Jdi na obsah Jdi na menu
 


Posmrtný život

2. 5. 2012

Jen co se vrátíme s Clarisou domů, jsme povoláni do jídelny, kde se podává večeře. Člověk by neřekl, jak den dokáže utéct. V jídelně se s přítomnými pozdravíme a já si tiše povzdechnu, když na druhém konci stolu spatřím ty hrdličky. Už aby byli zase normální. Posadím se na své místo vedle Arami a na sobě pocítím Gabrielův pohled. Tohle je další problém. Nepamatuje si na lásku k Akumě, ale ke mně ano a myslí si, že mě stále miluje. Celé dny se mu snažím vyhýbat, protože když jsme spolu, stále po mě pokukuje a to mi je nepříjemné.

„Teto, kde jste byly?“ optá se mě po chvíli Arami zvědavě. Té taky aby nic neuteklo. Tahle dívenka má dokonalý přehled o dění v domě i když to toho není nikým zasvěcená.

„Clarisa mi ukazovala její oblíbené městečko v pohraničí. Mají tam výborné dortíky,“ odpovím a Arami udělá ublížený obličej.

„Proč jste mě nevzali sebou? Já dortíky miluju,“ zabručí si pod nos. V duchu se usměju, tu reakci jsem přesně čekala.

„To se moc omlouvám, rozhodli jsme se náhle. Víš co? Až bude někdy čas, zajdeme si tam spolu,“ slíbím jí a to jí vykouzlí nádherný úsměv. Já už prostě vím jak na ní.

„Tak jo a mohl by s námi jít i Shiroya až se vrátí,“ vypískne přes celou jídelnu a to vyvolá nechtěný ohlas.

„Arami už jsem ti několikrát řekl, abys o něm nemluvila. Nevrátí se, tak se s tím smiř,“ zavrčí Serien aniž by jedinkrát vyslovil jeho jméno. Všichni po něm hodí vražedné pohledy, tedy kromě Naramiena, který s ním souhlasí.

„Vrátí se já to vím,“ vykřikne Arami a s brekem vyběhne z jídelny.

„Jsi spokojený?“ vyštěknu naštvaně a vydám se za ní. Chvíli tápu a přemýšlím, kam mohla běžet a pak to zkusím u Kiry, kterého jsem neviděla u večeře. Vím, že si s ním rozumí nejvíc ze všech a tak mě napadne, že běžela za ním. Se zaklepáním nakouknu do jeho pokoje a úlevně vydechnu, když jí uvidím v Kirově náručí. Ten ji utěšuje a zároveň se snaží zjistit, co se jí stalo. Arami přes dusivý pláč není schopna slova, proto se k němu jen tiskne. Když si mě všimne, hodí po mě nechápavý pohled.

„Serien jí řekl, že se Shiroya už nevrátí,“ vysvětlím její smutek a přisednu si k nim na postel. Kira si pochopením povzdechne a pokračuje v utěšování. Nemůžu uvěřit, tomu, že byl schopen takto ublížit své dceři. Arami Shiroyu zbožňuje, to všichni ví, proto je jasné, že se ho nehodlá jen tak vzdát.

„Vrátí se, že jo?“ vysouká ze sebe, když se trochu uklidní.

„Neboj, vrátí. Azrael nám pravidelně předává informace z temnoty a podle toho, co říkal, se vše brzy vrátí do normálu. Musíš jen chvilku počkat a zatím se o Shiroye před otcem nezmiňovat,“ uklidním ji tímto faktem. Jenže ani já sama nevím, jak dlouho to bude Shiroye trvat, proto jsem jí to neupřesnila. Jen doufám, že to bude brzy. Když se ujistím, že je z nejhoršího venku nechám jí na starosti Kiře a vydám se do svého pokoje. Poslední dobou mě často bolí hlava, asi se moc rozčiluju. Vejdu do pokoje a tam spatřím Gabriela. Bože, to mi ještě scházelo.

„Jak je Arami?“ optá se dřív, než ho stačím vykopnout s tím, že mi není dobře.

„Už dobře. Je u Kiry,“ odpovím a svalím se na postel. Asi si budu muset skočit za Fóxou aby se mi na tu hlavu podívala, protože ta bolest je neúnosná.

„Hanako, chtěl bych, abychom obnovili náš vztah,“ pronese po chvíli ticha a já zalapám po dechu.

„Cože?“ vydechnu a prudce se posadím. To snad nemyslí vážně?

„Miluju tě, Hanako a vím, že ty mě taky. Dejme se znovu dohromady,“ naléhá a v jeho očích se leskne touha po mně.

„Gabrieli to nejde, já už tě nemiluju,“ snažím se ho od jeho bláznivého nápadu odvést.

„Nevěřím ti. Vím, že to stále ke mně cítíš, tak proč se bráníš?“ naléhá dál a já nemám jinou možnost než mu říct pravdu.

„Má láska zanikla před jedenácti lety v den, kdy jsem zemřela. Nejsem schopna cítit lásku k živé bytosti. Už není možné se do tebe zamilovat, je mi líto,“ pronesu chladně. Nechtěla jsem být tak tvrdá, ale on mi nedal na vybranou. Gabriel se na mě dívá pohledem, který naznačuje, že mu to pomalu ale jistě dochází a ve chvíli kdy se tak stane, beze slova odejde z pokoje a třískne za sebou dveřmi. Já se znovu rozplácnu na posteli a během několika málo minut usnu. Ráno mě probudí hluk vycházející z chodby a ještě k tomu klepání na mé dveře. Líně se vyhrabu z postele a otevřu, protože klepání znělo naléhavě.

„Co se děje Clariso?“ zabručím rozespale.

„Promiň, že tě budím, ale není u tebe Arami? Nemůžeme jí nikde najít,“ vydechne roztěkaně a ve mně zatrne.

„Jak nemůžete najít? Hledali jste už všude?“ vyhrknu s obavou, jestli se jí nic nestalo.

„Prohledali jsme celý dům. Tvůj pokoj bylo poslední místo, které jsme neprohledali. Když jsem jí šla vzbudit, našla jsem na posteli tohle, proto ten poplach,“ podá mi třesoucí se rukou kus papíru. Rozložím ho a ztuhnu. Je na něm napsaná jediná věta „Odcházím, až bude čas, vrátím se. Arami.“.

 

Arami (o pár hodin dříve)

Když se dostatečně uklidním, poděkuji Kiře za pomoc a přesunu se do svého pokoje, kde na mě už čeká Gita, moje žabička. Vlezu si na postel a Gita mi vyskočí na klín. Bedlivě mě pozoruje a pak vymrští svůj jazýček pod mé pravé oko, kde je má kůže zarudlá od pláče.

„Už je to dobré. Děkuji za starost,“ usměju se. Už od první chvíle kdy mi jí Shiroya daroval, jsem cítila jisté pouto mezi námi. Vždy víme, jak se ta druhá cítí. Navíc si dokážeme porozumět, i když Gita neumí mluvit mou řečí a já tou její. V poslední době na mě více dohlíží. Asi protože se trápím kvůli Shiroye a ostatním. Chtěla bych, aby se už vrátil, objal mě a řekl, že tu už zůstane. Každou noc se mi o něm zdá, ale ne vždy jsou sny krásné. Někdy v mém snu zemře nebo se rozhodne naší rodinu opustit. To se pak probouzím s brekem a Gita mě utěšuje.

„Chtěla bych jít za ním,“ povzdechnu si a Gita se napne. V tom mě napadne jistá myšlenka.

„Ty mi můžeš pomoc. Otevři mi pentagram. Chci ho vidět,“ zatlačím na ni, když mi dojde, že ona je nástrojem pro přechod mezi tímto světem a temnotou. Gita okamžitě začne protestovat a pokusí se o útěk. V tom jí ale zabráním a začnu do ní hučet. Trvá mi skoro hodinu, než jí přemluvím a otevře mi pentagram. Stojím před ním v úžasu a sbírám všechnu odvahu do něj vstoupit, když v tom se v něm začne rýsovat postava.

„Shiro… ya. Ty nejsi Shiroya,“ vypísknu, ale vzápětí zklamáním vydechnu, když zjistím, že to Shiroya není.

„Já myslel, že všichni v tomto domě vědí, že vstup do temnoty je zakázán. A máš pravdu, nejsem Shiroya, Arami,“ povzdechne si tvor přede mnou tolik Shiroye podobný a přesto jiný.

„Vím, že je to zakázané, Yami, ale já ho chci vidět a ty mi v tom nezabráníš,“ pronesu nabroušeně. Yami se na mě vyjeveně podívá a vzápětí se usměje.

„Tak přeci jen měl pravdu. Máš kuráž, to se musí nechat, ale v temnotě ti nepomůže. Ne všichni tvorové jsou přátelští jako Gita,“ polichotí mi a hned na to mě upozorní na nebezpečí v temnotě. Dost mě naštve, když nepřímo řekne, že se neumím bránit, proto se kolem mě utvoří vír, který se během chvilky změní v ničící tornádo. Yami mě se zájmem pozoruje a pak ke mně natáhne ruku a pouhým dotekem tornádo zlikviduje.

„Dobře ukázala jsi mi, že bránit se umíš. Máš povolení vstoupit do temnoty, ale budeš pod mým dohledem, tudíž máš zákaz se ode mě vzdálit. Jen tě chci upozornit, že jakmile vejdeš, nebudeš se po neurčitou dobu moci vrátit,“ pronese s úsměvem. Nadšeně se všemi podmínkami souhlasím a potom, co napíšu krátký vzkaz pro ostatní, vezmu Gitu a společně s Yamim vstoupím do pentagramu. Jakmile se ocitnu v temnotě, udělá se mi nevolno a začnu se kácet k zemi. V tom mi zabrání Yami, který mě zachytí a vezme do náruče. Mezitím, co mě Yami odnáší směrem k obrovskému paláci, se fascinovaně rozhlížím po zdejší krajině a hořím nedočkavostí, až uvidím Shiroyu. Projdeme jakousi bariérou a pak vejdeme do paláce.

„Yami, koho nám to vedeš?“ ozve se hned strejda Azrael, jen co vejdeme do kuchyně, jak poznám podle zařízení.

„Arami?“ vydechne dřív než mu Yami stačí odpovědět.

„Jo, tahle mladá slečna má dobré přesvědčovací schopnosti a je pevně rozhodnuta vidět Shiroyu ať to stojí, co to stojí,“ pronese klidně a posadí mě na jednu ze židlí.

„Myslíš, že je dobrý nápad aby ho tak viděla?“ optá se strejda a mě uniká pointa jeho otázky. Yami jen přikývne a hned na to mě oba vedou sklepením do nejzadnější místnosti. Vejdeme a mně se naskytne pohled na obrovský rudý krystal, ve kterém je schoulený Shiroya.

„Neboj, tohle je jen dočasné. Až se probudí, bude schopen obnovit vztah s tvým otcem a Naramienem,“ osvětlí mi Yami a já dál fascinovaně sleduji krystal. Poté co se vzpamatuju, Yami mi ukáže můj prozatímní pokoj, laděný v zelenkavé barvě, do které se okamžitě zamiluju, a pak se vrátíme do kuchyně. Tam se přivítám s Nikolajem a s poděkováním si od něj převezmu snídani. Během prvních dvou dní si prohlédnu celý palác a seznámím se s většinou obyvatel. Potkám i pár už od pohledu nebezpečných tvorů, ale ti se mi vždy lehce ukloní a nechají mě být. Yami nad tím jen krotí hlavou a nemůže si jejich chování vůči mně vysvětlit. Já osobně si myslím, že to je zapříčiněno jeho přítomností, ale Yami mě vyvedl z omylu tím, že by zaútočili, i kdyby vedle mě stál samotný Shiroya. Za ním se pravidelně chodím dívat a i když mi nemůže odpovídat, mluvím s ním. Yami u toho vždy stojí opřený o zeď a do jednostranného rozhovoru se nemíchá. Po večeři mi Yami pomáhá se zdokonalováním se v kouzlech a ovládání větru. Dost jsem si ho oblíbila, možná protože mám možnost vidět jeho dobrou stránku velmi podobající se Shiroye. Vše probíhá hladce ale jen do doby než se stane něco podivného a znepokojujícího. Je čtvrtý den odpoledne, když nám strejda Azrael vyručí při hře s tím že se Shiroyou není něco v pořádku. Oba jsme hned na nohou a běžíme do sklepení. Vrazíme do místnosti a já zděšeně vykřiknu. Celá místnost je od zkrystalizované krve, čnící ze všech koutů místnosti a po hlavním krystalu ztékají potůčky další krve, která se také krystalizuje.

„Co se děje? Proč krvácí?“ vydechnu a tisknu se k Yamimu jak nejvíc to jen jde. Ten si mě vezme na ruku a zaboří mi obličej do jeho ramene tak abych to neviděla.

„Něco se muselo stát s Naramienem jinak si tu reakci nedokážu vysvětlit. Všechna krev je zkrystalizována tak musíme jen doufat, že to překoná a přinutí krev vrátit se zpět do jeho těla,“ vydechne Nikolaj, který se k nám připojil a snaží se zanalyzovat situaci.

„A když ne? Co pak?“ vyštěkne vynervovaný Yami, který je ve tváři úplně bledý.

„Následky si nedokážu představit,“ šeptne zničeně Nikolaj a po jeho slovech se rozhostí naprosté ticho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

T_T

Soubi,22. 8. 2012 14:40

Co jsem říkala?! Přesně tohle jsem nechtěla... Tohle už fakt není možný, kolik utrpení je možné pocítit za tak krátkou dobu... Aby toho nebylo málo, tak tentokrát nejen, že Shiroya vykrvácí, ale něco je i Naramienovi a asi to nebude nic moc hezkýho, když na to Shiroya takhle reaguje... Chudinka, Arami, takhle ho vidět... to s ní muselo pořádně otřást... Tak prosím, ať to přežijou... už jim víc neubližuj!!!

...

kana,3. 5. 2012 15:48

co se proboha děje? neříje že se fakt něco stalo, opovaž se jim ublížit, ale napsat další díl se opovážit už můžeš XD

*brousí si katanu*

Yui-chan,2. 5. 2012 19:42

Jestli jsi doufala, že nebudu po tomhle konci naštvaná, tak jsi se pořádně spletla! Zaprvé, ať se Gabriel kouká pořádně odfouknout, Hanako za to nemůže (těším se...ty víš na co). Zadruhé, Serien dostane ode mě facku, že rozplakal mojí malou Arami - ta má můj obdiv, je perfektní, odvážná, svérázná, jak ty :D. Zatřetí, co se děje se Shiroyou??? A co s Naramienem? Koukej to všechno dát okamžitě do pořádku a jestli jsi zase zakomponovala Aoie, tak je mi jedno, že s ním něco plánuješ, ale rozsekám ho na droboučký kostičky, který nikdo na světe nedá dohromady! Jinak díl to byl úžasný, tak jako vždycky :D. Doufám, že všechno brzy srovnáš, protože bych chtěla, aby alespoň chvilku byli všichni, a myslím naprosto všichni spokojeni ;).