když staneme před dveřmi pracovny, zhluboka se nadechnu a s velkým sebezapřením pokynu Mathiasovi, aby nás uvedl.

„Madam, poslední hosté dorazili,“ uvede nás, když po výzvě otevře dveře.

„Máš to dost těsné. Zkoušíš snad mou trpělivost, Mamone?“ pustí se do mě zlomyslně a ukáže na hodiny, které právě odbili devátou hodinu ranní.

„Přišel jsem v čas. Co víc chceš?“ rozhodím teatrálně rukama poukazujíc na nesmyslnost započaté debaty.

„Příště očekávám více nadšení a ne že dorazíš těsně na čas,“ odpoví a je na ní vidět, že je mým přístupem rozladěná. Sice pomalu stoupám na tenký led, jehož prasknutí může způsobit matce bolest, ale i tak si užívám jak se teď tváří.

„Nadšení očekávej od těch, co tě následují dobrovolně jako kuřata slepici. Kdybys nedržela matku v zajetí, ničím bys mě nepřiměla ve válce pokračovat,“ oponuji jí a rukou naznačím, že těmi kuřaty myslím Aoie, Kasai a Gilla, kteří doteď mlčky stáli opodál.

„Jak se opovažuješ nás urážet? Uvědom si, že už nevelíš, takže si tu povýšenost nech pro někoho, kdo ti jí bude žrát,“ vyjede na mě Aoi rudý vzteky za to, že jsem ho přirovnal ke kuřeti. Kdyby jen věděl, co si o něm doopravdy myslím.

„Nutno dodat, že ty taky ne. Kdo by asi následoval takovou trosku, jen se na sebe podívej. Podle toho co vidím, usuzuji, že se Yami v těch nočních můrách stále vyžívá,“ usadím ho a navíc se zdá, že jsem brnknul na správnou strunu. Jen pouhá zmínka o Yami a z Aoie vyprchal veškerý život. Musím zjistit, co přesně mu dělá, abych to později mohl použít.

„Tak dost, kvůli tomuhle hašteření jsem vás sem nezvala,“ utne to Leiko a zachytím její pohled na Aoie, který je plný opovržení. Nic jiného jsem ani nečekal. Pro Leiko jsme všichni jen pěšáci na hracím poli.

„O co tedy jde?“ zeptám se a v duchu se modlím, aby to nebyl žádný útok.

„Nastal čas o sobě zase dát vědět. Ovšem nikoliv útokem na celou rodinu, ale jen na jednu z jejích větví,“ začne trochu ze široka a mě polije studený pot, protože mám neblahé tušení, co zamýšlí.

„Jednu z jejích větví? Chceš napadnout jen určitou část té rodiny?“ Kasai si v tom snaží udělat jasno, i když se zdá, že absolutně nechápe situaci.

„Část rodiny ne. Jen jednu konkrétní osobu. Tu mladší holku, co si donedávna Mamon vydržoval v domě a která vyléčila Lamiu,“ upřesní svůj cíl a mě v ten moment udělá žaludek několik přemetů. Můj bože Fóxa!

„Chci jí vyřídit já! Ta malá mrcha mi stále dluží její pohrdavé oči,“ hned se o tu práci přihlásí Aoi.

„Ne! Já chci jít. Už se těším na Clarisy výraz, až jí k nohám hodím mrtvé tělo její sestry,“ přidá se Gill a já už mám co dělat, abych po těch dvou neskočil a přímo na místě je nerozpáral od hlavy k patě.

„Nemůžeme jít po té Clarise? Ještě jsem si s ní nevyřídila všechny účty,“ ozve se Kasai a dožaduje se změny cíle.

„Ne. První půjde ona. Byla ke mně dost neuctivá, takže potřebuje dostat lekci. Mamone uděláš to ty,“ zavrhne návrh na změnu a pak úkol přidělí mě. To snad ne?

„Nejsem zrovna ideální protivník. Zná mou slabinu a dokáže jí proti mně použít. Navrhuji poslat Gilla s Agnusem. Je to jen malá holka, ti dva by jí měli hravě zvládnout,“ protáhnu lhostejně a mistrovsky dokážu zamaskovat své zděšení. Leiko si mě podezíravě přeměří pohledem, ale já na sobě nedám znám sebemenší emoci, která by měla má slova podkopat.

„Dobře uznávám, že na tom něco je. Navíc by bylo trapné poslat nepřiměřeně silného protivníka na takovou chudinku. Gille, Agnusi, půjdete vy dva. Ostatní budou mít příležitost příště. Teď něco k jejím schopnostem, ať víte s čím počítat,“ přijme můj návrh a já si v duchu vydechnu. Opravdu nerad bych se Fóxe stavěl právě já. Nevím jak to přesně definovat, ale něco na ní mě fascinuje a myslím, že bych na ní nedokázal vztáhnout ruku. Ani nechci a doufám, že se dokážu vymluvit z více takových akcí.

„Je mi jedno co umí. Zabiju jí dřív, než se o cokoliv pokusí. Jdu se připravit. Agnusi dám ti vědět, až bude čas vyrazit,“ odbude jí Gill a namachrovaně odkráčí. Tohle tě bude stát krk chlapečku.

„Idiot. No aspoň to řeknu tobě. Podle mých informací se převážně specializuje na léčitelskou magii, ale umí to i se zbraněmi a hlavně dokáže používat prokletí určená k boji. Je to dost nepříjemná schopnost, avšak z toho co jsem viděla, jí nedokáže pořádně ovládat. Navíc aktivace prokletí potřebuje čas, takže pro vás bude nejlepší, když jí zabijete co nejdříve,“ seznámí Agnuse s tím co o ní ví a já se musím vnitřně smát. Ach Leiko jak ty se pleteš. To že jí jednou prokletí zbavilo příčetnosti, neznamená, že je nedokáže ovládat. Jen v nouzi použila něco, co ještě neměla plně pod kontrolou.

„Proklínač se specializací na boj. Myslím, že s tím se setkám poprvé. Gill zvládá jen ty manipulátorské,“ zamyslí se Agnus a je vidět, že ho její schopnost zaujala. Je to docela překvapující, protože za ty roky co ho znám, jej dokázalo zaujmout jen opravdu málo.

„Ano není to zrovna běžné. Ta rodina oplývá mnoha zajímavými schopnostmi. Kde k nim mohli přijít? Pochybuji, že všechny pochází z Gabrielovi krve,“ začne mluvit o původu rodiny a mě je jasné o co jí jde. Na její slova zareaguje i Aoi s Kasai a teď čekají, co jí na to odpovím. No co, myslím, že už nemá cenu mlžit.

„Moc ráda děláš hloupou, abys svými otázkami vyzradila něčí tajemství. Sama dobře víš, že zplozenci vládců mohou získat jakoukoliv schopnost, ne jen ty dědičné,“ odpovím rozladěně a jí se na tváři vyrýsuje zákeřný úšklebek. Upřímně nechápu, proč to vytahuje právě teď. Jsem si jistý, že by se našla lepší příležitost kdy to proti mně použít.

„Počkat! Co myslíš těmi zplozenci vládců?“ nenechá to Aoie chladného a dožaduje se bližšího vysvětlení.

„Tobě to vážně pořád nedošlo? Určitě víš, jak Akuma Gabriela svedl, navíc je to do očí bijící,“ Leiko se mu milostivě snaží napovědět, ale tomu idiotovi, to vůbec nepomohlo. Ale vážně, jak jsem to s ním mohl tolik let vydržet?

„Když se mi podíváš do očí, fakt tě nic nenapadá?“ zeptám se a už si neodpustím jedovatý tón. Aoi se po mých slovech zarazí a upře svůj pohled do mých očí. Pak už trvá jen pár vteřin, než se mu zúží zorničky pochopením a hrůzou zároveň.

„To nemůže být pravda,“ vydechne ochromený tou skutečností.

„Já tomu vůbec nerozumím!“ vykřikne Kasai a těká pohledem na mě a Aoie.

„I ty jsi mě viděla stát po boku Seriena. Opravdu ti na nás nepřišlo nic zvláštní? Třeba že vypadáme jako…“

„Bratři,“ řekne Aoi přiškrceně a tím mi skočí do řeči.

„Cože? To nejde! Přeci nemůžeš být Gabrielův syn!“ vyhrkne Kasai a já na ní nemístně vykulím oči. Dělá si srandu?

„Můj otec je Akuma, ne Gabriel ty huso. Posloucháš vůbec? Serien, Kiriaki i já jsme synové vládce pekel. Díky své schopnosti přeměny pohlaví dal těm dvěma život jako žena. A Aoi ještě jedna zajímavost. Jsem polorodným bratrem muže, kterého ty k smrti nenávidíš a jež je polorodným bratrem a zároveň partnerem Naramiena. Jsme to ale povedená rodinka, co?“ vyjedu na Kasai podrážděně a pak přihodím další informaci, která tomu tupci jistě ještě nedošla. Aoi na mě znovu zírá jako na přízrak a snaží se to všechno pobrat, ale zarazí mě, že při zmínce o Naramienovi sebou trochu cukne i Leiko.

„Takže ty a ty holky jste příbuzní?“ začne se Kasai konečně chytat a překvapivě jí dojde další skutečnost.

„Správně. Jsou to mé neteře. Nicméně jsem se s nimi osobně setkal teprve před třemi měsíci, takže k nim nechovám nijak zvlášť silné city,“ přitakám a kladu důraz na to, abych zněl co nejvíc lhostejně, když tvrdím, že mi jsou ukradené. Ovšem mé prokletí jakoby reagovalo na mou lež a začne mě na zádech nepříjemně brnět. Naštěstí to není tak silné, abych na sobě dal cokoliv znát.

„Chceš po mě ještě něco nebo už můžu jít?“ obrátím se na Leiko ve snaze odsud co nejdříve vypadnout a přestat se hrabat v této záležitosti.

„Klidně si jdi. Dnes už jsem řekla vše, co bylo třeba,“ ušklíbne se a propustí mě. S vnitřní úlevou se vydám ke dveřím a Agnus mě následuje. Ještě než odejdu, tak se otočím k těm dvěma idiotům, na kterých je znát, že jen těžko zpracovávají to, co se dnes dozvěděli.

„Poslední věc. Aoi nemysli si, že nevím o tom tvém špehování. Nejsi na takové úrovni, abys přede mnou skryl svou přítomnost v mém vlastním domě. Ještě jednou to zkus a může se ti stát, že si tě spletu s pravým pavoukem a zabiju tě,“ varuji ho a pak pokračuji v cestě. Před domem se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu a rozejdu se směrem ke svému domu. S Agnusem nepromluvíme ani slovo, dokud nedorazíme do mé pracovny. Nechci riskovat, že by nás po cestě někdo sledoval a poslouchal.

„Co chceš provést s tím útokem?“ zeptá se hned, jak máme jistotu, že nás nikdo jiný neslyší.

„V zásadě nic. Věřím, že si Fóxa poradí,“ odpovím bez váhání.

„Nemyslíš, že jí přeceňuješ? Je to jen malá holka a podle zdechliny není ve svých schopnostech příliš zdatná,“ pochybuje o mém úsudku. Jeho slova vyzní starostlivým dojmem a to mě přinutí se zasmát.

„To znělo, jakoby jsi o ní měl strach. Můžu tě ujistit, že Leiko nemá nejmenší ponětí, co Fóxa dokáže. Yamiho opatření, jí znemožnilo převzít její schopnosti, obzvlášť proklínače a při tom napadení viděla jen velmi málo. Pokud se chceš přesvědčit, dívej se, jak si poradí s Gillem. Jsem si jistý, že nám Fóxa prokáže službu a zbaví nás problému,“ oponuji mu.

„Dobrá, uvidíme, jak jí to půjde s Gillem. Pokud se ho dokáže zbavit, jedině dobře pro mě. Ohlásím se, až se vrátím,“ přistoupí na můj návrh a má se k odchodu.

„Pozdravuj jí ode mě a vyřiď, že se brzy ozvu,“ řeknu a když se za ním zavřou dveře, povzdechnu si. Jsem z toho útoku nervózní. Vím, že Fóxa neprohraje. Obzvlášť když se Agnus nepřidá. Ale i tak mě děsí pomyšlení, že by jí Gill mohl zranit. Potřebuji se něčím zaměstnat, abych na to nemyslel. Ze všeho nejdřív se jdu podívat na Kiku. Podle jeho ošetřovatelů by měl být už pár týdnů úplně zdráv, ale přesto se nijak nezajímá o další bitvu, což je zvláštní. Noir a Nova jsou pro něj ti nejhorší protivníci a i přesto má neustálou potřebu se jim stavět do cesty. Vejdu do prostorného sklepení, ale překvapí mě, když spatřím jeho hnízdo prázdné. Kam mohl jít? Ví dobře, že bez mého vědomí se nesmí nikde potulovat. Napadne mě jít tunelem až ven a podívat se, zda není někde poblíž, ale než udělám jediný krok, zarazí mě slabé pištění v temném koutu hnízda. Lusknutím zapálím všechny pochodně, aby tu bylo víc světla, a s jednou v ruce dojdu až k okraji hnízda. Osvětlím temný kout a to co spatřím, mi vyrazí dech. V klubíčku se tam chvěje stvoření o velikosti kočky, které na chlup vypadá stejně jako Kiku. To není možné! Tahle stvoření se nemůžou rozmnožovat. A i kdyby. Jsou to všechno unikáty, takže i mláďata by měla jedinečnou podobu.

„Kiku?“ oslovím to škvrně, když mě napadne naprostá šílenost.

„Můj pane?“ pískne a ta moje šílenost se stane skutečností. Opravdu je to můj mazlíček, jen o dost menší.

„Co se ti stalo? Ošetřovatelé mi tvrdili, že jsi zcela zdráv, ale mě to tak nepřijde,“ dožaduji se vysvětlení a stále nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

„Nechtěl jsem, abyste mě tak viděl, proto jsem jim vyhrožoval, že je sežeru, když to řeknou. V boji jsem vyčerpal skoro všechnu svou energii. Chtěl jsem léčení urychlit a neuváženě použil zbytek energie. Kvůli tomu se mé tělo vrátilo do podoby mláděte. Teď je ze mě neschopné stvoření, které vám není k užitku,“ vysvětlí mi svou situaci a ke konci už neudrží slzy a pevný hlas. Bojí se, že ho odhodím jako použité ponožky, proto přede mnou skrýval pravdu.

„Nejsem tak krutý, abych tě jen kvůli takovému problému zavrhl. Naopak ti pomůžu. Když se budeš držet v mé blízkosti, můžeš čerpat mou energii a získat zpět původní podobu. Jen potřebuji mít jistotu, že se mi v domě samovolně nezvětšíš,“ ujistím ho, že nemám v úmyslu se ho zbavit, nýbrž mu pomoc.

„To se určitě nestane. Proměna zpět jde pouze vědomě. Ale pane jste si jistý, že mi chcete dát vaší energii? Takovou poctu si nezasloužím,“ řekne a je vidět, že je z mé nabídky rozpačitý.

„Jsi mi ze všech nejvěrnější a toho já si velmi cením. Navíc uvítám tvou společnost,“ ujistím ho, že si to zaslouží a vezmu ho na ruku. Pak se s ním vydám zpět do kanceláře. Před dveřmi mě čeká Angela a drží nějakou složku. Doufám, že je to něco důležitého a zaměstná mě to na dost dlouho. Nechci jen nečinně sedět a čekat až se Agnus vrátí s výsledkem boje.

„Pane, nesu vypracovaný seznam tvých následovníků, kteří ti slibují věrnost i potom co Leiko převzala velení,“ pronese hned, jak mě spatří. Pak jí pohled sjede na Kiku, který se choulí v mém náručí.

„Odvážný pokus jak se dostat do přízně,“ zkonstatuje s kamennou tváří.

„Dej mi pokoj! Vážně si myslíš, že bych se takhle proměnil schválně?“ naježí se, a kdybych ho pevně nedržel, nejspíš by po ní skočil.

„Je to výsledek vyčerpání energie. Než se mu obnoví, zůstane se mnou. Díky za seznam,“ vysvětlím stručně situaci a pak se i se seznamem zavřu v kanceláři. Hned se vrhnu do práce a čas rázem začne plynout mnohem rychleji. Než se naděju, nese mi Angela oběd. Kiku dostane svou porci, kterou do sebe narve ještě dřív než já si strčím první sousto do pusy. No aspoň že mu nechybí apetit. Po obědě dorazí Xavier s Lucasem, aby mi podali svá hlášení o dění. Taky se aktivně podílejí na vypátrání místa kde Leiko drží matku. To je zatím neúspěšné a já začnu mít podezření, že ji dost možná nedrží v pekle.

„Pokračujte v pátrání a zkuste najít její úkryty na Ardenu. Je možné, že matku drží tam,“ rozhodnu a propustím je. K mé úlevě dodělám veškerou práci akorát ve chvíli, kdy se ve dveřích objeví Agnus. Hned si všimne Kiku, ale rozhodne se jeho aktuální vzhled nekomentovat.

„Nesu hlášení, jak jsem slíbil,“ pronese a já netrpělivostí málem vylítnu z kůže.

„Tak už to sakra vyklop!“ vyštěknu na něj podrážděně.

„Uklidni se nebo tě raní mrtvice. Dopadlo to nad má očekávání. I když jsem bral v potaz tvou víru v ní, ani ve snu mě nenapadlo, že ta malá holka dokáže vytrhnout a zničit duši. Po Gillovi nezůstal ani mastný flek a nikdy se nedočká posmrtného života,“ řekne jedním dechem a dokonce spatřím jak mu pod kápí vzrušeně žhnou jeho rudé oči. Umí zničit duši? Tak to je novinka i pro mě. Pokud vím, tak je to hodně vyspělá a náročná magie a měli by jí umět pouze vládci. Teď mě ještě víc zajímá, co všechno Fóxa dokáže.

„Tohle jsem nečekal, ale aspoň se Gill nemůže vrátit a někomu vyslepičit, že jsme ho vlastně nechali zabít. Jenže teď tu máme jiný problém,“ vydechnu a pak si uvědomím jinou věc.

„Vím kam míříš. Jak Leiko vysvětlíme, že je Gill mrtvý, Fóxa živá a já bez jediného škrábnutí. Ovšem i já mám své eso v rukávu,“ pronese a nasadí škodolibý úsměv. To mě zaujme a pobídnu ho, aby mi to vysvětlil.

„Umím svou duši přenést do jakéhokoli jiného těla a ovládnout ho. Poskytni mi nějakého démona a já se ukryji v něm. Tím se vyhneme vysvětlování. Jednoduše jsme se z toho útoku nevrátil ani jeden a tím pádem nikdo nebude vědět co se stalo. Zaručuji ti, že mě neprokoukne ani Leiko,“ vysvětlí mi svůj plán. Už to nemůže být lepší. Neváhám ani vteřinu a zavolám si jednoho z věrných démonů. Než se stačí vzpamatovat, Agnus se do něj vtělí.

„Úžasné. Ani mé oči nepoznají, že jsi to ty,“ uznám obdivně, když na něj použiji svůj zrak, který má moc prohlédnout kouzla.

„Je to velmi vzácná schopnost a nikdo kromě tebe neví, že jí ovládám,“ ujistí mě o dokonalosti téhle lsti. Perfektní. Teď už zbývá jen čekat, až se Leiko začne zajímat, jak útok dopadl.

(Serien)

Ráno se mi vůbec nechce vstávat a líně se převalím na druhý bok. Díky tomu zjistím, že jsem v posteli sám.

„Vstávej. Za chvíli jdeme na snídani a pak máš práci,“ ozve se a matrace za mými zády se pod jeho vahou prohne. Otočím k němu hlavu a setkám se s krásným rudým pohledem plným energie.

„Jak můžeš být tak akční, když jsme spali jen pár hodin?“ vydechnu a unaveně se šourám do koupelny. Na to mi se smíchem odpoví, že na ponocování je zvyklý a začne mi v tašce vybírat oblečení. Obličej si několikrát opláchnu studenou vodou a vyčistím si zuby. V zrcadle se zkritizuji a jdu zpět do pokoje, kde se navleču do čistého oblečení, které mi připravil. Když jsem hotový, vyrazíme do jídelny, kde už nejspíš chybíme jen my. Shiroyi přítomnost zase vyvolá rozruch a ještě víc když na nás zavolá Trix, abychom se přidali k jejímu stolu. Nemáme důvod její nabídku nepřijmout a jen co usedneme, je u nás číšník se snídaní. Pohled na míchaná vejce se šunkou, malé párečky a opečené toasty mi připomene, jaký mám šílený hlad.

„V kolik končíte?“ zeptá se a přitom se pustí do své porce.

„Plán je kolem druhé, ale dost záleží na tom, jak moc se budeme dohadovat,“ odpovím a při vzpomínce na dnešní program si povzdechnu. Nejraději bych se sbalil a jel domů.

„Shiroya-sama,“ ozve se znenadání za našimi zády a já se nechápavě podívám na dalšího zástupce andělů, Alexe. Shiroya v klidu zapije sousto čajem a pak mu pokyne, aby sdělil, co potřebuje. Upřímně mu radím, aby svá slova volil opatrně, protože dnes na nějaké výlevy nemám náladu.

„Vrchní rada Vás prosí o účast na dnešním zasedání. Tedy pokud máte čas. Zde je od něj dopis a omlouvá se, že nepřišel osobně,“ řekne co má na srdci a pak s úklonou odejde. Zbaven slov zírám na dopis a popravdě nejsem sám. Všichni teď upírají zrak na Shiroyu, který otevře dopis a mlčky si ho čte.

„Tak se zdá, že máme stejný program,“ promluví a podá mi dopis. V rychlosti si ho přečtu a nedokážu pochopit, co má vrchní rada v úmyslu. Jeho slova samozřejmě vzbudí vášně a z jídelny nakvašeně odejde několik členů v čele s Mórim. My dojíme snídani, sbalíme si věci a vydáme se na radnici. Po cestě se k nám připojí Ralf s Deanem, kterým vysvětlím, proč jde i Shiroya. Ti se nad tím dost podiví a tak jako my jsou zvědaví, co se z toho vyklube. Opět si oblékneme hábity a šály a jdeme do konferenční místnosti, odkud se linou naštvané hlasy.

„Chci vysvětlení! Povolit mu bydlet ve vile je jedna věc, ale pozvat ho na zasedání je už vrchol!“ vykřikne Móri akorát ve chvíli kdy vstoupíme dovnitř. Po jeho boku stojí další čtyři členové, kteří horlivě přikyvují a dávají tak najevo, že jsou na jeho straně.

„Poslední dobou naše setkání začínají stejně. Pořád po mě chcete nějaké vysvětlení. Pozval jsem ho kvůli našemu dnešnímu programu, který se týká i jeho. Usoudil jsem, že jeho svědectví může být užitečné a mé postavení vrchního rady mi umožňuje pozvat ho na zasedání,“ odpoví mu a hned na to nás zpozoruje. V ten moment se přestane Mórim zabývat a vydá se k nám.

„Vítám Vás Shiroya-sama a děkuji za účast. Prosím promiňte mi, že jsem se žádostí nepřišel osobně. Jmenuji se Matoba Kaname a jsem vrchní rada. Moc mě těší,“ přistoupí k Shiroye a s úklonou mu na pozdrav podá ruku. Ten ruku přijme a pak se posadí na židli vedle mě. To už dorazí všichni členové a může začít zasedání, které mě nejspíš bude hodně let strašit ve snech.

„Tak začneme. Dnes je třeba probrat útok na rodinu Kuromi, který se odehrál před třemi měsíci. Sice jsem obdržel zprávu o situaci, ale musím říct, že jste byl až neobvykle stručný,“ zahájí zasedání a hned svá slova obrátí na mě. Ještě si stačí rýpnout, že jsem svou stručnost povýšil na vyšší úroveň. Prostě nejsem výřečný typ a to obzvlášť když jde o mé soukromí.

„Nepovažoval jsem za nutné zacházet do detailů. Šlo o soukromou záležitost, všechny škody na majetku byly opraveny a nikdo nepřišel k úhoně,“ obhajuji svou stručnou zprávu. Rozhodně nemám v úmyslu jim tu vysvětlovat, že Mira původně měla mít dvojčata, ale o jedno dítě při tom útoku přišla.

„Nikdo nepřišel k úhoně. To není úplně pravda, že? Doneslo se mi, že dvě vaše dcery byly uneseny a nějakou dobu drženy v zajetí,“ nenechá se odbýt a pak vytáhne únos, o kterém by měla vědět pouze rodina. Po jeho slovech cítím, jak mi ztuhnou všechny svaly v těle, a nejsem si jistý, jestli vůbec dokážu mluvit. Všechny tato informace rozruší a teď na mě upírají zrak a čekají, zda to potvrdím. I Shiroya se vedle mě napne a čeká, jak se bude situace dál vyvíjet.

„Ano byly uneseny, ale po krátkém vyjednávání byly nedávno propuštěny. A opakuji, že nikdo nepřišel k úhoně. Ale odkud to víte? Nikdy jsme tuto zprávu nezveřejnili,“ dožaduji se vysvětlení, od koho má takové informace a začíná mě hlodat myšlenka, zda není spolčený s naším nepřítelem.

„Náhodou jsem potkal správce Sironu a on se mi o tom zmínil. Ovšem netuším, odkud to ví on,“ sdělí mi svůj zdroj, ale něco mi na tom nesedí. Přijde mi, jako kdyby tu odpověď měl připravenou.

„Lžete. Je sice pravda, že Daisuke to ví, řekla mu to Hanako, ale rozhodně tu informaci nepředával dál. Jistě dobře víte, že je mi zavázaný a nikdy neudělá nic proti mé vůli. Tak kdo vám to řekl? A teď vám radím říct pravdu,“ zapojí se Shiroya s dost nebezpečným pohledem v očích. Takže to nepřišlo divné jen mě. Teď jsem rád, že tu je taky a nemusím jim čelit sám.

„Jak se opovažuješ, obvinit vrchního radu ze lži? Je to představitel zákona a ty bys mu měl prokazovat náležitý respekt a úctu!“ obuje se do něj Móri a já žasnu. On tu poučuje o respektu a úctě? To je jako hodně špatný vtip. A ještě Shiroye tyká. Nevím, jestli je tak odvážný anebo blbý, ale pokud bude pokračovat, nedopadne to pro něj dobře.

„Tak za prvé si uvědomte, s kým máte tu čest. Sice jsem se hodně naučil toleranci, ale vy mi už pijete krev. Za druhé jediný představitel zákona, kterému na Ardenu prokážu respekt a úctu je Dante. Nikdo jiný nemá právo mě soudit za mé chování na této půdě. A konečně za třetí. Pana Matobu obviňuji ze lži právem. Jeho slova byla až moc strojená na to aby byla pravdivá a proto jsem si je v jeho hlavě prověřil. Prozatím jsem se zaměřil konkrétně na tuto myšlenku, ale pokud mi budeme i nadále lhát, uchýlím se k rozsáhlejšímu útoku a zjistím si sám, co potřebuji,“ upozorní Móriho, aby okamžitě dal zpátečku, a pak svou řeč stočí na vrchního radu, kterému dá najevo, že jsou jeho myšlenky v ohrožení.

„Hluboce se omlouvám za svou drzost. Pravdou je, že jsem vás zkoušel. Radnice je posetá ochrannými pečetěmi, které mají zabránit jakémukoliv odposlouchávání, či čtení myšlenek a mě zajímalo, zda to má vliv i na vás,“ vysvětlí své chování a upřímně se omluví. Jak ho jen mohlo napadnout Shiroyu zkoušet? Vždyť je to absurdní a už předem mu mělo být jasné, že zabezpečení radnice na někoho takového bude krátké.

„Zabezpečení je velmi kvalitní, přesto jsou mé schopnosti na mnohem vyšší úrovni, a když si nedám pozor, můžu všechny pečetě zničit. Samozřejmě nemám v úmyslu přidělávat vám práci. Vaší omluvu pro tentokrát přijmu, ale příště už to nezkoušejte. A teď k věci,“ vysvětlí mu, jak se věci mají, a pod podmínkou omluvu přijme. Kdyby si tak všichni uvědomovali, jaký mají štěstí, že se Shiroya tolik změnil. Zkusit to na něj před rokem, tak jsou už dávno pod drnem.

„Co se té informace týče, včera večer jsem obdržel tento anonymní dopis. Píše se v něm, že pan Kuromi na váš rozkaz zatajuje informace o útoku a jako důkaz uvedl únos dcer. Proto jsem vás tak náhle pozval na zasedání,“ vybalí na nás pravdu. Tu podloží i zmíněným dopisem, který nám podá. Shiroya ho rozloží a nastaví tak, abychom si jeho obsah mohli přečíst společně. Je plný nenávisti, která je v zásadě mířená na něj. Já tam mám pozici poslušného vojáčka. Bohužel bude těžké odhalit adresáta, protože dopis nebyl psán žádným kouzlem nýbrž standardně rukou a dotyčný si dal hodně záležet, aby styl písma nic neprozradil. Pravděpodobně držel pero kolmo k papíru, protože písmena nemají žádný sklon. Ale víc mě překvapuje, že se zmínil pouze o únosu. O Miře tu není ani slovo. Takže buď dotyčný nemá veškeré informace, nebo mu tohle zveřejnit přišlo přes čáru.

„Já to věděl! Snažíš se podrobit si Arden a využíváš k tomu svůj nechutný sexuální vztah se členem rady!“ vykřikne Móri své obvinění a mě naskočí husí kůže a na zátylku cítím studený pot. A nejsem sám. Místnost se v mžiku naplní vířící se Shiroyi mocí a podle rychlého pohledu z okna to venku není o nic lepší. Vypadá to, že celou radnici uvěznil ve své ničivé síle. Obávám se, že jeho pohár trpělivosti právě přetekl. Nemusím se ani soustředit, abych věděl, že veškeré pečetě chránící radnici jsou zničené. To množství síly mi způsobuje potíže s dýcháním a celkovou slabost a mám strach, že co nevidět omdlím. To se nestane, protože mi Shiroya položí ruku na rameno a v tu samou chvíli se mi uleví. Nejspíš mi poskytl nějakou ochranu, protože se mi nepřitíží, ani když ruku sundá a rozejde se směrem k Mórimu. Netuším, co mu hodlá udělat a snažím se přijít na způsob jak mu zabránit, aby ho zabil. Nikdy jsem Shiroyu takového nezažil a tak nevím co očekávat.

„Celou dobu jsi mi byl povědomý. Ta gesta a huba plná keců. Tenkrát jsi ale vystupoval jako prostý měšťan, takže jsem tě v těch drahých hadrech a s hromadou šperků nepoznal. To ti ledová země nestačila, že mě zase provokuješ?“ přistoupí k němu tak blízko, že naruší jeho osobní prostor a tvrdě mu hledí do očí.

„Vy už jste se setkali dřív?“ dojdou mi jeho slova.

„Ano, vzpomínáš na ty nepokoje, co tu propukly pár dní potom, co jsem získal své tělo zpátky? Tak tenhle to celé řídil a vyzíval mě, abych znovu podstoupil uzamčení moci a nadobro se uzavřel v temnotě,“ odpoví a tím nám všem vyrazí dech. Tedy ne všem, protože z výrazů jeho stoupenců je poznat, že o tom moc dobře věděli a dost možná se taky zúčastnili.

„To je nezákonné! Veřejný činitel nesmí za žádných okolností podněcovat násilí a rebelii. Co vás to popadlo?“ vyštěkne vrchní rada naštvaně a já si všimnu, že se uvolněná moc začala soustředit pouze na Móriho a jeho stoupence. Všichni ostatní se zdají být v pořádku. To mě trochu uklidní, protože to znamená, že je plně při smyslech.

„Musel jsem něco udělat, když se k tomu nikdo jiný neměl. Je pro Arden nebezpečný, proto mu Akuma sebral moc. Přinese nám jenom zkázu!“ hájí své činy a přitom se snaží udržet si pevný postoj, i když je na něm znát vysílení z přívalu nepřátelské moci.

„Akuma je paranoidní blbec, který se bál, že ovládnu jeho drahocenné peklo a ne, že budu drancovat Arden. Vím dobře, že vás dlouho krmil nenávistí ke mně, ale já jiný svět nepotřebuji a ani nechci. Temnota je můj domov a zde se zdržuji pouze díky vztahu s rodinou Kuromi. Už mě nebaví se před vámi dokola obhajovat. Co se tebe týče, zařídím, aby ses ze svých činů poučil,“ řekne a mrštně ho chytne za pravé zápěstí. Móri se sice rychle vytrhne, ale i tak se mu tam objeví malá černá skvrna. A nejen jemu, ale i všem co stáli na jeho straně.

„Co to má znamenat?“ vykřikne jiný démon a snaží se skvrnu odstranit.

„Uvalil jsem na vás kletbu temnoty. Vy všichni jste se proti mně provinili, ale dám vám šanci se vykoupit. Kdykoliv něco proti mně podniknete nebo budete šířit lži či vytvářet zlou krev, ta skvrna se rozšíří. Jako bonus to platí i na skutky proti rodině Kuromi. Jakmile pokryje celé tělo, budete svrženi do hlubin temnoty bez možnosti posmrtného života. Nechte nás být a budete v pohodě. Myslím, že jsme tu skončili,“ vysvětlí jim podstatu jejich trestu a pak se s úsměvem otočí na mě. Teď už po jeho moci není ani stopa. S přikývnutím mu úsměv oplatím a než se naděju, přenese nás do vily. Jenže tam jeho úsměv zmizí a vyhne se očnímu kontaktu.

„Co se děje?“ zeptám se v obavě.

„Omlouvám se. Jednal jsem jen za sebe a vůbec si neuvědomil, že ti to může způsobit problémy,“ vydechne zkroušeně a upozorní na fakt, že vlastně napadl členy rady. Tím dal příležitost mým nepřátelům, aby na mě zaútočili.

„Neomlouvej se. Popravdě jsem překvapený, jak dlouho jsi to vydržel. Ten trest si bez debaty zasloužili a já se budu bránit, když se z toho někdo pokusí vyvodit důsledky,“ uklidňuji ho a sám jsem zvědavý, jak se k tomuto nečekanému zvratu událostí postaví zbylí členové rady. Má slova zaberou a zase se mi podívá do očí. Pak se rozhodneme pro okamžitý návrat. Zde už nezůstaneme ani minutu.