Kowai Yume

(Aoi)

Když si s Kasai dohodneme provedení útoku, otevřu průchod a oba nás přenesu na Arden. Už jsem si zjistil, že sídlo Kuromi a jeho přilehlé pozemky jsou od posledního útoku zabezpečené silnou bariérou. Typoval bych to na práci Shiroyi nebo Yamiho. Rozhodně je nasáklá temnotou, což nám ztěžuje práci. Naštěstí tahle bariéra brání pouze vytváření průchodů, ale jinak nechává všechny vejít. Jsem si vědom své nevýhody, pokud budu bojovat v bariéře. Nemůžu si přivolat nikoho ze světla ani se v nejhorším dát na okamžitý útěk. Jenže já to dnes nemám v plánu. Možná se zdám jako slaboch, který umí jen dobře kecat, ale opak je pravdou a já jim to ukážu tím, že zabiju Seriena. Jsme od sídla slušnou dálku a tak nám nezbývá než se dát na cestu. Nechci zbytečně plýtvat energií létáním, proto si přivolám draka a Kasai nechá ze svých plamenů stvořit Fénixe. Nádherný to tvor, ale bohužel jej dokáží vyvolat a ovládat jen ti, kteří ovládají živel ohně na vysoké úrovni, a to já nejsem.

„Jsi si jistý, že si nezavoláš zálohu? Neříkám, že bys jí potřeboval, ale pro jistotu,“ zeptá se Kasai trochu nejistě, při pohledu na naší malou útočnou jednotku.

„Neboj, mám to pod kontrolou. I já mám na své straně výhody a to jsou mé schopnosti. Naramien si myslí, že jsem anděl s běžnými schopnosti na lepší úrovni a proto ve mně nevidí takovou hrozbu, jakou by měl. Je pravda, že nedokážu ovládat moc démona, která ve mně koluje, ale stále mám svá esa v rukávu. Většinu jsem nikdy nebyl nucen použít, proto o nich nikdo neví, ani otec,“ ujistím ji, že vím, co dělám. Vezme to na vědomí a už se konečně odlepíme od země. Nejsme na cestě ani pět minut, když na zemi před sebou spatřím svůj cíl. Navíc mu společnost dělají mě neznámí démoni a po Shiroye s Yamim není ani stopa.

„Zdá se, že se na mě usmálo štěstí,“ pronesu a na tváři se mi rozlije zákeřný úsměv. Mám prostě perfektní příležitost. Je nechráněný a mimo bariéru, co víc si můžu přát. Hodím pohled na Kasai, která se tváří naprosto identicky a němým pokynem jí věnuju první útok. Nelení ani vteřinu a už na ty šváby sype vodopád ohnivých jehel. Ani nedoufám, že si nevšimnou, ale zarazí mě způsob, jakým útok odrazí. Jsem si jistý, že Serien nehnul ani prstem a přesto je ochrání obrovská masa zeminy tvořící nepropustný úkryt. Když Kasai zjistí, že je to neúčinné, přestane a jejich úkryt se začne rozpadat. Ve stále zvětšujícím se otvoru spatřím Serienův podrážděný pohled a hned je má nálada o stupeň lepší. Vypadá to, že nemá svůj den.

„Nemám chuť ani čas se s tebou zahazovat, tak se ztrať dřív, než si ublížíš,“ zavrčí nepřátelsky. Jeho pohled je temný, bez známek sebemenšího citu. Jako opravdové smaragdy. Hlavně jsou teď skoro identické s Mamonovými a to mi pocuchá nervy. Nenávidím, když se na mě takhle dívá, protože vím, co si přitom o mně myslí. Jen otravný šváb, který ho obtěžuje při práci. Mamon mi vždy byl přítelem a tak jsem to přecházel, ale od tohohle šmejda si to líbit nenechám.

„Zbav mně toho hmyzu kolem, já si beru jeho,“ pronesu jejím směrem a už s připraveným mečem seskakuju z draka. Hned jak pod nohama ucítím pevnou půdu, vší silou se na něj vrhnu. Díky jeho rychlým reflexům mě snadno zablokuje, ale to mě neodradí. Kasai od nás zdárně odtáhne jeho doprovod, takže mám jistotu, že nás nikdo nebude vyrušovat.

„Tvůj smysl pro příchody v tu nejdebilnější možnou dobu je neuvěřitelný,“ pronese opovržlivě.

„Budu to brát jako kompliment, ale řekni, jaký to je, muset se spoléhat sám na sebe teď když tě nikdo nechrání?“ navážím se do něj. Je sice pravda, že celkem slušně bojovat umí, ale vždy s někým lepším po boku. Jsem si jistý, že takhle sám nic nezmůže.

„Není divu, že jste byli přátelé, oba své protivníky podceňujete. Něco dost podobného mi řekl i Naramien, když jsme se poprvé potkali. Nutno říct, že to tehdy pro něj nedopadlo dobře,“ ušklíbne se posměšně. Levou ruku, kterou doteď využíval, jako podporu pro pevné držení meče uvolní a vzápětí ji nechá proměnit ve šlahoun. Je to překvapující podívaná, ale víc mě znervózňuje velké poupě na konci. Dokáže používat každou ruku zvlášť a hlavně jeho sevření meče se vůbec nezměnilo ani, když ho drží jen v jedné ruce. Teď se musím víc chránit, neboť na mě z jedné strany útočí mečem a z druhé šlahounem, který jak zjistím při prvním dotyku má po celé své délce ostré trny. Možná budu muset názor na jeho schopnosti přehodnotit. Všimnu si, že Kasai to poupě taky zaregistrovala a její pohled se mi rozhodně nelíbí.

„Dej si na to pozor!“ křikne na mě, ale tím mi bohužel přihorší. Její náhlé křiknutí mě vytrhne z koncentrace a ten šmejd toho náležitě využije. Ve vteřině se ono podezřelé poupě rozvine a mě se naskytne pohled květ Trýznivky jedovaté, vzácné masožravé květiny oplývající jehelnatou sklapovačkou ve květech, se kterou se přichytí k oběti a jedovatým olejem rozežírá napadené místo. Nestihnu se ubránit z obou stran a tak se mi ta zpropadená kytka zahryzne do levého lýtka. Už při zakousnutí pocítím neskutečnou bolest, ale to není nic proti tomu, když se mě dotkne první kapka oleje.

„Tak ti nevím, jestli se tímhle tempem vůbec dožiješ svého desátého marného pokusu nás zabít. Rozkládáš se za pochodu a neuvědomuješ si, jak vysokou hru tu hraješ,“ vysměje se mi, ale vzápětí zvážní. Vysokou hru? Co to kecá za nesmysly? Jediné co tu hraju, je hon na jeho život, nic víc. Pokusím se od sebe tu kytku odtrhnout, ale jediné čeho dosáhnu, je nesnesitelná bolest. V tom mi nakonec pomůže Kasai, která prožene plameny mezi námi. Díky tomu se Serien ode mě stáhne. Všimnu si, že květ dostal přímý zásah a teď ho ožírají plameny. K mému údivu mu to nijak nevadí a mečem ho odřízne. Čekal jsem, že z rány mu bude téct krev, ale ona se prostě zacelí a doroste nové poupě.

„Tohle není zrovna férové,“ poukážu na jeho regenerační schopnost a sám se snažím potlačit silnou bolest v noze.

„A kdo říkal, že je život férový? V žádném existujícím světě něco jako opravdová spravedlnost neexistuje. Jsme jen figurky obdařené rozdílnými schopnostmi a silou. Pokud nedokážeš přijít na způsob jak se vyrovnat silnějším, nečeká tě nic jiného než smrt, proto nechápu, proč chceš tak moc zemřít,“ podiví se a přitom mě poučuje.

„Jediný kdo tu má zemřít jsi ty!“ vyštěknu mu zlostně do jeho arogantní tváře. Mé prohlášení s ním nic neudělá, jen pokrčí rameny, a aby mé slova popřel, přitvrdí v útoku. Zdárně se mi daří bránit se, ale útoky už moc nezvládám. Zdá se, že se do toho opravdu opřel. V jednu chvíli se to otravné poupě opět rozevře a já jen o chlup uskočím dozadu. A nejen to, tímhle ústupem se dostanu k okraji cesty vedoucí do lesa, odkud se znenadání vynoří malá holka. Nemusím ani dlouho pátrat v paměti, abych věděl, že je to nejmladší Serienův spratek.

„Podívejme se, co tu máme,“ vydechnu s pocitem, že mě štěstí stále neopustilo.

„Tati,“ vykřikne, hned jak jí drapnu za ruku a tu jí poté zkroutím za zády.

„Arami! Okamžitě jí pusť, ty šmejde, nemá s tím nic společného!“ vyštěkne na mě s nepopsatelným zděšením v očích i hlase. To mi zní jako rajská hudba, která mě donutí k zákeřnému úšklebku. Teď ho mám přesně tam, kde ho celou dobu chci mít. Pokorně plazícího se na kolenou. Myslím metaforicky, ale k realitě ho rád přinutím. Nemyslím si, že to bude nějak těžké, když zvážíme, že tohle je už jeho třetí dcera, která padla do zajetí.

„Že nemá? Je to tvoje dcera a to je dost pádný důvod proč jí proti tobě použít. Jak myslíš, že jí bude slušet podříznutý krk?“ zeptám se a přitom jí přiložím meč ke krku. Serien při té představě úplně zbledne, ale to není nic překvapujícího. Jenže něco tu špatně je. Okolní vzduch se během mžiku nasákne zlověstným a nenávistným pocitem. Předpokládal bych, že se jedná o dílo Seriena, jenže to nedokážu s jistotou určit. Je v tom ještě někdo, někdo, kdo z hloubi duše prahne po mé krvi. Nepříjemný pocit mě donutí podívat se nad sebe. Teď zesinám já, protože se nade mnou tyčí obří pentagram a ve vteřině se z něj vynoří zrůdné a hlavně ohromné stvoření. Vypadá jako zmutovaný drak, ale to je teď vedlejší. S jistotou dokážu říct, že ta krvelačnost jde z něj a že je z temnoty. Jakmile dosedne na zem vedle Seriena, probodne mě pár černých úzkých očí. Úplně mě ten pohled zmrazí, ale to je teprve začátek. Drak totiž otevře svou obří tlamu a s ohlušujícím řevem ke mně dolehne silný vítr, který s sebou bere kusy trávy a listí. Rychle si zakryju tvář, ale tím osvobodím tu holku, která se okamžitě ocitá v objetí Serienových šlahounů. Jen co je mimo můj dosah, drak přestane řvát a vyrazí proti mně. Vůbec nestihnu reagovat a tak není divu, že se ocitnu pod jeho obřím pařátem. Cítím, jak mi láme žebra, ale já si stačím všimnout, že i on je zraněný. Přes pařát mu vede obří rozšklebená rána.

„Vztáhnout ruku na jedenáctileté dítě dokáže jen ten největší odpad. Klesl jsi až na samé dno,“ promluví na mě ta obluda a mě se rozšíří zorničky hrůzou, neboť ten hlas bezpečně poznám. A nejen to, začne se nade mnou proměňovat a nabírat na sebe takovou podobu jakou znám. Netrvá dlouho a nade mnou se tyčí Yami oděn jen v plátěných kalhotách. Jenže zjistím, že se neproměnil úplně. K ocasu s křídly se ještě přidaly pařáty, ostny kolem krku a i šupinaté tělo mu zůstalo. Vypadá to, jako kdyby kvůli vzteku nedokázal svou proměnu dokončit.

„Opět se nedokážeme shodnout. Pro tebe je to možná dítě, ale já v ní vidím nepřítele,“ vpálím mu do obličeje a to se mi vymstí.

„Fajn, v tom případě s tím něco hned udělám,“ pronese s jasným znamením nebezpečí. Jsem pod ním úplně zafixovaný a Kasai mi nemůže jít na pomoc, neboť jí dost zaměstnává Serienův doprovod. Proto se bezbranně dívám, jak Yami vyplazuje svůj dlouhý jazyk, dost podobný hadímu. Netuším co s ním má v úmyslu, až do chvíle kde mi jím olízne pravé oko.

„To ne!“ vykřiknu a začnu sebou panicky házet.

„Ale ano! Nemůžu tě zabít, protože máš se Shiroyou jistou dohodu, ale nikdo nikdy neřekl, že se musíš na konec hry dostat úplně vcelku,“ ušklíbne se a pak mi ve vteřině tím slizkým jazykem vyrve oko. Zpřetrhané nervy mi v hlavě řvou bolestí a já mám pocit, že co chvíli omdlím. A taky, že jo.

(Kasai)

Sleduju jak Aoi přichází o oko a já proklínám toho celkem pohledného bruneta, který mě vězní v sakra silné bariéře. Je dělaná přímo pro odolávání ohnivým útokům. Jsem kvůli tomu úplně odříznutá, takže mu nemůžu jít na pomoc. Nedivím se, že hned po útoku omdlí, musí to neskutečně bolet, ale málem vrhnu, když uvidím Yamiho jak oko polyká.

„Bože, to je nechutný,“ vydechnu znechuceně. Stejného názoru jsou i ostatní přítomní, jenže ti se svých komentářů zdrží.

„Dost možná, ale já z toho budu časem profitovat. Velmi rád bych mu vzal i to druhé, ale nečiní mi dvakrát velké potěšení, mu ho brát když není při vědomí. Jistě mi dáš za pravdu, že jste opět vyhořeli, takže buď rozumná, vezmi tuhle trosku a zmizte z Ardenu, dřív než si to rozmyslím. A vy se vraťte do domu, Shiroya vás čeká,“ pronese a já si mu opravdu v téhle situaci nedovolím odporovat. Taky není proč, má pravdu. Podělali jsme to neskutečně. Ale co mě na celé věci nejvíc zaráží je fakt, že se nad námi stále vznáší Aoiův drak a můj Fénix, jenže ani jeden se nám nepokusil pomoc.

„Otevři průchod do nebe, tvůj pán potřebuje ošetřit!“ přikážu drakovi, jenže on se ani nehne. Úplně mě tím dostane a zůstanu na něj zaraženě civět.

„Poslechni! I když svého pána nerespektuješ, pořád tvým pánem je a musíš chránit jeho život,“ promluví na draka Yami. Ten sebou přistiženě cukne a okamžitě se vedle mě otevře průchod. Na nic už nečekám, hodím si Aoiovu ruku kolem krku a vší silou ho dotáhnu až do nebe. Naštěstí průchod končí přímo v jeho ložnici, čím si značně ušetřím práci. Opatrně ho položím na postel a přemýšlím, koho zavolat. Musí to být někdo zasvěcený a věrný. Jenže to bude asi potíž. Opravdu věrných tu moc není a nejsem si vůbec jistá, zda někdo z nich ovládá léčivou magii.

„Zdá se, že jednáte na vlastní pěst a to za mými zády,“ ozve se přísný hlas na mnou a mě naskočí husí kůže. Ne že bych se Mamona bála, to je směšné, ale přesto nejsem dvakrát nadšená, když zuří.

„Když se ty neangažuješ, tak musíme my. Tahle válka začíná být k smíchu,“ prsknu naštvaně.

„To že v tuhle chvíli neplánuji útok, neznamená, že se války vzdávám. Dát si na čas nemusí být vždy na škodu, jenže to vy dva zjevně nechápete. Jaká pošetilost postavit se Serienovi jen ve dvou. Je nejsilnějším uživatelem živlu Země a o jeho původu radši nemluvím. Dokázal ze svých rodičů vytěžit jejich nejlepší schopnosti a to i ty skryté,“ promluví naštvaně a přitom označí Tsuchina hostitele za velmi silného nepřítele. Nevím, podle čeho soudí, neboť co vím tak stejně jako on nemá upřesněný původ. Ví se jen, že je synem Gabriela, bývalého archanděla a nyní mocného démona.

„Ty víš, kdo je jeho matka?“ zeptám se překvapeně, když mi dojde jediné možné vysvětlení proč si je tak jistý.

„Dá se to tak říct. Vezmi ho, ošetříme ho u mě,“ odpoví, ale o koho se jedná, mi neprozradí. Pohled, který při svých slovech má, mě přinutí na sucho polknout. Bez řečí se ho znova chopím a přemístíme se do jeho sídla v pekle. Opět se ocitneme hned v ložnici a tak ho můžu okamžitě položit na postel.

„Tak povídej. Potřebuju vědět, jaká zranění utrpěl, abych podle toho přivedl správného léčitele,“ pobídne mě, abych mu sdělila jisté podrobnosti našeho dalšího nezdaru.

„Jak sis jistě stihl všimnout, chybí mu oko. To mu vyrval Yami, když se tam nečekaně objevil. Dost silně ho drtil pod svým pařátem, takže bude mít zlomená žebra a možná i jiné kosti. To zranění na noze má od Seriena,“ vyjmenuju mu všechna mě známá zranění. Mamon se mlčky přesune k posteli a začne si ho se zájmem prohlížet. Hlavně se zaměří na jeho nohu a dokonce na to použije své schopnosti. Je to opravdu úžasné, jak jeho oči mění barvu.

„Velmi nebezpečná ta Trýznivka, ale to jen potvrzuje, že je opravdu silný protivník. Nejsem si jistý, zda to půjde úplně vyléčit a to oko už mu taky nikdo nezachrání. Tam se vůbec podělo?“ zhodnotí jeho stav a pak se začne shánět po oku.

„Yami ho snědl,“ zabručím a snažím se nevybavit si tu scénu, kdy ho polykal. To Mamona očividně zarazí, ale nic na to neřekne. Jen si povzdechne a začne přemýšlet.

„Tohle bude trochu oříšek. Měl bych tu někoho, kdo by ho dokázal bez pochyby vyléčit, nejsem si však jistý, zda jí k tomu dokážu přemluvit,“ sdělí mi své myšlenky.

„Snad nechceš požádat o pomoc tu malou couru?“ vyštěknu, když mi dojde, o tom mluví. Způsob jakým tu holku oslovím, ho napruží a nečekaně se ocitnu přiražená na zdi s hrdlem trýzněným jeho silným stiskem.

„Tvé urážky nemíním poslouchat, takže ti radím, abys příště svá slova zvážila, než se mě pokusíš nasrat,“ zavrčí mi do ucha, pak mě pustí a rázným krokem odejde. Překvapeně si promnu krk a přemýšlím nad tím, proč je tak moc brání. Netrvá dlouho a je zpět a s ním i nějaká starší ženská a i ta slepice. Tak přeci jen jí šel prosit.

„Upozorňuji tě, že se nemíním nijak podílet na záchraně tohohle hajzla. Jsem tu jen jako pozorovatel, nic víc,“ pronese nelibně. Mě nevěnuje ani pohled a Aoie sleduje se silnou dávkou opovržení.

„Vím, jak absurdní má žádost byla a jsem ti víc než vděčný za tvé rozhodnutí. Jen se o tom prosím tě nezmiňuj před Clarisou. Byla by mi za to schopná urvat hlavu,“ usměje se na ní a přitom se zmíní i o té druhé. Nehodlám se tu koukat, jak s ní zachází jako s drahocenným pokladem a tak se vzdálím. Cítím, jak mi vře krev a příčinou jsou jak jinak ty dvě. Úplně Mamona zblbly a to jsem si na něj dělala nároky já. Právě jdu kolem knihovny, když si všimnu pohybu v ní. Nedá mi to, abych se nepodívala, o koho jde, protože si nepamatuju, že by ji kromě Mamona ještě někdo používal. K mému překvapení tam narazím na tu druhou holku. Jde mi akorát do rány, vybiju si na trochu toho vzteku.

„Na zajatkyni se tu nějak producíruješ. Já být na Mamonově místě, vytřískám z tebe do hodiny duši,“ pronesu mezi dveřmi, abych tak na sebe upoutala pozornost. Překvapivě se mě nelekne, jen se ke mně otočí čelem s naprosto nezúčastněným pohledem.

„Jenže ty na jeho místě nejsi, takže mi dej pokoj. Ale když už se tu tak pěkně bavíme, jak se daří Fénixovi?“ položí mi divnou otázku a přitom nasadí úsměv, který nevěstí nic dobrého.

„Nechápu, o čem to mluvíš?“ zamračím se a doufám, že mi to nějak osvětlí.

„Věřila jsem, že bohyně jsou inteligentní bytosti, ale ty budeš asi ta výjimka. Doneslo se mi, že tě vyvolaný Fénix dvakrát nerespektuje. Jak ubohé, když se pro tvou ochranu neangažuje ani tvůj vlastní živel,“ pokračuje posměšným hlasem. Jak se tohle sakra dozvěděla? Vždyť se svou rodinou v kontaktu být nemůže a jinak o tom vím jen já. Dokonce ani Aoi netuší, že ho jeho drak nechtěl zachránit a to samé platilo i pro mého služebníka.

„Jak o tom víš?“ vyštěknu rozzuřeně a dožaduji se odpovědi.

„Řekněme že mám své zdroje,“ vypadne z ní. To už mi krev vyvře na maximum a uvězním ji v mase žhavých plamenů. Okamžitě začne panikařit a snaží se z plamenů dostat. Její marné pokusy o záchranu mě nesmírně pobaví a naplno se začnu smát. Je to úžasný pocit, když jí vidím trpět.

„Jak se ti to líbí, ty špinavá děvko? Chováš, jako kdybys byla něco víc, ale ve skutečnosti nejsi nic. Jen arogantní, rozmazlený fracek. Myslíš si, že když se mu budeš vtírat do přízně, tak vás nechá být? Tak to jsi na šeredném omylu, děvenko. Nikdy ho nebude zajímat taková chudinka, jako jsi ty, patří mně a to nezměníš,“ vysmívám se jí a přitom jí varuju, aby se od Mamona držela co nejdál. Jenže špatným překvapením ještě pro dnešek není konec. Z plamenů se najednou ozve upřímný smích a nedlouho na to se plameny začnou ztrácet. Stojím tu jako vytesaná z kamene a sleduju, jak se z té masy stane pouhý plamínek poslušně tancující na její dlani.

„Jsem tvými plameny zklamaná. Doufala jsem, že budou silnější a dravější a oni jsou přitom tak poslušné. Teď už se vůbec nedivím, proč tě Fénix opustil, ale neboj, postarám se o něj dobře,“ protáhne a když projde kolem mě, aby mohla opustit místnost, plamínek co doteď držela, mi vrazí do ruky. Když s ní ztratí kontakt, vrátí se do své původní podoby a celou mě pohltí. Nejsem schopná pochopit co se tu teď stalo, proto mi chvíli trvá, než se vzpamatuju a plameny zlikviduju. Nemůžu uvěřit, že je tak silnou uživatelkou ohně a zároveň i země. Zdá se, že jsem si našla dalšího přirozeného nepřítele. Však já jí ukážu, jak kruté mé plameny dokáží být.