Jdi na obsah Jdi na menu
 


Překvapení

24. 7. 2012

 Když znovu přijdu k sobě, dovím se od Nikolaje, že jsem spal něco kolem 30 hodin. Upřímně se nad tou zprávou zděsím, protože já normálně spánek nepotřebuju. Je to jedna z obvyklých potřeb, které se mě netýkají. Bohužel mi ani spánek nepomohl v obnově nervové soustavy a proto nadále ležím nehnutě na posteli. Nikolaj mi vyrobil nějaké léky, které by mě měli znovu zprovoznit. Já je jen nerad přijímám, protože to co na světě nejvíc nenávidím, jsou právě léky. Ta pachuť, která zůstane v ústech je nechutná a mně se z ní zvedá žaludek. Jenže se obávám, že bez nich to bude trvat mnohem déle, než se opět postavím a to nemíním podstupovat.

„Fuj, proč je to tak hnusný?“ prsknu, když do mě dostane onen zázračný lék.

„Taky ti to můžu strčit do zadku, když ti to takhle nevyhovuje,“ vrátí mi to Nikolaj zpět a jeho slova mají svůj očekávaný účinek. Okamžitě při té představě zblednu jako plátno a protesty jsou v trapu. Pak už jen uraženě od něj odvrátím hlavu a nebavím se s ním. Zmetek, ten přesně ví jak na mě zaútočit a to se mi ani v nejmenším nelíbí. Teď mě tak napadá, jak se asi daří Aoiovi. Jen doufám, že se to snaží léčit, aby se mu to zhoršovalo, a snad trpí jako pes. Já vím, jsem strašně škodolibý, ale přece nebudu trpět jen já, když je to všechno jeho vina.

„Jo a jen tak pro informaci. Včera se Naramien probral a tvrdí, že se ve spánku podvědomě přesunul do temnoty a shlédl tu bitvu,“ nadhodí Nikolaj a já jsem nucen se na něj znovu podívat.

„Divné. Možná za to může spojení mezi námi,“ řeknu spíše pro sebe.

„A jak mu vůbec je?“ optám se.

„Je v naprostém pořádku. Odvedl jsi úžasnou práci,“ složí mi poklonu.

„Já to ani jinak neumím,“ pronesu s úsměvem. Jsem rád, že nenastaly žádné komplikace. Snad jsem tím odčinil aspoň část toho, co jsem mu provedl. Stále mám před očima jeho výraz, když mě spatřil v tom skladu. Nikolaj se po chvilce vzdálí s tím, že mi připraví něco k jídlu, a když jsem sám, do pokoje vejde Arami. Už od pohledu mi je jasné, že se zlobí za to, jak jsem jí tu uspal.

„Omlouvám se, ale kdybych to neudělal tak bys mě nepustila,“ omluvím se a ihned začnu s obranou.

„To si můžeš být jistý, že bych tě nepustila. Mohl jsi klidně zemřít. Myslel jsi na to vůbec?“ vyjede a jen silou vůle zadržuje slzy.

„Zlatíčko moje, ty zapomínáš, že nemůžu zemřít,“ osvěžím jí, že dokud bude žít Shiroya tak já taky.

„Ty sice ne ale tvé tělo ano,“ pronese tiše a tím mě dost zaskočí.

„Jak jsi na to přišla?“ vyzvídám. Tahle debata se mi přestává líbit.

„Shiroya mi to řekl. V noci si mě k sobě zavolal a informoval mě o jedné věci, o které si ani ty neměl tušení. Pokud se prý budeš vystavovat zraněním, při kterých bys normálně zemřel, tak brzy ztratíš hmotnou podobu,“ vysvětluje dál a já při každém slově ztrácím barvu v obličeji. Sakra tohle mě vůbec nenapadlo. Nechci se vrátit zpět do Shiroyi, teď když mi bylo umožněno žít skoro svobodný život. Navíc bych znovu Shiroye přidělával problémy a to nechci.

„Tak to vypadá, že má nesmrtelnost má dost podstatný háček,“ vydechnu a podívám se na smutnou Arami, kterou požádám, aby si sedla ke mně. Ta to s radostí udělá a pak mě naléhavě obejme kolem krku.

„Dávej na sebe větší pozor, prosím,“ zašeptá, a když jí to slíbím, pohodlně si vedle mě lehne a položí si hlavu na mou hruď. Je až neuvěřitelné, jak jsou Serienovi děti už i v dětských letech tolik vyspělí. Možná na tom má zásluhu Akumi gen, který jim Serien předal.

„Hodně si tě oblíbila. Měl jsem co dělat abych jí včera večer donutil si jít lehnout,“ ozve se ve dveřích Azrael a já si uvědomím, že Arami spí. Je mi jasné, že i když si šla lehnout, tak neusnula a ještě si stihla dát noční rande se Shiroyou.

„To věřím, asi to zdědila po svém otci,“ usměju se a strašně rád bych jí pohladil po vlasech, ale ruka se po mém příkazu ani nehne. Jen tiše zavrčím a v duchu se modlím, abych se zotavil co nejdříve.

„Azraeli, co bys řekl na to, kdybychom až se uzdravím, navštívili ostatní? Vsadím se, že Arami se ráda uvidí s rodiči,“ předložím svůj návrh, který chci zrealizovat.

„To by bylo úžasné! Já aspoň uvidím svého miláčka,“ začne se nad mým návrhem rozplývat. S úsměvem pozoruji jeho nadšení, když mé tělo postihne nesnesitelné brnění.

„Bože, zavolej Nikolaje. Řekni mu, že mě všechno brní a ať nakluše s něčím na spaní. Tohle je nesnesitelné,“ vydechnu a snažím se to zastavit. Azrael neváhá ani vteřinu a z pokoje vystřelí jako neřízená střela. Po nějaké době, která mi připadá jako věčnost, se vrátí a s ním i Nikolaj.

„To je dobré znamení, že léky působí. Během zítřka se možná i posadíš,“ informuje mě, pak do mě dostane něco na spaní a chvíli na to se propadnu do klidného spánku. Zbudím se až ráno dalšího dne a přesně jak řekl Nikolaj, zvládnu se posadit a k tomu další vcelku jednoduché pohyby. Bohužel to zatím není takové, abych mohl běžet maraton ale i tohle je pokrok. Rozhodnu se pro pořádnou vanu, která by taky mohla pomoc, ale do koupelny se dostanu jen za něčí asistence, takže mi pomáhá Azrael, který se mi zrovna dostal do rány. Vše pak už jde jako po másle a můj nervový systém se vrací do normálu. Večer padnu vyčerpaný do postele a už přirozenou cestou se nechám ponořit do snů s tím, že zítra navštívíme ostatní.

********

Po vynikající večeři si hovím v křesle v obýváku a užívám si poslední chvilky dnešního dne. Dnes je to totiž poprvé, co mi je dobře. Taky aby ne. Už startuju pátý měsíc těhotenství a z předešlých šesti vím, že mě kolem pátého měsíce začíná být dobře. Jsem strašně ráda, že budu mít Layovo dítě, ale bohužel se to stalo v dost nevhodnou dobu. Každým dnem můžeme čekat přepadení a já jsem dost výhodný cíl. Zvlášť pro Aoie. Podle toho co říkal Nari tak útočí tam, kde to nejvíc bolí, takže je dobré předpokládat, že těhotná matka šesti dětí je pro něj úžasný cíl.

„Miláčku, nesu ti čaj,“ ozve se Lay, kterého jsem poprosila o trochu čaje. Jsem ráda, že ho mám po boku. Je spolehlivý milý a pečlivý. Vím, že naše miminko se bude mít jako v bavlnce.

„Děkuji, jsi zlato,“ usměju se a vezmu si od něj šálek. Lay mi úsměv oplatí a sedne si do křesla naproti mně. Je na něm vidět značná úleva, že už mi není zle. Upřímně se cítím docela trapně, jak jsem na něj byla hnusná, ale když já prostě nemohla jinak. Ale je to zvláštní. Většina vícenásobných matek, které znám měli průběh každého těhotenství jiný. Já ne. Všech sedm jako přes kopírák. A to i přesto, že jsem změnila partnera.

„Nezlobíš se na mě?“ naruším nastalé příjemné ticho a Lay se na mě nechápavě podívá. Nejspíš mu nedochází, za co by se měl zlobit.

„Za mé chování v posledních měsících,“ upřesním svou otázku a pohladím své bříško, které se mi zdá na pátý měsíc příliš veliké. Možná se mi to ale jen zdá, přeci jenom jsem byla naposledy těhotná před deseti lety a tak si tu velikost moc nevybavuju.

„Samozřejmě, že se nezlobím. Hlavně jsem rád, že ti je dobře a doufám, že se můžu vrátit zpět do pokoje,“ udělá na mě psí oči, kterým zaručeně vždy podlehnu.

„Ano ty můj blázínku. Už se mi tam po tobě stýská,“ usměju se, přejdu k němu a uvelebím se na něm na znamení, že odloučení skončilo. Je mi jasné, že musím být strašně těžká, ale Lay jako správný gentleman nic neřekne a odevzdaně se mnou nechá zamáčknout do křesla. Užíváme si blízkost toho druhého a já si k tomu dopřávám čaj, který mě krásně zahřívá. V poslední době mi je pořád zima a to je přitom podle kalendáře léto. Venku to tak také nevypadá, ale led, kterým Yami naší zemi pokryl, pomalu mizí a podle Clarisy je příroda pod ledem nepoškozena, takže jakmile led zmizí, nastane konečně léto.

„No jo ty už jsi určitě ve 23 týdnu, co?“ ozve se najednou ode dveří pobavený hlas mého bývalého manžela.

„Hele nevytahuj se, že jsi měl pravdu. Navíc kde jste celý den lítali?“ optám se se zájmem, protože jak on tak Nari, který se přede třemi dny zbudil tak Clarisa se dopoledne sbalili a celý den se tu neukázali.

„Clarisa nás vzala do té své oblíbené kavárny. Ty jejich dorty jsou dokonalé. Obávám se, že jsem ztloustnul nejmíň o 5 kilo,“ ujme se slova Nari, který se ukázal chvilku po Serienovi.

„Ty, že jsi ztloustl? A kde prosím tě? Jsi samá kost a kůže,“ popíchne ho Serien.

„Cože tak to není pravda. Podívej se na ten špek. Za chvíli budu mít větší břicho než Mira,“ postěžuje si, následně si vyhrne tričko a kriticky se podívá na své dokonale ploché bříško s decentními náznaky plně vypracovaných břišních svalů. Všichni tři se na něj díváme, jako kdyby spadl z višně, a pak se naráz rozesmějeme.

„Hej nesmějte se, já to myslím vážně,“ našpulí rty a zatváří se dotčeně.

„To ty vždycky,“ ozve se za ním a na bříšku se mu objeví čísi ruce. Ten hlas mi přijde povědomí a Narimu očividně taky protože úplně ztuhne a o okamžik na to stojí o kus dál.

„Bože ty ses snad zbláznil. Málem jsem měl infarkt,“ vyhrkne a zamračeně sleduje Yamiho, který se usmívá jako nevinnost sama. Já si navíc všimnu jak Yami lehce vrtí ocasem a to mě přinutí se usmívat. Všimne si toho i Serien, se kterým si vyměníme významné pohledy.

„Infarkt, už v tak mladém věku? Ty máš ale nápady,“ škádlí ho dál.

„To ty mi o to usiluješ a vůbec co tu děláš?“ optá se Nari, když zklidní splašené srdce.

„Napadlo mě, že byste rádi viděli vaší ztracenou princeznu,“ pronese a pak do pokoje vejde pohledný mladík nesoucí Arami na ruce.

„Arami,“ vydechnu a vyhrabu se na nohy.

„Mami,“ vypískne, nechá se postavit na zem a nadšeně se ke mně přiřítí.

„Miláčku, tys mi tak chyběla,“ šeptám jí, když se jí snažím umačkat. Pak mě vystřídá Serien, který přímo hoří štěstím.

„Vidím, že budete mít další přírůstek do rodiny, gratuluju,“ ozve se Yami a pak si pohledem změří mé bříško.

„Děkujeme. To víš, musím rozšiřovat rod,“ usměju se. To Yamiho také pobaví, ale trochu zamyšleně je pohledem připoután k bříšku.

„V kolikátém týdnu jsi?“ optá se a přistoupí ke mně.

„Ve 23, proč?“ řeknu nechápavě.

„Zvláštní, mělo by být menší, můžu si sáhnout?“ optá se a přitom se mi podívá do očí. Po menším zaváhání souhlasím a to dokonce i s tím aby si sáhl na holé bříško. Dlaně si položí tak aby zabíral co největší plochu, a pak na chvíli zavře oči. Nějakou dobu se nic neděje, ale pak se mu na tváři vyrýsuje úsměv a oči otevře.

„Přesně jak jsem předpokládal. Čekáš dvojčata,“ pronese a na mě jdou mdloby.

„Dvojčata? Jak to víš?“ vydechne Lay zmateně.

„Cítil jsem dvojí bušení srdíček a navíc se v tomto období těhotenství plodu vytváří aura. S jistotou můžu říci, že tvé tělo má nyní tři typy aury, tudíž jste tři,“ odpoví a ke konci se podívá na mě.

„Takže já už nebudu nejmladší?“ ozve se Arami a pátravě leduje mé bříško.

„Ne, stane se z tebe velká sestřička,“ obeznámím jí s novým postavením.

„To už mi asi všechna pozornost patřit nebude,“ dumá nad tím dál.

„Víš zlatíčko, miminka vyžadují všechnu pozornost svých rodičů a hlavně když jsou dvě,“ snažím se jí to vysvětlit.

„Ale ty mě za ty prcky nevyměníš, budu pro tebe pořád ta nejdůležitější,“ otočí se na Yamiho a tím většinu z nás dost překvapí.

„Samozřejmě. Co já bych si bez tebe počal,“ ujistí jí, když si k ní dřepne. Nechápavě sledujeme, jak se mu Arami vrhne kolem krku a navíc ho lípne na tvář.

„To je co? Kdo by si pomyslel, že si ti dva budou tak rozumět,“ naruší nastalé ticho Azrael, který přišel spolu s Kiriakim, Nikolajem a Hanako, která se rozpačitě pozdraví s tím mladíkem, který přivedl Arami. Možná je to jen má představivost, ale ti dva po sobě koukají jako zamilovaní puberťáci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pokráááčo

kana,25. 7. 2012 11:58

zamilování? wow. ale ty dvojčata jsem čekala hned jak jsi řekla, že je větší než by mělo být :-)
nechci aby se jí něco stalo nebo aoi zaútočil. A chci aby se shiroya rychle probral a všichni tři se dali dohromady. prosíííííííím
nádherný dílek, a budu se těšit na pokračování :-)

*rozplývá se*

Yui-chan,25. 7. 2012 7:54

Jo, konečně! Už se to tam rýsuje, jsem myslela, že pro všechny katastrofy zapomeneš na trochu té lásky :D. Arami je sluníčko, jestli jí někdy někdo zkřiví jediný vlásek, vlastnonožně ho zadupu do země tak, že ho odtamtud nikdo nikdy nevytáhne. A probuď konečně Shiroyu, ať se to tam začne pěkně hýbat ;). Miře gratuluju, no jo, když je otec z dvojčat, tak to musí být dvojčata...ne že jim nějak ublížíš, narodí se obě živá a zdravá a Mira to taky přežije, jasné??? Stejně jako Yami doufám, že Aoi pořádně trpí a ještě dlouho trpět bude! Za to co jim provádí. Tak koukej psát, za hodinu tu budu zase....moooooc se těším na pokráčko, tak mě nenapínej :D