Kowai Yume

 (Gabriel)

Už jsou to dva týdny co si Naramien odvedl mé syny do očistce. Zajímalo by mě, jak se jim daří. V domě je to jako v blázinci. Azrael pořád vyšiluje a na celé kolo vykřikuje, že Naramiena zabije. Spolu s dvojčaty se snaží najít cestu do nebe, ale pochopitelně jim to nejde. Serienovi děti chodí po domě jako těla bez duše a Kira je stále v bezvědomí, tedy to si mají všichni myslet. Jen já vím, že už je dávno vzhůru a že mluvil s Naramienem a hlavně že mu věří. Když tak o všem přemýšlím, nebylo by na škodu se jít za nimi podívat. Do nebe už jsem se dostal mnohokrát a nikdo to nezjistil. Převléknu se a nepozorovaně se vydám mou tajnou cestou do nebe. Když jsem konečně na místě opatrně se proplížím do očistce a začnu hledat celu s mými syny. Mohl jsem tušit, že je dá té nejzadnější cely. Přistoupím blíž k cele a spatřím oba syny se skloněnou hlavou.

„Hotel to zrovna není co?“ optám se a v zápětí se setkám se dvěma nechápajícími pohledy.

„Tati, ty jsi nás přišel vysvobodit?“ optá se s nadějí v hlase i v očích Kiriaki.

„Ne, jen jsem se přišel podívat jak vám je,“ odpovím smutně a raní mě když se jim ztratí naděje z očí.

„Neboj, nemám v úmyslu je týrat, i když oni by mě nejspíš nejradši ihned zabili,“ ozve se vedle mě. Otočím se za hlasem a spatřím Naramiena. Přistoupí ke mně blíž a přátelsky se obejmeme. Lehce se na mě usměje, ale v očích mu spatřím trápení a smutek.

„Tak co jak to zatím jde?“ optám se, i když vím, že to snadné nemá.

„Procházka růžovou zahradou to není. Dělá se mi zle, jen se na něj podívám, ale zatím nevím jak ho zabít,“ povzdechne si a nechápavé pohledy mých synů raději ignoruje.

„Ty to dokážeš, věřím ti i matka ti věří,“ povzbudím ho a Naramien mi věnuje krásný, ale smutný úsměv.

„Už musím jít. Nebuď tu dlouho, mohli by na tebe přijít,“ upozorní mě a odejde zpět do paláce. Jsem rád, že mě hned nevyhodil a dovolil mi, být chvíli se syny.

„Co to mělo znamenat?“ štěkne na mě Serien naštvaně a s otazníky v očích.

„Brzy pochopíš. Teď vás oba chci o něco pořádat. Neodsuzujte ho, věřte mu a hrajte s ním tuhle hru,“ požádám je a než stačí protestovat, zmizím, protože cítím blízkou přítomnost stráží. Když dorazím domů, ihned mě sejme Azrael s otázkou, kde jsem byl. Odbudu ho odpovědí, že mu do toho nic není a vydám se do Kirova pokoje.

„Už tě čekám,“ ozve se z postele, hned jak vejdu do pokoje.

„Jak je ti?“ optám se, vím, že mu není dobře, i když se to snaží skrýt.

„Jde to, co Naramien? Je v pořádku?“ vyzvídá s obavou v hlase i v očích.

„Ještě nenašel způsob jak Michaela zabít, ale věřím, že na to brzy přijde,“ snažím se ho uklidnit a povede se, Kira kývne, že souhlasí a lehne si. Postřehnu, že ztěžka dýchá, sednu si k němu a sáhnu mu na čelo. Vypadá to, že má zvýšenou teplotu, ale není to nic zlého.

„Odpočívej,“ přikážu mu a opustím pokoj. Zapadnu do svého pokoje rozhodnut si dát pořádnou koupel.

„Těžkej den?“ optá se mě někdo z postele. Střelím tam pohledem a hned ztuhnu.

„Akuma? Co tu děláš?“ vyhrknu, když spatřím svého pána.

„V poslední době mě nějak zanedbáváš, nemyslíš, Gabrieli?“ hodí po mě vražedný pohled, ale vzápětí se božsky usměje. Sednu si k němu na postel a přitáhnu si ho na klín.

„Vždyť víš, že tu teď máme problémy s Michaelem,“ podívám se na něj ublíženě a přisaju se mu na krk. Akuma mi zavzdychá do vlasů a dá hlavu na stranu, abych se k němu lépe dostal. Během pár minut už jsme oba nazí, já ležím na posteli a Akuma mi tančí na klíně. Strašně mě tím vzrušuje a on to moc dobře ví. Když už ho tančení tolik nevzrušuje, jednoduše na mě nasedne a přisaje se mi na rty. Okamžitě začnu přirážet a jednou rukou mu chytnu penis a začnu mu ho honit v rytmu přírazů. Akuma se vlní jako kobra a přitom mě drsně kouše po celém těle a zanechává tak za sebou krvavé stopy. Po několika prudkých přírazech oba vyvrcholíme a Akuma mi své sperma začne vmasírovávat do ranek, které mi způsobil, a ty se ihned začnou hojit.

„Nemysli si, že tímhle sis to u mě vyžehlil,“ šťouchne do mě, až se prohnu a pak odběhne do koupelny. Vlezu si k němu do sprchy a začnu ho mydlit. Akuma pochopitelně nezůstane pozadu a po chvíli jsme celí namydlení. Opláchneme se a pak si vlezeme pod peřinu a s pusou na dobrou noc usneme.

*********

(Naramien)

V noci zase nemůžu spát. Pořád mám v hlavě ten Serienův nenávistný pohled. Nechci, aby mě nenáviděl, ale jinak to nejde. Kouknu se na hodiny, které ukazují šest hodin a povzdechnu si. Zavřu oči a snažím se opět usnout, ale v tom mi zabrání zaklepání na dveře. Vyhrabu se z postele a natáhnu si přes sebe župan. Otevřu dveře a v nich stojí Aoi. Jen si povzdechnu a pokynem ruky ho pozvu dál.

„Nemůžeš spát?“ optá se.

„To bude tím prostředím,“ odbudu ho a posadím se na postel. Aoi si sedne vedle mě a nakloní se k mému uchu.

„Já bych ti mohl pomoci usnout, stačí říct,“ zašeptá a mě naskočí husí kůže. Už s tím zase začíná.

„Už jsem ti několikrát řekl, že s tebou spát nebudu!“ štěknu na něj a odstrčím ho od sebe.

„Proč ne? Co ti v tom brání?“ vyštěkne naštvaně a přitáhne si můj obličej k sobě a políbí mě. Okamžitě se začnu bránit a naštěstí se mi ho podaří znovu odstrčit.

„Protože tě nemiluju, copak to nikdy nepochopíš?“ zavrčím a utřu si rty do županu. Nechci na rtech cítit jeho andělské rty.

„Nikdy nepřijmu fakt, že ses zamiloval do démona. A teď mě tak napadá, řeknu Michalovi pravdu, on Seriena bez milosti zabije a my budeme moct být konečně spolu,“ řekne nadšeně a mě se vytratí veškerá barva z obličeje. To snad nemyslí vážně?

„Když mu řekneš pravdu, odsoudíš k trestu smrti i mě, takže co, bys z toho měl?“  vrátí se mi trocha barvy, když mu zmizí úsměv z tváře.

„Tak to udělám jinak,“ štěkne a opustí můj pokoj. Asi po deseti minutách se zase vrátí s úsměvem na rtech.

„Zítra se Michael přijde podívat, jak své vězně mučíš,“ řekne tvrdě a odejde. Okamžitě mi začnou šrotovat kolečka v hlavě ve snaze na něco přijít. Pak mě něco napadne. Bude to riskantní a navíc jsem to dělal jen jednou, ale zkusit to musím. Jestli to nevyjde, můžeme si všichni tři začít kopat hrob.