Kowai Yume

 (Shiroya)

S blížícím se koncem týdne se sbalíme a Nikolaj pošle pro pterodaktyly, aby své pasažéry přemístili zpět do paláce. Tentokrát jich ale přiletí méně, protože se někteří už kompletně zotavili a tudíž mohou letět na vlastních křídlech. Mezi nimi je i Serien, jemuž se rána na paži úplně vyhojila. Ten si po Mieho řeči nechal vše projít hlavou a nakonec jsme se domluvili, že jakmile dořešíme Miru, pokusíme se o kompletní vztah a to se vším co ke vztahu patří. Chápu jeho rozhodnutí. Je mu blbé uspokojovat se, když jeho bývalá žena trpí. Když se vrátíme, jdu se na Miru podívat. Lay je bledý jako stěna a propadlé tváře značí únavu a hladovění. Lékaři co se o Miru starají, jsou optimističtí a věří, že se ještě dnes probudí. To jim naznačuje ustoupení ztuhlosti těla a občasné záškuby. Jediné čeho se bojí, je odmítnutí dítěte.

„Proč by ho měla odmítat?“ zeptám se nechápavě. Není přeci možné, aby matka zavrhla své dítě. Obzvlášť Mira, která má již šest odchovaných dětí.

„Jde o trauma, ze ztráty jednoho z novorozeňat. Může kvůli tomu odvrhnout i to druhé nebo v horším případě se mu pokusí ublížit. Bude potřebovat neustálý dohled,“ začne mi to vysvětlovat doktor a já při myšlence, jak Mira ubližuje svému dítěti zbělám. To se nesmí stát. Ujistím ho, že nad ní vždy někdo bude a s tím se rozloučím. Během oběda všichni napjatě čekáme na jakékoliv zprávy, ale ty se nám donesou až k večeru.

„Vážení, mám dvě důležité zprávy. Dobrou a zlou. Paní Mira se probrala z kómatu, ale vyskytlo se u ní poporodní trauma a odmítá malou Nanami kojit, či chovat,“ oznámí nám doktor a pokojem se rozlehne několikanásobné lapání po dechu.

„To snad ne? Nedá se s tím něco dělat?“ vydechne Serien a je na něm vidět upřímné zděšení. Věděli, že tu ta možnost je, ale stejně jako já doufali, že u tolikanásobné matky jako je Mira se to nemůže vyskytnout.

„Bohužel. Jediné co můžeme dělat je snažit se jí přesvědčit, ale nesmí to být nátlakové, jinak se to ještě zhorší. Pan Lay se už o to pokouší, ale nezdá se, že by ho poslechla,“ povzdechne si doktor a pak s omluvou odejde. Já se nijak nerozmýšlím, chytnu Yamiho za ruku a zavřu se s ním v pokoji.

„Nechám Lenu hlídat Nanami a po tobě chci aby si v noci sledoval Miru. Podle doktora je možné, že se pokusí dítěti ublížit a ty tomu musíš zabránit,“ dám mu rozkaz a Yami přikývne v souhlas. Potom se vydám za Mirou.

„Ahoj, jak ti je?“ optám se mile ještě mezi dveřmi.

„Jak mi asi může být, když jsem přišla o své miminko?“ vyštěkne napruženě.

„Ano ale taky máš ještě jedno a to potřebuje tvou péči a lásku,“ vrátím jí to ale ne tak ostře jako ona.

„To není mé dítě, nikdy ho nepřijmu. Mělo zemřít také a ne si zbaběle zachraňovat krk,“ zavrčí a odvrátí se ode mě s tím, že se semnou o tom už nebude bavit. Nikde tu nevidím Laye a tak mě napadne, že je u malé a vydám se tam. Má domněnka se potvrdí jako správná a já po výzvě vejdu. Kývnutím se pozdravíme a já přejdu k postýlce, kde Nanami spokojeně spinká. Naštěstí vůbec netuší, jak jí maminka zavrhuje. Jen doufám, že se to co nejdřív vyřeší.

„Jak to zvládáš?“ zeptám se a dál pozoruji to malé štěstíčko. Trochu mi to připomíná minulost.

„Moc ne, nejvíc mě mrzí, že odmítá Nanami. Doktor říkal, že jí může dokonce ublížit,“ vydechne zničeně a pohladí malou po tváři.

„To je pravda, ale učinil jsem některá opatření. Nanami bude hlídat tady Lena a během noci bude Yami kontrolovat Miru a v nejhorším případě zakročí. Za pár minut se vzbudí, má hlad,“ řeknu a chvilku na to se malá probudí a spustí z plných plic. Lay se na mě jen významně podívá a na to mu odpovím poklepáním si na hlavu ve znamení, že jí vidím do hlavy. Ten chápavě přikývne a jde za doktorem, který přispěchá s lahvičkou mléka.

„Chceš jí zkusit nakrmit?“ zeptá se Lay a já na něj nemístně vyvalím oči. Nečekal jsem, že něco takového nabídne zrovna mě.

„To jako vážně?“ vydechnu s radostí v hlase, sednu si do křesla a převezmu si Nanami. Tu si upravím v náruči a druhou rukou jí přidržím lahev s mlékem. Nanami se do svého jídla ihned pustí a přitom svýma drobounkýma ručičkama lahev ohmatává. Zbožně jí přitom sleduji, a jakmile je nasycena začnu se s ní drobátko mazlit. Jsem milovník malých dětí. Jsou pro nás více než zlato a nic na světě se jim nevyrovná. Za nejkrásnější zážitek považuji, když miminko uvězní váš prst ve své pacince. Nemají v nich sice žádnou sílu ale ten pocit spojení je nepopsatelný. Během rozplývání se nad krásou dětských ručiček si všimnu Layova zkoumavého pohledu a mlčky ho vyzvu, aby se zeptal, pokud ho něco trápí.

„Zdáš se mi zkušený, jako kdyby Nanami nebyla první miminko, které chováš. Já se poprvé bál, že jí jakýmkoliv pohybem ublížím, ale ty to děláš s takovou lehkostí,“ poznamená a já se pohledem vrátím k Nanami, aby Lay neviděl záblesk bolesti, který se mi tam mihl při jedné vzpomínce z minulosti.

„Myslím, že žiju už moc dlouho. Viděl a zažil jsem věci, o kterých se vám ostatním nemůže ani zdát. Díky tomu je mé srdce i duše černá a plná bolestivých děr. Jen díky tomu, že jsem poznal Seriena a vy mě přijali jako sobě rovného, tu dnes můžu být a myslet na budoucnost. Kdyby se tak nestalo, nemyslím si, že bych ještě existoval. Byl bych jen temná minulost, o které by věděl jen málokdo,“ pronesu a tím se vyhnu odpovědi na jeho otázku. Zjistím, že Nanami znovu usnula a proto jí přenesu do postýlky a když se chystám odejít, zjistím, že u dveří stojí Serien. Vůbec jsem ho nezaregistroval a ani netuším, jak dlouho tam stojí.

„Jsi tu dlouho?“ zeptám se a doufám, že neslyšel tu mou zpověď.

„Přišel jsem chvilku po tobě, ale ty si byl příliš uchvácen tím živůtkem, že jsi mě ani nepostřehl,“ odpoví s přívětivým úsměvem. Pak se ještě zmíní, že se mnou potřebuje mluvit a tak se s Layem rozloučíme a vydáme se na menší procházku po zahradě.

„O čem chceš mluvit? Vím, že toho máš na srdci dost,“ započnu konverzaci, když dojdeme k malému jezírku. Jsem velmi rád, že je temnota opět taková, jako bývala kdysi, ale některá místa mi způsobují bolest. Jsou v nich obsaženy vzpomínky a minulost. Stejně jako tohle jezírko.

„Byl bych nesmírně rád, kdyby Gabrielova mysl byla opět čistá a ne řízena někým dalším,“ vyřkne svou prosbu. Nepřekvapí mě to, trochu jsem tohle čekal.

„Jsi si jistý, že už nastala ta chvíle kdy Akumě odpustit? Ublížil i tobě, když tě označil a jistě víš, zač si trest nese,“ optám se, abych se ujistil, že si to dobře promyslel.

„Jsem si jistý. Je pravda, že to co ti udělal, se nedá jen tak odpustit. Na druhou stranu, nebýt jeho zbrklého jednání, nikdy bychom se nesetkali a nebavili se o tom. Navíc to ubližuje i Gabrielovi, takže to zasahuje oba mé rodiče,“ povzdechne si a já se rozhodnu jeho žádosti vyhovět. Stejně z toho nic nemám a navíc se bojím, že kdybych s tím neskončil teď, nemohl bych se pak Gabrielovi podívat do očí. Trochu mě udiví, jak se veřejně přizná k tomu, že je synem Akumy, ale neřeším to.

„Dobře, zítra dám poslat pro Akumu a vyřešíme to za jeho přítomnosti. Je to vše nebo je ještě něco co bys rád věděl?“ zeptám se jen pro informaci.

„Ne myslím, že to prozatím stačí. Na zbytek je dost času. Už je pozdě, pojďme spát,“ usměje se a s rukou kolem mého pasu se vrátíme zpět do paláce. Vejdeme do pokoje, kde už na nás čeká Mie. V rychlosti se vystřídáme v koupelně a pak zalehneme pod peřinu. Serien musí spát uprostřed, protože by hádka o něj byla nekonečná. S Mie ho z obou stran oblehneme a s přáním dobré noci se ponoříme do říše snů. Uprostřed noci mě vzbudí Yami s tím, že Mira opustila pokoj. To mě kompletně probudí a tak abych ty dva nevzbudil, se vykradu z postele a vzápětí z pokoje. Na chodbě nasadím rychlé tempo a u pokoje kde spinká Nanami, neváhám a bez klepání vejdu.

„Jdi mi z cesty, ty prašivá kočko,“ vyštěkne Mira na Lenu, která stojí na kraji postýlky a prská na ni.

„O co se tu snažíš?“ zeptám se s ledovým hlasem a Mira znatelně ztuhne. Opatrně se na mě podívá a já jí v očích zahlédnu vztek.

„Sprovodit ze světa jednoho zbabělce. Škůdce,“ zavrčí a znovu se otočí k postýlce. To už ale nezůstanu stát, chytím jí za rukou, kterou pak zkroutím na záda. Je to velmi bolestivá pozice a Mira začne okamžitě křičet, abych jí pustil. Nemám v úmyslu vzbudit celý dům a tak jí hranou dlaně udeřím do zátylku a uvedu jí do bezvědomí. Je to ve skutečnosti neškodný úder, ze kterého se po krátké době probere. Bohužel její křik vzbudí Nanami a ta přiláká Laye. Ten když zjistí, co se děje málem omdlí ale naštěstí se tak nestane.

„Odnes jí prosím zpět do pokoje. Je jen omráčená,“ poprosím ho s tím, že o Nanami se postarám já. Lay s mým návrhem souhlasí, vezme Miru do náruče a odejde. Já přejdu k postýlce a vezmu si Nanami do náruče. Jemně ji začnu kolébat a k tomu si broukat jednu ze svých písniček. Ukáže se, že můj hlas ji uklidňuje a netrvá dlouho a opět sladce spinká. Položím jí zpět do postýlky a pochválím Lenu za obranu. Ta mňoukne v odpověď a já se vrátím zpět do pokoje.

„Proč nejsi v posteli? Stalo se něco?“ broukne rozespale Mie. Trochu mě vyděsí, myslel jsem si, že spí.

„Ne nic, spi,“ zavrtím hlavou a sám si vlezu do postele. Zbytek noci už proběhne v klidu a ráno se s Layem shodneme, že o nočním incidentu nebudeme mluvit. Bude lepší, když to nebude vědět moc lidí. Před snídaní pošlu jednoho kentaura do pekla, aby přivedl Akumu. Aspoň tohle zatím dořeším. Je tu hodně věcí, které nejsou takové, jaké by měli být a já je hodlám napravit. Přesně jak jsem si naplánoval, se u mě po jídle objeví onen kentaur s Akumou v patách.

„Co po mě chceš? Nemám na tebe náladu,“ zaprská místo pozdravu.

„Taky tě rád vidím. Vydrž prosím chvilku v přijímacím pokoji, hned ti vysvětlím, proč tu jsi,“ slušně ho požádám a jdu sehnat Gabriela a Yamiho. Oba najdu v obýváku a požádám je, aby mě následovali. Serienovi toto pozdvižení neujde a přidá se. Nemám nic proti, přeci jen o to prosil. Vejdeme do přijímacího pokoje a Akuma vyskočí z křesla jako trefený.

„Tvůj trest právě skončil a vrátím ti to, co jsem vzal. Tímto budu náš konflikt považovat za vyřešený. Budeme si kvit,“ vysvětlím mu, proč jsem ho zavolal.

„Rychle se vzdáváš své pomsty,“ nenechá to jen tak Yami.

„Nevzdávám se, jen to není fér vůči Gabrielovi. Jen aby bylo jasno, nijak jsem si svou pomstu neužíval. Udělal jsem to jen proto, aby sis uvědomil, že nic se neobejde bez následků,“ řeknu a v půlce stočím řeč k Akumě. Ten chvilku jen mlčí, ale nakonec přizná svou chybu a poděkuje za mou schovívavost. Zdá se, že v pekle dost hluboce přemítal o svých činech.

„Odstraň značku,“ otočím se na Yamiho, který ač nerad poslechne. Gabriel se hned začne zmateně rozhlížet a tak mu trochu pomohu s orientací. Pomocí napojení se na myšlenky mu vysvětlím všechno, co se stalo a to včetně trestu, kterého se stal součástí. Během vysvětlování se mu rovnou omluvím.

„Bože, budu se muset omluvit Hanako. Choval jsem se jako vůl,“ to je jediné co z něj vypadne, když skončím své jednání. Ostatní na něj chvíli koukají jako krávy na nově natřená vrata, ale pak to rozsekne Akuma, který se už neovládne a skočí Gabrielovi kolem krku.

„Necháme vás tu o samotě. Jo a Akuma. Tady máš dveře otevřené, pokud budeš chtít zůstat,“ informuju ho s lehkým úsměvem a odejdeme.

„Díky,“ ozve se mi v hlavě. V určitých chvílích není na škodu, že slyším i to co nešlo přes rty. Mezitím co jdeme do obýváku, začnu uvažovat nad jistou metodou, která by mohla Miru přinutit přijmout Nanami.

„Jděte beze mě. Musím něco zkusit,“ vydechnu, a aniž bych čekal na odpověď, se nasypu do Nanamina pokoje. Lay se na mě zděšeně podívá a tak se mu v rychlosti svěřím s nápadem. Nemá proti tomu žádné výhrady, jde mu hlavně o to, aby se to dalo do pořádku. S Layem chovajícím Nanami se přesuneme k Miře. Ta jakmile dítě spatří, začne vyvádět, ale i na to jsem myslel a tak použiju kouzlo, které uvede tělo do vegetativního stavu. Díky tomu se nijak nebrání a přesto je její mysl plně otevřená. Toho také využiju. Pohodlně se usadím do křesla vedle postele a kompletně se vnořím do její mysli. Tam začnu vytahovat její vzpomínky na předešlá těhotenství a momenty, kdy své děti poprvé držela. Nakonec vytáhnu i to poslední těhotenství a pak jí do vzpomínky zasáhnu a vysvětlím jí, o co se to druhé miminko snažilo. Chci, aby pochopila, že to byl obětavý bratříček už od první chvíle a chtěl zachránit svou matku a sestřičku před jistou smrtí. Díky mému zásahu se přede mnou objeví vzpomínka zasažena traumatem. Jsou dobře poznat. Vzpomínky jsou jako fotografie nebo videa uložená v naší mysli. Pokud je nějaká vzpomínka traumatizovaná, je zčernalá a nelze jí přečíst. Na takové případy, už jsem zvyklí díky tvorům, kteří mi přichází do temnoty. Bylo tu mnoho traumatizovaných a jejich mysl připomínala černou díru. Začnu s odříkáváním očistného kouzla a postupně se mi naskytne pohled na poničenou vzpomínku. Když se očištěna shlédnu ji. To co uvidím mě vykolejí. Jde o okamžik, kdy Mira už málem podávala ruku smrti, když jí v tom jeden živůtek zabránil. Moment kdy se děťátko obětovalo pro záchranu jiného. Nejvíc mě dostane okamžik, kdy tomu učiní přítrž Yami. Jasně vidím, jak se zbytek nepoužité síly vsákne do Nanami. Teď už rozumím tomu podivnému pocitu, který jsem měl, když jsem držel Nanami. Duše jejího bratra dál žije v ní. Ukážu to Miře a pak se uvolním z její mysli. Jakmile se vrátím do pokoje, všimnu si, že Miře stékají po tvářích slzy. Odvolám kouzlo držící jí v klidu a Mira se na nás podívá.

„Už chápeš, jak důležitá pro ni seš?“ optám se mírně a pokynu Layovi aby s Nanami přistoupil blíž. Mira opatrně natáhne ruce a dítě si převezme.

„Já, moc se omlouvám. Tohle jsem nechtěla,“ vydechne a s Nanami přitisknutou k hrudi se zplna rozbrečí. Já si úlevně oddychnu a pak jsem uvězněn v Layově objetí.

„Díky, za všechno,“ šeptne a pak si sedne k Miře na postel. Ujistím je, že není zač děkovat a jdu to oznámit ostatním. Tak nakonec jsme o nikoho nepřišli, jen žijí společně v jednom těle. Taková je síla dvojčat.