Kowai Yume

(Aoi)

Je hluboká noc, když mě Yami pustí ze svých spárů a já se vzbudím. Podívám se na hodiny, které ukazují něco málo po třetí hodině ráno. Jenže i tohle drobné otočení donutí můj mozek uvědomit si strašlivou skutečnost. Nejen, že mě bolí celé tělo, ale hlavně cítím pichlavou bolest v konečníku a taky se mi nepříjemně lepí kalhoty na kůži. Opatrně odhrnu peřinu a zbělám. Nejenže sedím v kaluži krve a jeho sperma, jak mě ten parchant tam dole zmordoval a ani se neobtěžoval udělat se jinam než do mě, ale navíc mám kalhoty vpředu potřísněné několika várkami svého sperma. Vůbec nechápu, jak jsem se mohl udělat, když to byla tak nesnesitelná bolest. Hlavně, jak to sakra dělá, že je to tak reálné? Radši na to přestanu myslet a rozhodnu se pro pořádnou očistu těla. Jenže když se chci postavit, nohy mi okamžitě vypoví službu a já se svalím na zem. Bohužel ta rána přivolá jednoho ze služebných, který na mě ve dveřích zůstane zaraženě civět.

„Máš v plánu na mě jen čumět nebo mi půjdeš pomoct?“ vyštěknu zlostně a sám se propadám hanbou. Nechtěl jsem, aby mě někdo v tomhle stavu viděl. K mé smůle je to pěkný urostlý mladý muž. Tohle mi Yami zaplatí i s úroky.

„Omlouvám se pane, byl jsem trochu v šoku,“ řekne provinile a vzápětí mi pomáhá na nohy a dovede mě až do koupelny. Tam mě usadí na stoličku postavenou ve sprchovém koutu a začne si svlékat sako a zouvat boty. Zaraženě ho sleduji, jak si to odkládá stranou, vyhrnuje si rukávy, nohavice a nakonec si svlékne ponožky.

„Co to děláš?“ zeptám se.

„Madam Vás asi zapomněla informovat. Jsem Mathias a po dobu Vaší přítomnosti Váš osobní sluha. Madam mě zběžně poučila o situaci s nepřítelem a upozorňovala, že něco podobného může nastat. Mám přikázáno se o Vás postarat a to včetně výpomoci s hygienou a následným ošetřením,“ vysvětlí mi své jednání a ještě ze skříňky nad umyvadlem vyndá mast, kterou podle jeho následného výkladu připravila sama Leiko na ošeření mých intimních partií. Upřímně nikdy jsem nebyl ve tváři rudější a také více zahanbený jako právě teď.

„To nemůžeš myslet vážně!“ vyjeknu, když mě Mathias začne zbavovat špinavého oblečení.

„Myslím. Madam mi dala jasný rozkaz a já ho míním splnit,“ pronese nelítostně. Pokusím se mu bránit, ale díky Yamimu mi v těle nezbyla žádná síla a proti tomuto svalnatému muži nemám sebemenší šanci. Proto boj vzdám a snažím se dělat, jakože se nic z toho neděje. Že je to jen další blbý sen. Mathias je s mou rezignací evidentně spokojený a pustí se do práce. Jakmile nastaví příjemnou teplotu vody, vytáhne mě na nohy.

„Dejte mi ruce pevně kolem krku. Musím Vás umýt důkladně, takže to asi bude bolet,“ dá mi instrukce. Jakmile to udělám, vyjeknu leknutím, protože mě chytí za nohy a nadzvedne. Se mnou v náručí se posadí na stoličku a tím docílí, že mi zadek visí ve vzduchu. Popadne sprchu a začne mi opatrně oplachovat dírku. Je mi tak trapně, že radši schovám obličej do jeho ramene. Jenže nezůstane jen u povrchového mytí. Když mě začne roztahovat, aby dostal ven co nejvíc Yamiho semene, projede mnou taková bolest, že se neudržím a zahryznu se mu do ramene. S Mathiasem to ani nehne a pokračuje v práci. Trvá to skoro celou věčnost a když je hotový donutí mě, abych se ho pustil a mohl mě tak umýt i zpředu. Pak mě v rychlosti osuší a zabalí do županu. Sotva se držím na nohou a tak mě vezme do náruče a odnese do pokoje. Tam mě opatrně posadí do měkkého křesla a vrhne se na převlečení postele. Zvládne to neskutečně rychle a já žasnu nad jeho obratností.

„Zvládnete dojít k posteli nebo Vás mám přenést?“ zeptá se. Ihned další nošení zavrhnu a jen se jím nechám doprovodit k posteli. Než se na ní stihnu posadit, poručí mi, abych si lehl na břicho.

„Ještě Vám musím ta poranění namazat mastí a nechci slyšet žádné protesty. Sám si to nedokážete namazat pořádně a já na tom trvám,“ vysvětlí a hned utne veškeré mé protesty, kterých jsem už měl na jazyku dost. Smířený s další vlnou potupy si povzdechnu a udělám, co po mě chce. Cítím, jak mi vyhrne župan a opatrně roztáhne půlky, aby měl lepší přístup. Opět se mi do obličeje nahrne červeň, ale jen do chvíle než mi začne aplikovat mast. Ta bolest bezpečně zažene veškerý stud. Když je hotov, upraví mi župan a přikryje mě dekou. Pak mi doporučí odpočívat a upozorní na fakt, že bude hned ve vedlejší místnosti, kdybych něco potřeboval. S hlavou zabořenou do polštáře mu poděkuju a pak zaslechnu cvaknutí dveří. Chvíli jen tak ležím a snažím se nemyslet na bolest, která sužuje mou zadnici. Nikdy Yamimu tuhle potupu neodpustím a hlavně mu už nedovolím, aby na mě byť prstem sáhl. S touhle myšlenkou znovu usnu a tentokrát je to překvapivě klidný spánek.

(Fóxa)

Od toho rozhovoru se Shiroyou vyrážím každý den hned po snídani do Sironu a vracím se až na večeři. Obědy řeším ve městě a to většinou ve stylu obložené bagety nebo zeleninového salátu. V knihovně jsem s personálem domluvená, že si knihy nechávám na svém místě, abych je nemusela každý den vyhledávat a znovu tahat z regálu. Stále se snažím přijít na to, jak Mamona zbavit prokletí. Musím Shiroye dokázat, že do něj nejsem zamilovaná. Jenže ono to asi nebude jen tak lehké. O prokletích z této kategorie se toho všeobecně ví jen málo. Důvod je celkem prostý. Jen velmi silní a zdatní jedinci dokážou použít tak silná a nebezpečná prokletí. Je k tomu zapotřebí velké množství síly a tu nemá každý. Těch co je dokázali použít je velmi málo a bohužel nebyli nijak zvlášť sdílní. Začínám být už vážně zoufalá. Jestli na to nepřijdu, mám jen dvě možnosti co dělat. Buď to nechat plavat a vrátit se zpět ke svému starému životu anebo přiznat Shiroye city k Mamonovi a on mi na oplátku poví jak ho vyléčit. Jenže jaké city to mám přiznat? Vždyť já sama nevím, co k němu cítím. Shiroya tvrdí, že jsme do sebe navzájem zamilovaní a Mamonovi se kvůli tomu prokletí připomíná. Blbost! Jak by někdo jako Mamon mohl milovat tuctovou holku jako jsem já. Vždyť ani nejsem hezká. Hubená, vysoká postava, prakticky žádný zadek, o prsou ani nemluvím. Rovné kaštanově hnědé vlasy po ramena a zelené oči. Prostě nic zvláštního. Z kritizování svého zevnějšku mě vytrhne zvon místního kostela odbývající poledne. Usoudím, že neuškodí zajít si do restaurace naproti knihovně na pořádný oběd. Zkontroluji si, že mám dostatek peněz a na recepci nahlásím, že tak za hodinu zase přijdu. Hned u vchodu mě zarazí jak málo tu je hostů. Pamatuji si, že měli vždy narváno a častokrát nebyla bez rezervace šance. Vyberu si stůl u okna s výhledem na náměstí a téměř okamžitě se u mě objeví servírka s dnešním menu.

„Co že tu je tak prázdno?“ nedá mi se nezeptat a servírku tím zaskočím. Trochu nervózně se ošije a pak se ke mně nakloní, aby nemusela mluvit nahlas.

„To je kvůli tomu divnému muži, co sedí támhle v rohu. Před pár dny se tu objevil a chodí denně na oběd. Všichni z něj mají divný pocit, až husí kůže naskakuje. Zákazníci se chtějí najíst v klidu, ale v jeho přítomnosti to nejde. Proto už skoro nikdo v tuhle dobu nechodí,“ pošeptá mi příčinu skoro prázdné restaurace a nenápadně ukáže na onoho muže. Naštěstí ho mám dobře na dohled, takže nevzbudím podezření, když se podívám. Nezdá se mi být ničím zvláštní. Sice není úplně obvyklé nosit dlouhý plášť s kápí, takže mu není vidět do obličeje, ale i tak z něj nemám takové pocity jako popisuje servírka. Naopak jsem velmi klidná a mám pocit, že ho znám. Když mi pohled padne na jeho ruce, rozšíří se mi zorničky překvapením.

„Dám si bezinkovou limonádu a kuřecí plátek se zelenými fazolkami a rýží. Jo a doneste mi to prosím k jeho stolu,“ překvapím servírku svou náhlou objednávkou a ještě víc svým přáním o změnu stolu. Nečekám, až se vzpamatuje a už mířím k panu děsivému. Vklouznu na židli naproti němu a tím spatřím jeho tvář.

„Co tady sakra děláš?“ vyštěknu tiše, abych na nás nepoutala ještě víc pozornosti.

„Taky tě moc rád vidím, Fóxo,“ usměje se a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

„To si nech, ptám se, co tu děláš? Laskavě mi odpověz Mamone,“ zavrčím podrážděně.

„Chtěl jsem tě vidět a zjistit jak se máš, jenže jsem nevěděl jak tě oslovit, abych nevzbudil povyk. V Sironu je mnoho špehů jak od Leiko tak od Shiroyi a já nechci, aby se o mé přítomnosti kdokoliv z nich dozvěděl,“ vysvětlí mi svou přítomnost. Chtěl mě vidět? Ale proč? Podle servírky sem chodí už několik dní. Mohl ho někdo od Leiko poznat a tím ohrozit život jeho matky. Jsem si jistá, že ta bestie by nebyla nadšená z toho, že je se mnou v kontaktu.

„Tolik riskuješ, jen abys mě viděl? A aby toho nebylo málo, tak nemaskuješ své prokletí. Přeskočilo ti?“ zeptám se a tím poukážu na to, že pochybuju o jeho mentálním zdraví. Chce mi odpovědět, ale zadrží se, protože k nám míří vystresovaná servírka s našimi objednávkami. Zdá se, že Mamon si stihl objednat ještě přede mnou.

„Odpovím ti, když se se mnou naobědváš,“ řekne a věnuje mi další z jeho krásných úsměvů. Servírku, která ještě neodešla, evidentně zaskočí, jak se mnou cizinec mluví, ale pro jistotu se zdrží komentáře a rychle odejde.

„Fajn, ale bude to na tvůj účet!“ prohlásím a rozhodnu se nechat placení na něm.

„Samozřejmě. Co bych to byl za muže, kdybych nechal krásnou dívku platit si útratu v restauraci,“ odvětí a mě se rázem nahrne krev do tváří. Uvědomuje si vůbec, co to říká? Opravdu si myslí, že jsem krásná? Možná má Shiroya nakonec pravdu a něco ke mně cítí. NE! To nemůže být pravda. Určitě to řekl jen tak a já si to jen zbytečně idealizuji. Pro něj jsem jen malá holka s trochu nebezpečnými schopnostmi, plus jeho neteř. V žilách nám z části koluje stejná krev. S touhle hořkou myšlenkou se pustím do jídla. Mamon toho u jídla moc nenamluví a tak jíme prakticky mlčky. Celkem mi to vyhovuje, ale přistihnu se, jak po něm každou chvilku pokukuji. Musela jsem se dočista zbláznit, když jsem ráda, že ho zase vidím. Jak ho tak pozoruji, všimnu si, že chvílemi zkřiví tvář bolestí. Obávám se, že za to může prokletí, protože ve stejný okamžik postižené žíly ještě víc vystoupí. Vážně by mě zajímalo co se to s ním děje. Jakmile máme snědeno, zavolá k nám obsluhu, aby odnesla prázdné talíře a rovnou objedná kávu a zákusek. Trochu mě zarazí, když mi objedná bez zeptání a přitom vybere mé nejoblíbenější kousky. Servírka poslušně splní všechna jeho přání a za chvilku už přede mě staví karamelové cappuccino a limetkový cheesecake. Mamon si pro změnu objednal dvojité espresso a domácí čokoládové sušenky. Ty jsou mimochodem naprosto božské.

„Ptala ses, jestli mi přeskočilo. Můžu tě uklidnit, že ne. Psychicky se cítím být naprosto zdráv. Po fyzické stránce je to trochu horší. Prokletí se mi nepochopitelně začalo ozývat a asi dva dny po vašem odchodu nabralo na takové intenzitě, že ho nezvládám maskovat,“ odpoví na mou otázku a mě bodne u srdce. Prokletí ho mučí, jen když je v blízkosti někoho koho miluje. Vzhledem k tomu, že se to začalo zhoršovat až po mém odchodu, znamená to, že já to nejsem.

„Mrzí mě, že kvůli tomu s ní nemůžeš trávit čas. Snažím se přijít na to jak tě prokletí zbavit, ale zatím bezúspěšně,“ řeknu a dbám na to, aby má lítost zněla co nejpřesvědčivěji.

„S ní? O kom to mluvíš?“ zeptá se zmateně a tím zmátne i mě.

„No přeci o té, kterou miluješ. Když se bolesti začaly zhoršovat, znamená to, že jsi nablízku někomu, koho miluješ. Takhle to přeci funguje,“ odpovím mu nechápavě a teď na sebe koukáme doslova jako dva volové na nově natřená vrata.

„Já ale nikoho nového nepoznal. Často myslím na tebe a měl jsem tak velké nutkání tě vidět, že už pár dní chodím sem a sleduju tě, jak chodíš z knihovny na obědy. Taky ti potřebuji říct několik důležitých věcí, co se mi podařilo vyzvědět za zády Leiko,“ řekne a pravděpodobně si vůbec neuvědomuje, jak to vyznělo. Oproti tomu já opět naberu červeň do tváří, kterou se snažím co nejrychleji zamaskovat. Jak to může říkat s tak klidnou tváří? Tvrdí, že mě musel za každou cenu vidět, ale zároveň v tom nevidí hlubší význam. A já si z toho určitě začnu dělat plané naděje. Ale je to divné. Prokletí má reagovat jen na blízkost milované osoby, jenže reaguje i na pouhé pomyšlení. Něco je jinak. Musím se do toho víc opřít a prohledat všechno co má byť jen okrajově něco společného s prokletím. Jenže je tu ještě další otázka. Podle všeho si Mamon zatím neuvědomuje, co ke mně patrně cítí, ale až mu to dojde, co budu dělat? I kdybych to chtěla s ním zkusit, zlomím tím mamce srdce. Ona ho k smrti nenávidí. A není se čemu divit. Zabil jí syna. Ovšem pokud ho toto prokletí nezbavím, je problém vyřešen.

„Jak se ti podařilo špehovat?“ zavedu radši řeč na téma, které nemá s naším vztahem nic společného.

„Leiko je sice chytrá, ale není všemocná. Podařilo se mi před jejím zrakem uschovat pár věrných, kteří teď pro mě špehují. Z jejího chování se dá usuzovat, že se intenzivně připravuje na útok. Musím tě varovat, že Aoie dala celkem do pořádku a jsem si jistý, že po tobě půjde. Dost jsi ho svým chováním k němu naštvala a on se velmi rád mstí,“ upozorní mě na možné nebezpečí, které mi hrozí. Ten zmetek! Měla jsem ho tenkrát zabít, když byla příležitost. Nikdy mu neodpustím, že použil mou malou sestřičku jako rukojmí a vyhrožoval podříznutím krku.

„Leiko přeci nemá léčitelské schopnosti, tak jak ho vyléčila?“ dojde mi, co řekl.

„To sice nemá, ale podařilo se jí na sebe vzít tvou podobu a z části i tvé schopnosti. Naštěstí se jí podařilo převzít jen málo a tak ho vyléčila jen z toho nejhoršího. Ale je na tom něco divného. S její úrovní by měla být schopná ze sebe udělat tvou dokonalou kopii, což se nestalo. Dokonce ani schopnosti proklínače neměla. Jen léčení a to na dost nižší úrovni,“ osvětlí mi to a já si vzpomenu, jak na sebe vzala podobu Lucase.

„Asi vím, proč se jí to nepovedlo. Tohle nám Yami poslal po Tsuchi, když nás byla jednou navštívit. Prý je to ochranný amulet, který má zabránit jakékoliv manipulaci nebo kopírování schopností,“ vytáhnu z pod trička černý amulet, připomínající slzu na kožené šňůrce.  Mamona tohle zjištění překvapí a s mým svolením se ho chce dotknout. Musí se kvůli tomu ke mně natáhnout, protože já ho na Yamiho příkaz nesmím sundat z krku. Jenže i při jemném doteku amulet zajiskří a uštědří mu elektrickou ránu.

„Sakra, tohle jsem měl tušit. Není divu, že to dokáže tolik chránit. Je to Yamiho zkrystalizovaná krev navíc ošetřená velmi silným kouzlem. Budu muset jít,“ seznámí mě s původem amuletu a pak si spěšně řekne servírce o účet.

„Tak najednou? Děje se něco?“ nechápu ten náhlý spěch.

„Jakmile jsem se toho dotkl, vyslalo to upozornění na mou přítomnost Yamimu. Měl jsem pocit, že ho v tu chvíli mám přímo za zády. Promiň, že tak rychle mizím, ale nechci, aby na mě někoho poslal. Slibuju, že se s tebou zase spojím, až budu o jejích plánech vědět něco bližšího. Zatím se opatruj,“ vysvětlí mi, o co jde a během loučení mě políbí na tvář. Jsem z toho tak rozhozená, že se vzpamatuju až ve chvíli, kdy zůstanu u stolu sama. Nakonec jen zavrtím hlavou, dopiju kávu a vydám se zpět do knihovny. Jakmile vyjdu z restaurace, všimnu si velkého psa stojícího opodál. Nevím jak, ale okamžitě poznám, že je z temnoty. Mamon měl pravdu. Vážně někoho poslal na kontrolu. Pes hned zaregistruje můj pohled, lehce ukloní hlavu a pak odejde. Mám takový pocit, že budu mít Yamimu co vysvětlovat.

(Kiriaki)

Příští týden oslavím 35. narozeniny a já se rozhodl uspořádat oslavu. Sice to běžně neděláme, ale když jsem s tím nápadem přišel, všichni mi to s nadšením odsouhlasili. Azrael mě akorát požádal, abych to naplánoval až na další den, protože o narozeninách pro mě má překvapení, které si vyžaduje volný den. Samozřejmě jsem z něj víc nedostal a tak jsem natěšený jako malý kluk. Serien se Shiroyou by tou dobou už taky měli být zpět z hlavního města, takže budeme komplet. Mám trochu obavy z Nariho, který se mi od poslední hádky vyhýbá obloukem. Ale co, když nebude chtít s námi slavit, tak ať. Je to jeho problém a já si to nenechám zkazit. Chci slavnostně ozdobit i dům a na pomoc se mi ochotně přihlásila Clarisa se Ziki. V obýváku plánujeme dekorace a já se musím smát jejich nadšení. Jsem moc rád, že jsou plné radosti i přes to všechno co jsme v poslední době zažili. Je tu s námi samozřejmě i Azrael, který občas krotí naše divoké plány a nečekaně Nari. Ten se do debaty nezapojil a v tichosti si čte knihu. Udivuje mě, že se neodebral někam jinam, když jsme se sem nakvartýrovali.

„Dostala jsem naprosto úžasný nápad. Zajdu do Sironu a nechám ti udělat dort. Místní cukrárna je prvotřídní a zvládnou i větší objednávku velmi rychle. Rovnou objednám i menší zákusky a taky chlebíčky. Co ty na to?“ vychrlí na mě znenadání Clarisa a oči jí září jako malé holčičce. Pochopitelně nemám v plánu kazit jí radost a proto nabídku přijmu. Bude to rozhodně pohodlnější než se s tím patlat a na tu Sironskou cukrárnu jsem slyšel jen samou chválu.

„Jsem si jistá, že budeš nadšený. Zítra se tam vydám hned po snídani s Fóxou. Určitě zase půjde do knihovny,“ rozhodne se.

„Co tam vlastně pořád dělá? Od chvíle co jste se vrátili od Mamona, chodí tam každý den,“ napadne mě se zeptat. Vím, že si ty dvě jsou velmi blízké a tak by mohla vědět, o co jde.

„Netuším. Snažila jsem se to z ní dostat, ale nic na ní nezabírá. Prý je to něco pro ní hodně důležitého, víc mi neřekla. Určitě nejde o nic nebezpečného a každý den se domů vrací v pořádku. Až bude chtít, jistě se svěří,“ pokrčí bezradně rameny a je na ní vidět, jak moc to chce vědět. Má ráda, když má přehled, stejně jako Azrael.

„Snad si na oslavu dá pauzu a bude s námi,“ zadoufám. Moc chci, aby tu byla celá rodina.

„Věřím, že tohle si nenechá ujít. Jen doufám, že nám to nezkazí druhá strana. Jsem si víc než jistá, že na nás Leiko nasadila špehy a tohle by pro ní mohla být dobrá příležitost. Nechci s Mamonem bojovat,“ změní téma a atmosféra v místnosti zhoustne.

„To se mi snad zdá. Takovou dobu vás držel v zajetí a přesto si vás omotal kolem prstu. Uvědom si, že je to nepřítel, který zabil tvého nenarozeného bratra. Myslím, že matka v zajetí Leiko je celkem přijatelný trest a až na nás zaútočí, velmi rád ho sprovodím ze světa. Fakt, že to udělá z donucení na tom nic nemění,“ zapojí se Nari nečekaně a div Clarisu za její slova nezavraždí pohledem. Pak se sebere a než někdo stačí reagovat, práskne za sebou dveřmi. Chvíli stojíme jako opaření a já si všimnu Azraelova zamračeného pohledu.

„Odkud to ví? Přesně o tomhle máme před ním mlčet,“ promluví a mračí se čím dál víc. Pravda, tohle jsou informace, které se k němu neměli dostat. Shiroya ho tím potrestal za jeho chování.

„Asi Shiroya uznal, že je pro jeho bezpečí důležité, aby o tom věděl a sám mu to řekl,“ přijde s teorií Ziki. To je možné, ale pak nechápu, proč nám neřekl, že už to nemusíme držet v tajnosti. Azraelovi to nedá a rozhodne se Shiroyu najít a zeptat se ho. Já se k němu přidám a nechám holky, ať chvíli plánují samy. Obcházíme jeho nejoblíbenější místa, ale nedaří se nám ho najít. Pak narazíme na Ravena a ten nás nasměruje na zahradu k bazénu. Tahle lokalita nás překvapí, protože zrovna dneska to na koupání není. Už když se blížíme k bazénu, šplouchající voda nás upozorní, že tu opravdu někdo je. Shiroya v dost rychlém tempu plave podél stěny a kopíruje tak tvar bazénu a Serien si v klidu čte v křesle. Ten si nás všimne jako první.

„Děje se něco?“ zeptá se, když uvidí Azraelův napjatý obličej.

„Potřebuju mluvit se Shiroyou. Zvláštní počasí si vybral na plavání,“ řekne, co potřebuje a ještě zmíní dnešní nevalné počasí.

„Když si chci zaplavat, tak je ideální. Aspoň mám bazén jen pro sebe. Co potřebuješ?“ ozve se znenadání z vody a hned na to vyleze a od Seriena si vezme osušku. Vlasy má spletené do tlustého copu, který za ním ve vodě plul jako had a teď ho ždíme. Nemůžu si nevšimnout několika modřin, které se mu rýsují na těle a žasnu, jak se bratr nedokáže ovládat. Ano, Azrael mi to hned vyslepičil. Tyhle věci neumí dlouho držet v tajnosti.

„Naramien ví o Mamonově nynější situaci. Ty jsi mu to řekl?“ jde rovnou k věci a Shiroya úplně ztuhne. Ani nepotřebujeme odpověď, protože ten výraz mluví za vše.

„Myslel jsem si to. Informoval bys nás, že už o tom nemusíme držet jazyk za zuby. No nic, jen jsem si to chtěl ujasnit a informovat vás, že už to ví. Nejspíš se někdo z rodiny slitoval a řekl mu to,“ řekne, aniž by čekal na odpověď a uzavře to s jinou možnou teorií.

„Asi ano, chápu, že není lehké tajit tak důležité věci před členem rodiny. Díky za informaci,“ přistoupí na Azraelovu teorii, ale něco v jeho pohledu mi nesedí. Rozloučíme se a po cestě do domu se za nimi ohlédnu.

„Nečekal jsem, že ho to až tak rozhodí,“ svěřím se a sleduji, jak ti dva o něčem diskutují. Všimnu si Serienova překvapeného výrazu a já přemýšlím, co mu asi řekl.

„Já taky ne. Něco na tom nesedí,“ přikývne. Je mi jasné, že to nenechá být a já mu bránit nebudu. Už jsem se stačil přesvědčit, že to není dobrý nápad a nechci se zase hádat. Obzvlášť teď když jsme se nedávno usmířili a on má pro mě nějaké překvapení. Vrátíme se do obýváku, kde to žije. K holkám se přidala Hanako s Mirou a k mému překvapení Xari. Když mě zmerčí, tak mávne rukou na pozdrav a dál se horlivě dohaduje s Clarisou. Dvojčata. Nikdy dřív by mě to ani ve snu nenapadlo, ale teď vidím tu podobnost. A nejen vzhledem, ale i povahou. Ze všech sourozenců si tihle dva jsou navzájem nejvíc podobní. A já se Serienem? To je ještě šílenější. Doteď jsem to úplně nepochopil, ale to není důležité. Rodinné vztahy to evidentně nijak nenarušilo, tak proč se v tom pitvat. Po zbytek dne je vcelku klid, ale u večeře zavládne velmi podivná atmosféra. Clarisa s Narim si vyměňují naštvané pohledy. Naopak Shiroya je duchem nepřítomný a v jídle se jen hrabe. A nakonec Fóxa, která se akorát vrátila ze Sironu, se vyhýbá očníku kontaktu s Yamim. My ostatní to jen tiše pozorujeme a snažíme se přijít na to, co se děje.

„Seriene, jak dlouho se zdržíš v hlavním městě?“ naruší ticho Gabriel a tím upoutá pozornost většiny přítomných.

„Dva dny. Musím vyrazit brzo ráno a vrátím se druhý den večer. Doufal jsem, že nebudu muset zůstat přes noc, ale včera mi přišel předběžný program a je toho požehnaně, tak to rozdělili do dvou dnů,“ odpoví s povzdechem. Tak to nezávidím. Dva dny s těmi otravy je příliš. Škoda, že je hlavní město tak daleko. Být blíž, tak se mohl na noc vrátit.

„Pojedu s tebou. Potřebuji si v hlavním městě něco zařídit a tak si aspoň budeme dělat navzájem společnost,“ připojí se Shiroya, který vylezl ze svých myšlenek. Pozoruji Nariho jak se napne a křečovitě svírá vidličku. Překvapuje mě, že už naštvaně neodešel. Posledních pár dní se chová jako vyměněný a vytáčí ho všechno, co ti dva řeknou. Obzvlášť Shiroya.

„Společnost velmi rád uvítám. Obzvlášť tu tvou,“ reaguje na něj a to už Nari nedá a třískne s příborem o stůl.

„Ubožáci,“ zavrčí a rozhodne se k odchodu.

„Co prosím? Tohle mi vysvětlíš!“ vylítne Shiroya a chytne ho za ruku, aby nemohl odejít, a ještě ho tím donutí se k němu otočit čelem. Už na pohled je stisk velmi silný, což napovídá i Nariho zkřivená tvář.

„Jste ubožáci, oba dva. Vymysleli jste si tu šaškárnu se zasedáním rady, abyste se mohli pelešit,“ vyštěkne. Tím nastolí chvilkové absolutní ticho a všichni na něj jen valíme oči. Dokonce i jindy klidný Yami je jeho slovy překvapený. Tak tohle je perla. Nechápu, jak na něco takového mohl přijít.

„Tobě úplně přeskočilo! Ujišťuji tě, že si nepotřebujeme vymýšlet pohádky a tajně odjíždět. Můžeme spolu spát kdykoliv a kdekoliv chceme a nikdo nemá právo nám bránit. A co se tebe týče, sám jsi nás od sebe odstřihl a nic jsi nevysvětlil. Takže si tu přestaň hrát na chudáka, kterého za zády podvádíme!“ rozzuří se do běla a kdyby se mezi ně nevtlačil nejblíž sedící Azrael, tak by ho snad zabil.

„Shiroya, uklidni se a pusť ho. A ty okamžitě odejdi!“ donutí ho povolit sevření a Nariho vykáže z místnosti dost nevybíravým tónem. Ten se samozřejmě ještě víc nafoukne a odkráčí z jídelny. Ještě zahlédnu jeho ruku, na které se rýsuje Shiroyi stisk. Bude z toho mít pořádnou modřinu, tím jsem si jistý.

„Dobrý?“ zeptá se Azrael, ale odpověď nedostane. Místo toho se ozve Hanako.

„Co to s ním krucinál je? Na všechny je jedovatý jako zmije a teď tohle? Je tu vůbec někdo s kým normálně mluví?“ rozčiluje se a zjišťuje, jak se chová ke zbytku rodiny. Podle nesouhlasných gest to vypadá, že už nevychází s nikým.

„Mě pořád trénuje, ale už to není takové, jaké to bývalo. Naše konverzace je založená pouze na věcech ohledně tréninku. Nic víc. Jo a dost často pak odchází pryč, prý chodí na procházky,“ svěří se Kira.

„Dávám mu poslední šanci! Ještě jednou udělá něco podobného a pohltím jeho existenci, bez ohledu na názory ostatních!“ promluví Shiroya nepříčetně s pohledem na Seriena a pak naštvaně odejde.

„Myslí to vážně?“ zeptá se Yami, který je z toho prohlášení úplně v šoku. Naopak my ostatní absolutně netušíme, o co kráčí.

„Myslí,“ povzdechne si a pak nám vysvětlí, co to pohlcení existence vlastně znamená. V ten moment mám pocit, jako kdyby mi přestalo být srdce. Pohlcení je vlastně smrt. Proto to Yamiho tak rozrušilo. I on za stejných podmínek může přestat existovat a asi ho ani nenapadlo, že by to mohlo potkat i Nariho. Myslím, že je na čase aby si uvědomil, co provádí, protože tahle situace se začíná nepříjemně vyhrocovat.