Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tohle nedopadne dobře

25. 4. 2019

(Shiroya)

 

Ve zbytku dne všechny postupně seznamuji s Mamonovou situací. Schválně jsem si je nesvolal všechny najednou a poctivě si je obcházím. Vesměs je beru po dvou, tak jak spolu zrovna jsou. Nejnepříjemnější je asi rozhovor s Mirou a Layem, kteří to celkově spatně nesou. A nemůžu se jim divit, přišli kvůli němu o to nejcennější.

„Mě jsou jeho důvody ukradené! Zabil mi syna a dvě mé dcery držel v zajetí. To mu prostě za žádnou cenu neodpustím a můžeš mi ho ty nebo Fóxa obhajovat jak chcete. Pro mě je to nepřítel každým kouskem těla, a jakmile dostanu příležitost, zabiju ho!“ vyštěkne na mě nepříčetně a chvíli mám pocit, že se snad vzteky vrhne i na mě.

„Nemám nejmenší právo ti v tom bránit. Jen chci, abyste znali všechny okolnosti,“ nesnažím se jí to rozmluvit. To bych si nedovolil.

„Jsme ti za to vděční, ale snad chápeš, že v našich očích už navždy bude vrahem našeho chlapečka,“ promluví tentokrát Lay a v objetí drží napruženou Miru. Přikývnu na znamení, že je chápu a poté se s nimi rozloučím. Teď už o tom neví jen jediná osoba v domě a to je Naramien. Chvíli zvažuji, jestli nebude lepší za ním s tou zprávou poslat třeba Nikolaje, ale nakonec se rozhodnu pro přímou konfrontaci. Třeba z toho vytěžím něco víc. Najdu ho na louce za domem, kde opět učí Kiru ovládat auru. Společnost jim tam ještě dělá Touji a Sakumi, který mě zpozoruje jako první. Věnuje mi úsměv a upozorní na mě ostatní. Je příjemné, když ten úsměv neskrývá nenávist, ale je zcela upřímný. Jediný, kdo mě evidentně nevidí rád je samozřejmě Naramien. Se všemi se pozdravím a pak Serienovi přátele požádám o chvilku soukromí. Nic nenamítají. Ví, že máme určité rodinné záležitosti, do kterých nejsou zasvěcení a tak se klidí stranou.

„Učím Kiru, takže na tebe nemám čas,“ prskne, když mu vysvětlím, že s ním potřebuji mluvit.

„Je to opravdu důležité,“ snažím se ho přimět ke spolupráci.

„To mi je jedno. Ty rád děláš z blbostí důležité věci a já nemám náladu ztrácet čas tvými zbytečnými řečmi,“ odbude mě a cítím, jak se mi začíná vařit krev. Na co si to sakra hraje?

„Fajn. Když tě nezajímají důležité informace o nepříteli, tak dobrá, nedozvíš se je. Od nikoho, to ti zaručuji. Nechápu tě Naramiene, na jednu stranu tady vyvádíš, že jsme ti neřekli všechno a pak stejně nechceš nic slyšet. Tak ať je tedy po tvém. Uvidíme, jak dlouho dokážeš žít v nevědomosti. Jo a Kira, odteď mu nic neříkej, rozumíme si?“ prohlásím nabroušeně a pak už přátelským tónem promluvím na Kiru.

„Dobře,“ dostane ze sebe zaskočeně, ale i to mi stačí, abych na tom základě postavil v jeho hlavě informační embargo. Další ze schopností, která se mi po krystalu vrátila. Sice jí úplně nerad používám, ale pro tentokrát udělám výjimku. Musím mu ukázat, že on není tím, kolem kterého se točí svět. Teď už mi stačí se k ostatním členům rodiny dostat dřív než on a zařídit mlčenlivost. Na nic nečekám a nechám za sebou zaskočeného a zároveň nabroušeného Naramiena. Ještě jednou všechny obejdu a sám jsem překvapen, jak snadno se mnou s tím embargem souhlasí. Sice netuší, že si to v jejich hlavě ještě takhle jistím, ale i tak mi slibují, že si všechny informace nechají pro sebe.

„Snad mu to konečně otevře oči. Chová se v poslední době hodně divně,“ prohlásí Azrael a Kiriaki mu k tomu přikyvuje. Jak jsem si myslel, už všichni si všimli, že je divný. Hlavně zaujatý proti mně. Všechno začalo tou kletbou. Od té doby to jde z kopce.

„Jako kdyby tu kletbu měl pořád. Není možné, že má nějaké vedlejší účinky?“ napadne Kiriakiho a tím nás oba překvapí. Ta kletba evidentně nepřišla na mysl jen mě, jenže to není možné.

„Vím jistě, že nemá. Sama Smrt mi to odpřisáhla. Kdybych tak měl možnost se mu podívat do hlavy,“ svěřím se s touto informací a pak si povzdechnu.

„No sice nejsem téhle tvé schopnosti zastáncem, ale uznávám, že v tomhle případě by se více než hodila. Bohužel tuhle hříčku přírody neudoláš,“ odpoví mi na to a ještě se stihne připomenout, že čtení myšlenek odsuzuje. No není jediný a těžko mu to můžu mít za zlé. A to ještě neví, že jsem teď na něj použil něco tomu podobné. Znovu si povzdechnu a rozloučím se. Nemá cenu brečet nad něčím, s čím nic neudělám. Teď už stačí jen počkat, až se vrátí Fóxa s Clarisou ze Sironu a mám tuhle práci hotovou. Trochu znaveně se natáhnu na lenošku v knihovně a užívám si klid. V poslední době jsem skoro v permanentním stresu a začínám to na sobě pociťovat. K tomu mi zrovna dvakrát nepomáhá Naramien, jehož chování mi není dvakrát příjemné. Hlavně si ho nedokážu vysvětlit.

„Nejsi ve své kůži. Cítím tvůj neklid,“ ozve znenadání ode dveří, ve kterých stojí Yami. Trochu zaraženě na něj koukám, protože jsem ho vůbec nezaregistroval. Co to se mnou je? Jeho blížící se přítomnost jsem měl vycítit už dávno.

„Asi toho na mě začíná být moc. Kdyby aspoň ten Naramien dal pokoj,“ vydechnu unaveně a cítím, jak se mi zavírají oči. Možná by neuškodilo si tu na chvíli zdřímnout.

„Tak s ním ti nedokážu pomoc. Doteď není s mou existencí úplně smířený a sám dobře víš, jaký mám na něj názor já,“ protáhne a z jeho slov je znatelné, jak moc ho nemusí. Ještě štěstí, že ho drží přísaha, jinak nevím, jak bych mu zabránil, aby mi nevyvraždil několik členů rodiny. Nic už mu na jeho slova neřeknu a s povzdechem zavřu oči. Vím, že Yami místnost neopustil, jen se přemístil k lenošce a tím mi dá jasné znamení, že na mě během mého odpočinku dohlédne. To mi vyhovuje a tak netrvá dlouho a propadnu se do říše snů. Snad mi spánek pročistí hlavu.

 

(Serien)

 

Už to budou tři hodiny, co jsem se zavřel v pracovně a prodírám se papíry, které se mi tu nahromadily. Většinou jde o práci rady, kterou v poslední době zanedbávám. Je sice pravda, že mám schválené uvolnění do vyřešení rodinných záležitostí, ale i tak se musím své práci aspoň trochu věnovat. Bohužel zasedání rady se zúčastnit musím a podle všeho se jedno takové bude konat za pět dní. Jen doufám, že se do té doby nic vážného nestane, abych se opravdu zúčastnil. Podepíšu potvrzovací dopis o účasti, který je vždy součástí pozvánky a obálku opatřím pečetí. Teď už to musím dát Ramovi, aby to poslal a mám hotovo. Při vstávání se pořádně protáhnu a pak se i s dopisem vydám pátrat po Ramovi. Netrvá dlouho a najdu ho. Předám mu dopis a vysvětlím mu, co má dělat. Bez řečí se toho ujme a já si konečně můžu užívat dne. Rozhodnu se, že se nadýchám čerstvého vzduchu a tak se vydám do zahrady. Akorát jdu kolem obýváku, když zaslechnu hádku. Hodně mě překvapí, když podle hlasů poznám Naramiena s Azraelem.

„Tak už to sakra vyklop!“ štěká na Azraela jako smyslů zbavený. Co to do něj zase vjelo? To si vážně chce znepřátelit celou rodinu?

„Uklidni se! Od Shiroyi jsi to slyšet nechtěl, takže my ti to tlumočit nebudeme,“ ohradí se proti němu ostře a mě ta hádka zaujme ještě víc. Nepřekvapuje mě, že v hádce hraje roli Shiroya.

„Takže ty ho teď jako posloucháš na slovo? Dělá mi samé naschvály a vy ho v tom ještě podporujete! Co jsem vám udělal, že jste všichni proti mně?“ nenechá se odbít a dál útočí. Moc nepobírám, o co tu jde a tak mi to nedá, abych se do toho nevložil.

„Proč tu na sebe tak řvete? Je vás slyšet přes půlku domu. Zkuste se trochu krotit,“ s tím vstoupím do místnosti a až teď si všimnu Kiriakiho a Kiry, kteří mlčky sedí na pohovce. Všechny přítomné svým příchodem překvapím a Naramien po mě šlehne naštvaným pohledem. Je evidentní, že se přes tu záležitost s Mamonem stále nepřenesl.

„Ty jsi nikdy neviděl hádku mezi bratry? No nic, když mi to neřeknete vy, tak někdo jiný. Jsem si jistý, že tuhle debilní hru s ním nehrají všichni,“ prohlásí a aniž by se na mě znovu podíval, se kolem mě prosmýkne a zmizí. Ještě chvíli se za ním dívám a pak se s otazníky v očích obrátím na Azraela. Doufám, že on mi řekne, kvůli čemu se tak hádali. K mé úlevě mi všechno vyklopí a já se s povzdechem svalím do křesla. Tak tohle mi ještě scházelo. Chápu proč to Shiroya udělal. Už mu hodně dlouho brnká na nervy a tímhle jen přilil olej do ohně. Na druhou stranu se ale takhle nikdy neusmíří. Ne že, by se mnou nějak dobře vycházel. To jsem si teď ověřil.

„Tohle jednou špatně skončí. Musím si promluvit se Shiroyou,“ rozhodnu se a jdu ho hledat. Jenže, kde by tak mohl být? Azrael se zmínil, že vypadal unaveně. Že by zahrada? Nebo možná knihovna. Tam začnu, stejně je to při cestě. Už se blížím k cíli, když spatřím Naramiena, jak s nepříčetným pohledem něco sleduje v útrobách knihovny.

„To jsem si mohl myslet,“ řekne tak tiše, že ho sotva slyším a pak aniž by si mě všiml, odejde. Nechápu, co ho tak napružilo a tak se znovu dám do pohybu a sám do knihovny nahlédnu. Tam spatřím Shiroyu jak spí na lenošce a nad ním se sklání Yami. Ten ho jemně víská ve vlasech a dává mu polibky na čelo. Udiveně je sleduji a do několika vteřin na mě upírá pohled pár temných očí.

„Stojíš tam dlouho?“ zeptá se nenuceně a napřímí se.

„Jen několik vteřin, ale předtím na mém místě stál Naramien a dvakrát se netvářil,“ obeznámím ho s tím, že jeho počínání má dva očité svědky.

„Opravdu? Vůbec jsem si ho nevšiml, ale to se není čemu divit, když od jisté doby skrývá svou přítomnost. Nechápu, proč to dělá,“ poukáže na jednu ze zvláštností, které začal dělat a přitom se mračí. Skrývá svou přítomnost, často se ohlíží zda za ním někdo nejde nebo předem zjišťuje, kdo je v místnosti do které chce vstoupit. Hádám, že kdyby tam byl Shiroya, Yami nebo já, tak si to rozmyslí a půjde jinam. Z mého dumání, nad důvody, proč tohle dělá, mě vytrhne pohled na Yamiho, který ten svůj opět míří na spícího Shiroyu.

„Je ti doufám jasné, že ho nikdy nemůžeš mít?“ zeptám se klidně. Nejsem jako Naramien. Nehledám v tom hned zradu. Napomáhá tomu i fakt, že mi kdysi Shiroya sám řekl, jaké city k němu Yami chová a taky to, že mu stanovil hranice.

„Nemusíš mít strach. Stačí mi ho mít nablízku a občas si ukradnu chvíli jako tu, které jsi byl svědkem. On sám mi víc nikdy nedovolí. A co se těch dalších potřeb týče, na ty už mám v kleci chyceného jiného ptáčka,“ odpoví mi a nakonec oplývá velmi krutým úsměvem. Dobře, asi radši nechci vědět, kdo má být tím lapeným ptáčkem. Přeci nemusím vědět úplně všechno. Je velmi zvláštní, že jsme doteď Shiroyu nevzbudili. Trochu mě to děsí a tak si k němu přepnu a jemně jej pohladím po tváři. Musí být hrozně vyčerpaný, když nedokáže být ve spánku ostražitý, jak tomu jindy bývá. On na můj dotek reaguje a tvář víc vtiskne do dlaně.

„Už je to tak dlouho, co ho vidím spát bez podvědomé ostražitosti. Od té záležitosti s Leiko nespal hlubokým spánkem. Až teď, když mu jsi ty na blízku. Ani nevíš, jak moc ti za to jsem vděčný. No nic, nechám vás o samotě. Arami se už po mě určitě shání,“ svěří se a dá se na odchod. Těmi slovy mě zaskočí, proto mi chvilku trvá, než dokážu zareagovat.

„Já ti zase jsem vděčný za Arami. Jsem moc rád, že si v tobě našla přítele a spojence,“ odpovím mu s úsměvem, který mi následně oplatí. Když nás opustí, nastane v pokoji naprosté ticho přerušované tichým oddechováním spícího Shiroyi. V tureckém sedu se uvelebím před lenoškou a dál ho jemně hladím. Uplyne přibližně půl hodina, kdy si užívám jeho blízkost a s lehkým úsměvem na tváři pozoruji tu jeho, když se lehce ošije a nabídne mi pohled do jeho rozespalých rudých očí.

„Seriene?“ šeptne ještě v polospánku a natáhne ke mně ruku.

„Ano lásko?“ odpovím. Takhle hned po probuzení z tvrdého spánku vypadá rozkošně a hlavně bezbranně. I když vím, co všechno dokáže, se neubráním pocitu, že ho musím chránit. Obzvlášť ve chvílích jako je tahle.

„Jak dlouho jsem spal?“ zjišťuje a přitom se protahuje jako kočka. U všech milosrdných tohle mi nedělej.

„Za mé asistence něco málo přes půl hodiny. Otázkou je jak dlouho tě strážil Yami,“ obeznámím ho s mými nepřesnými informacemi. Na to jen něco zamručí a dál odpočívá. Únava se na něm hodně podepisuje, jinak by už byl na nohou.

„Jaký jsi měl den?“ zeptá se po chvilce ticha.

„Ušlo to. Vyřizoval jsem hromady papírů pro radu a taky jsem musel potvrdit účast na zasedání, co bude za pět dní v hlavním městě. Jo a ještě jsem se stal svědkem hádky Naramiena s Azraelem,“ shrnu mu to do pár vět. Pak mu na jeho přání vylíčím, o co v té jejich hádce šlo. Vidím, že ho to trápí, ale ustoupit nehodlá. V tom ho chápu a proto ho o to ani nežádám. Naramien potřebuje dostat lekci, ať už to stojí cokoliv.

„Každým dnem se od nás vzdaluje. Chová se paranoidně a hádá se prakticky na potkání. Nejvíc je vysazený na mě, jako kdyby mě nenáviděl. Mám strach, že brzy přejde do útoku a vytáhne na mě jistou věc, kterou jsem ti ještě nestihl o sobě říct,“ svěří se mi s jeho obavami a já si na okamžik vzpomenu na něco, co mi kdysi řekl Yami. Teď mi to přijde jako zlé proroctví. Je snad opravdu možné, že se ho snaží zničit, aby si mě přivlastnil? To ale potom nevysvětluje jeho chování ke mně. Já se v něm už vůbec nevyznám. Počkat! Vážně Shiroya říkal něco o tom, že mi ještě musí něco sdělit?

„Mě můžeš říct cokoliv, to víš,“ povzbudím ho, aby si to nerozmyslel, a mlčky čekám, až se rozpovídá. Na chvíli knihovnou zavládne ticho, kdy si rozmýšlí jak to podat.

„Yami ti kdysi část řekl. To jak několikrát převzal vládu nad mým tělem a trestal Naramiena krutým znásilňováním. Je to vlastně prvotní důvod jejich vzájemné nenávisti. Jenže tohle mělo podstatně horší dovršení, než si dokážeš představit. Naposledy, kdy se to stalo a já pak přišel k sobě, provedl jsem další neomluvitelnou věc. Sáhl jsem si na život,“ dostane ze sebe a pak mi ještě vysvětlí, jak jeho nesmrtelnost fungovala a že ta Naramienova kletba byla trest, který mu Smrt udělila za jeho čin.

„Jak tě to jen mohlo napadnout? Chápu, že to byl pro tebe šok, že jsi mu zase ublížil, ale myslel jsi vůbec na to, jak tím ublížíš ostatním?“ vydechnu v šoku. Nikdy by mě tohle ani v nejhorším snu nenapadlo. Ale moment, vlastně něco podobného mě napadlo. Jestliže ten pokus o sebevraždu přímo souvisí s kletbou, tak se to stalo v ten den, kdy jsem z neznámých příčin omdlel. Tenkrát jsem podvědomě tušil, že se Shiroye něco stalo.

„Právě že nepřemýšlel. V tu chvíli jsem si to sobecky chtěl usnadnit a taky proto jsem byl potrestán,“ šeptne s hlavou skloněnou a pak mi ukáže jizvu po dýce, kterou si vrazil do srdce. Objasní mi, že jí přede mnou skrýval maskovacím kouzlem, abych se nevyptával.

„Proto jsem si jí nikdy nevšiml. Ale vážně, oba dva máte neskutečně jalové nápady. Ty si sáhneš na život a Naramien místo toho, aby to rozumně řešil, tak se nechá postihnout kletbou. Jednou mě přivedete do blázince,“ obviním ho z usilování o zničení mého duševního stavu a přitom ho omylem seznámím s mým malým tajemstvím.

„Ty víš, že to byl jeho nápad? Jak to?“ vyhrkne překvapeně a zírá na mě jako na zjevení.

„Vím to už hodně dlouho. Ani nevím, jak jsem na to přišel, ale dlouho jsem si tím nebyl úplně jistý. Nepřímo mi to potvrdil Yami, když mu při jedné hádce vpálil, že jen on dokáže svým milovaným ublížit. Pak to ještě zopakoval Sakumi, když mu vysvětloval, proč ho nesnáší. To už mi bylo jasné, že to opravdu udělal,“ vysvětlím mu, jak jsem se to dozvěděl. Ještě chvíli na mě překvapeně zírá a nakonec si povzdechne.

„Je zvláštní, že jsem na to nikdy ve tvých myšlenkách nenarazil. Myslím v době, kdy jsem to nemohl ovládat,“ napadne ho jedna nesrovnalost.

„Vytěsnil jsem to z mysli, protože jsem tomu nechtěl věřit. Sám sobě jsem si namluvil, že to není pravda a už na to nikdy nemyslel,“ řeknu a pak zavládne naprosté ticho. Ani jeden se nehýbeme, jen si vzájemně hledíme do očí. Tohle je láska mého života. Moje štěstí, moje všechno. Troufám si říct, že teď už o sobě víme úplně vše. Neexistuje nic z minulosti, co by nás dokázalo rozdělit. I když se o to Leiko pokusí, nedovolím jí to a bez jediné výčitky svědomí jí zabiju a pošlu do zatracení. Má jen jediný život a já jsem rozhodnutý jí ho sebrat, za všechno co způsobila i za to co ještě má jistě v plánu. Seznam jejích hříchů se prodlužuje a už její první hřích si vysloužil smrt. Duše vládce temnoty a zároveň mé lásky se díky ní roztříštila na miliony kousků a já nedovolím, aby znovu zničila to co já a naši nejbližší tak dlouho dáváme dohromady. Sleduji ty krásné rubínové oči a vím, že Shiroya tohle mé němé vyznání lásky a přísahu pomsty slyší. Nevím přesně jak, ale už nějakou dobu jsem schopný poznat, kdy je s mou myslí spojený. Přesně jako teď. Vím, že mnozí členové rodiny tuhle schopnost odsuzují, ale já jsem jiného názoru. Díky tomuhle propojení se mu cítím být ještě víc nablízku. Sice je to jen jednostranné, ale i tak jsem za to rád. Jak já teď toužím uvěznit ho ve svém náručí, líbat ty krásné rty a milovat se s ním.

„A co ti brání?“ zeptá se znenadání a na rtech mu hraje překrásný úsměv. Na nic nečekám a ony rty si vášnivě přivlastním. Velmi ochotně mi polibky oplácí a než se naději, přenese nás z knihovny do ložnice. Moudré rozhodnutí. Knihovna nebyla dvakrát bezpečná pro naše nadcházející radovánky. Se svlékáním se nijak nemažeme a prostě ze sebe oblečení ztrháme. Tiskneme se k sobě a přitom se nepřestáváme líbat. Naléhavost, se kterou mě líbá, ve mně rozdmýchá touhu po jeho těle a duši. Nakonec polibky přeruším já, ale jen proto, abych se rty přesunul o kousek níž. Tolik po něm toužím, že se neubráním značkování. Jsem jako smyslů zbavený a dobývám každý milimetr jeho krásného těla. Shiroya na mé doteky reaguje hlasitými steny a tělo propíná ke mně vstříc. Sám iniciativu převezme, až když už nějakou chvíli mučím jeho bradavky, které už jsou zarudlé a úplně tvrdé rozkoší. V nestřeženém okamžiku mě povalí na postel a obkročmo si nade mě klekne tak, že mám úžasný výhled na jeho zadeček a penis, který to podle všeho už dlouho nevydrží. To samé můžu říct i o tom mém a co teprve, když je uvězněn v jeho puse. Musím se hodně kontrolovat, abych se okamžitě neudělal. Abych se trochu rozptýlil a zároveň oplatil jeho skutky, začnu se zabývat přípravou jeho zadečku. Už je to nějaký čas co jsme spolu naposledy spali, proto nesmím nic podcenit. Nerad bych mu ublížil. Pod mou péčí se propíná, vlní a sténá mi v rozkroku.

„Už to nevydržím, musím tě mít v sobě,“ vzdychne plačky, když se ode mě odtáhne, aby se mi mohl znovu podívat do očí. Pro mě to je jako slyšet startovní výstřel, proto si ho přitáhnu k sobě na klín a opatrně do něj proniknu. Shiroya na tom musel být vážně špatně, protože ve chvíli, kdy jsem v něm celý, se rozechvěje a následně mi vyvrcholí na břicho. Já se držím jen na krajíčku, proto se ani nehnu a čekám, až se vydýchá.

„Pokračuj, prosím,“ šeptne mi do ucha zadýchaně a schválně se lehce pohne, aby mě ještě víc popudil. I ten skoro neznatelný pohyb mi stačí, abych si ho vzal s veškerou vášnivostí, která mi proudí v žilách.

„Miluji tě Shiroya a nedovolím, aby ti někdo ublížil nebo se nás pokusil rozdělit,“ vyznám se mu, když si ho hýčkám v náručí a dech se nám pomalu zklidňuje po nádherném milování.

„Taky tě miluji, jsi to nejlepší co mě v mém dlouhém životě potkalo,“ oplatí mi to a znovu spojí naše rty. Jeho slova mě hřejí u srdce a já si uvědomím, že chci pouze jeho. Myslím, že Naramien mou lásku k němu zadusil. Jenže jak to říct Shiroye? Vůbec si nedokážu představit, jak bude reagovat. I když k tomu asi ani nedojde, protože až se uvidí v zrcadle, tak mě přinejmenším zmrzačí. Nejen že je samý flek, ale taky má na spoustě místech otisky mých zubů. S hrůzou si začínám uvědomovat, že se přestávám ovládat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuju!

Yui-chan,26. 4. 2019 11:52

Děkuju za pokračování :-* sice jsem si musela přečíst i díl minulý (už to bylo dlouho) ale čekání u kadeřnice na barvu byla k tomu ideální přiležitost :-) k dílu..
Naramien je hovado! Jako vážně...co si myslí, že dělá? Jestli chtěl Seriena jen pro sebe, tak k tomu zvolil naprosto opačný přístup