Kowai Yume

 V noci mě probudí tíha na hrudi, a když se dostatečně rozkoukám, zjistím, že na mě leží Akuma, vládce pekel. Neschopen pochopit jak jsem se ocitl v posteli zrovna s ním, na něj zírám a pak se opatrně vyprostím zpod něj a vyklouznu z postele. Přehodím přes sebe župan a podívám se na hodiny. 3/4 na tři no super, to jsem toho asi moc nenaspal. Ani bych se nedivil, kdyby se mi udělali kruhy pod očima, vždy jsem na to trpěl. Stačilo, abych se jednou pořádně nevyspal, a hned jsem vypadal jako smrtka. Teď mě tak napadá, že ani nevím, kdy jsem si šel lehnout. Tady se děje něco divnýho. Opřu se o zeď u postele a sleduju postavu v mé posteli. Pokud si dobře vzpomínám tak jsem s Akumou byl jenom kvůli tomu, že chtěl potomka a já podlehl chvilkové touze. Navíc v době kdy jsem ho poznal osobně, byl ve své ženské podobě, proto bylo možné mu zplodit potomka. Tedy dva. Kdo mohl čekat, že bude mít dvojčata? Tohle jsem nikdy přesně nepochopil. Ta schopnost změny pohlaví, pak taky ta manipulace s věkem těch dvou. Nevím, jak to udělal, ale ze Seriena udělal staršího bratra. Dokonce je starší než Naramien a to ve skutečnosti není možné, protože Nari je také mým synem a toho jsem zplodil ještě jako anděl. Bylo neuvěřitelné pozorovat jak Serien rostl fyzicky i psychicky mnohem rychleji než Kiriaki. Jsou dvojvaječná dvojčata, takže jejich podoba nebyla problém. Popravdě je jen několik znaků v obličejích které naznačují jejich příbuzenský vztah. Serien se více podobá mě a Kiriaki zase Akumě. Naštěstí si je nikdy nikdo nespojil dohromady, nevím, jak bychom všem vysvětlovali, že jejich matka je vlastně z poloviny muž. Ale teď je aktuální otázkou co dělá v mé posteli. Vím stoprocentně jistě, že jsme v tom vztahu dál nepokračovali. Je snad možné, že ke mně něco cítí? Ne to není možný, a i kdyby tak já miluju Hanako. Rozhodnu se objasnit si tuto situaci až se Akuma zbudí a do té doby se zašiju v jiném pokoji a pokusím se znovu usnout. Naštěstí tu je ještě několik volných pokojů a tak zapluju do jednoho z nich. Zachumlám se do peřiny a po několika minutách se mi podaří znovu usnout.

**********

„Vážně to musím sníst? Vždyť už jsem ti říkal, že nemám hlad,“ zakňučím, když přede mnou přistane talíř se snídaní. Dělá se mi špatně jen se na to podívám.

„A já ti říkal, že jíst budeš i kdybych to do tebe měl nasypat, tak si nech ty protesty a jez,“ setře mě Nikolaj s výhružným pohledem. Bože mám já to život. Měl jsem udělat svého nejbližšího přítele a ošetřovatele z někoho kdo by mi dal více svobody, tohle je teror. Budu si ztěžovat! Sakra ale já nemám komu, no tak nic.

„Dobré ráno. Páni, ty si žiješ, to je přímo hostina,“ vypískne Yami a sebere mi cherry rajče. Jen se zhnuseně ušklíbnu na talíř před sebou a Nikolajův pohled naštěstí nezahlédnu. Teď to asi vyzní směšně, ale mám z něj docela strach, když se tváří jako bůh pomsty.

„Nejez mu to. Tady máš svoje,“ zpeskuje ho Nikolaj a postaví před něj jeho porci, která se nijak neliší od té mé. Yami mu s úsměvem poděkuje a s nadšením se pustí do snídaně. Nenažranec. Rychlost jeho spalování by se dala přiřadit k dospívajícímu puberťákovi.

„Co se stalo, že se culíš jako sluníčko na hnoji?“ zavrčím podrážděně. Nic nepřidá depresivnímu člověku na depresi víc než pohled na jeho dvojče, které je šťastné.

„Mě jen těší dobře odvedená práce, zato ty se tváříš jako hovno na cestě,“ natáhne se s úsměvem ke mně a sebere mi další rajče, protože ta svá už snědl.

„Takže už jsi to udělal,“ pronesu a nakonec se rozhodnu pokusit se něco sníst. Jen matně vnímám chuť jídla, ale i přesto většinu sním. Yamiho úsměv se protáhne do zlověstného úšklebku a poprosí Nikolaje ještě o jednu porci.

„Tobě připravovat jídlo bude radost. No vidíš, že to jde, už tě nebudu trápit, stačí cos snědl,“ pochválí jeho chuť k jídlu a pak svá slova zavede ke mně. Jen se ušklíbnu a vydám se do pokoje. Tam sebou fláknu na postel a začnu přemýšlet. Jak mám sakra sejmout tu kletbu? Nemám moc ani na sejmutí Akumovi značky natož tý prokletý ženský. Smrt je v tomto ohledu nejmocnější a proti tomu nic nezmůžu.

„Přemýšlíš o smrti?“ ozve se ode dveří Yami.

„Jo. Prej jen já můžu z Naramiena sejmout její kletbu, ale nemám ani páru o tom jak to udělat. Naše síly v kletbách jsou značně rozdílné,“ povzdechnu si. Yami si ke mně přisedne a pohladí mě po tváři. Nevadí mi to, protože vím, že si nic víc nedovolí, i když by tak moc chtěl. Vidím mu to na očích a navíc jsou naše mysli více méně propojené. Přísahal mi věrnost, a proto nic nepodnikne, pokud mu to osobně nedovolím.

„Musí tu být způsob jak to zlomit, jinak by ti to strážce neříkala. Počkej, teď mě něco napadlo,“ vyhrkne a někam odběhne. Nechápavě se za ním podívám, ale rozhodnu se počkat, až mi vysvětlí na, co přišel. Asi za dvacet minut se znovu objeví a nese sebou štos starých bichlí. Ty hodí na postel a sedne si k nim. Podívám se na tituly na hřbetech knih a vydechnu. Kroniky mrtvých, jak jsem na ně mohl zapomenout?

„V jedné z nich možná najdeme odpověď,“ osvětlí svůj geniální nápad.

„Co se stalo, že se tak angažuješ? Pokud vím, tak bys byl radši, kdybychom už nikdy nebyli spolu,“ nedá mi to, abych se nezeptal.

„To sice jo, ale i já dokážu pochopit, že ty už bez nich nemůžeš žít a pokud budeš šťastný ty tak budu i já,“ osvětlí své snažení. Přikývnu na srozuměnou a začneme se prodírat kronikami. Není to zrovna nejlehčí, protože je to psané mrtvým jazykem. Naštěstí je to prakticky můj mateřský jazyk vzhledem k tomu, že pracuju jen s mrtvými, ale zvykl jsem si mluvit jazykem dneška, takže jsem nějaká slova už zapomněl.

***********

Znovu se probudím až na snídani a to díky hluku na chodbě. Rozmrzele se vyhrabu z postele a jen v županu, ve kterém jsem se v noci přemístil do jiného pokoje, vyjdu na chodbu, abych zjistil co je to za kravál. Na opačném konci chodby zahlédnu skoro všechny obyvatele domu, jak jim Akuma něco horečně vysvětluje.

„U všech čertů co tu řvete jako na lesy?“ zahromuju a všichni přítomní se na mě nechápavě podívají.

„Díky bohu, že se ti nic nestalo. Strašně jsi mě vyděsil, když jsem tě ráno nenašel v pokoji. Kde jsi byl?“ přižene se ke mně Akuma a chce mě obejmout. Rychle udělám krok dozadu a natáhnu před sebe ruce, abych mu zabránil v tělesném kontaktu. Akumu toto gesto zarazí a zůstane přede mnou stát jako opařený.

„Stalo se něco?“ optá se přiškrceně.

„Ne nestalo, a proto nechápu, o co se tu pokoušíš. Pokud já vím tak my dva spolu už dávno nic nemáme,“ pronesu chladně a to zapříčiní další vlnu nepochopení. Všichni na mě koukají jako na blázna a to mi začíná vadit.

„Počkat jak to myslíš, že spolu nic nemáte? Vždyť ještě včera jste byli spolu, vy jste se pohádali?“ vyhrkne Clarisa a ve mně zatrne. O čem to sakra mluví? Já a Akuma? O tom já nic nevím.

„Ne nepohádali jsme se a upřímně to taky nechápu. Proč se chováš tak odtažitě?“ pokusí se ke mně přiblížit, ale já opět couvnu.

„Vám asi přeskočilo. Já se chovám úplně normálně a už nechci nic slyšet o tom, že to táhnu s Akumou. To je absurdní. Naše dohoda skončila už před lety tak si ode mě laskavě drž odstup,“ zavrčím a poslední slova mířím přímo na Akumu. Pak je tam nechám stát jako solné sloupy a jdu se do svého pokoje převléknout. Nebudu tu celý den pobíhat po domě v županu. Navleču na sebe první, co mi padne do rukou, a vydám se do jídelny. Mám strašný hlad a můj žaludek mi k tomu přizvukuje. O snídani je u stolu ticho jako v hrobě a to mi docela vyhovuje. Celý den se mi daří se Akumě vyhýbat a nakonec se zašiju v knihovně.

„Můžu se k tobě přidat?“ ozve se ode dveří. Šlehnu tím směrem pohledem a na tváři se mi rozlije úsměv, když spatřím Hanako.

„Ty můžeš vždycky,“ nabídnu jí rukou místo vedle sebe. Hanako si z jedné police vytáhne knihu, kterou má nejspíš rozečtenou a posadí se vedle mě. V tichosti se pak věnujeme svým textům a já si zároveň užívám její přítomnost.