Kowai Yume

(Azrael)

Procházím se po náměstí a pátrám po nějakém dárku pro Kiriakiho. Je sice pravda, že v tuhle chvíli se vzájemně ignorujeme, ale zanedlouho má narozeniny a já bych si neodpustil, kdybych mu nic nepořídil. Přeci nebude trucovat věčně. Snad. Navíc vynechat jeho narozky by nepřineslo nic dobrého. Jsme v Trosu již třetí den, ale stále mi nic nepadlo do oka. Snad jedinou výhodou je fakt, že některé stánky se den po dni obměňují. Díky tomu se nabízené věci neokoukají a je tu stále co k vidění a nakupování. Musím však říct, že zatím nejvíc věcí si ze slavností odnáší Nanami a to hlavně díky Shiroye. Naprosto jí zbožňuje a taky to dává patřičně najevo. Je celkem sranda je pozorovat. Shiroya nakupuje jako zběsilý, čímž si na svou stranu získává prodejce a Lay se ho naopak snaží krotit, aby za ně tolik neutrácel. Zpět k mému problému. Vůbec netuším, co by mu udělalo radost. Oblečení nepotřebuje a šperky moc nemusí. Právě jdu kolem vystavených obrazů, když mě do oka udeří nádherně vystižená krajina.

„Vidím, že Vás tento obraz zaujal,“ objeví se u mě hned obchodnice. Je to velmi pohledná tmavovláska s tyrkysovým pohledem ukrytým pod dioptrickými brýlemi. Okamžitě poznám, že se jedná o čistokrevného anděla a z jejího držení těla a stylu řeči soudím, že ví s kým má tu čest. Na Ardenu všeobecně andělů moc není a z větší části je tvoří padlí. Proto mě zarazí její původ a také povolání, které zvolila.

„Ano, je krásný. Můžu vědět, kde najdu takovou úžasnou krajinu?“ jdu přímo k věci. Jen doufám, že to není jen pouhá představivost, která dala vzniknout takovému skvostu.

„Jistě, že můžete, ale zaráží mě, že ji nepoznáváte,“ řekne a její slova mě překvapí. Nepoznávám? Jsem sice na Ardenu celkem dlouho, ale je jasné, že nemůžu znát každý kout této země.

„Teď Vám asi moc nerozumím,“ přimhouřím rozladěně oči, čímž jí dám značně najevo, že nemám na hry náladu. Žena mé varování pochopí, proto nahodí omluvný výraz.

„Prosím omluvte mou troufalost. Malovala jsem to v Nefritovém lese. V jeho hlubinách se nachází nepříliš velké jezero s křišťálovým vodopádem. Voda pak odchází úzkým potokem přes palouček do útrob lesa až k Nefritovým horám. Říká se, že ti, kdo mají v srdci pravou lásku a navštíví toto místo se svým milovaným protějškem, těm jejich city nic a nikdo již nevezme,“ odpoví mi na mou otázku. Nefritový les. Tak to pak vysvětluje tu její nemístnou poznámku. Dá se říct, že nebesa jsem měl celkem zmapované, ale z nějakého důvodu jsem se tomuto lesu vždy vyhýbal. Nevím proč, ale přišlo mi, že z něj cítím podivnou energii. Možná i proto mě ten obraz tak upoutal, je tou energií nasáklý.

„Hisui? Jsi to ty?“ vyhrkne za mnou Nari a valí oči na obchodnici. On jí zná? To jméno mi je také povědomé, ale za boha si nedokážu vzpomenout, kde jsem ho už slyšel.

„Jsem potěšena, že si mě pamatujete. Už je to doba,“ ukloní se mu s úsměvem na tváři. Ten úsměv donutí mou paměť pracovat na plné obrátky, až dohledá informaci, kterou potřebuji.

„Urielova vnučka? To snad ani není pravda,“ vzpomenu si a nemůžu uvěřit vlastním očím. Vždyť když jsem jí viděl naposledy, byla mi sotva po prsa. Dnes je to vysoká, štíhlá mladá žena, která s tou ztřeštěnou holčinou nemá prakticky nic společného.

„Už nejsem ta divoška, která kradla sladkosti v kantýně. Když jsme s dědou odešli na Zemi a já oslavila dospělost, došlo mi, že takhle se dál chovat nemůžu. Asi před dvěma lety se rodiče rozhodli usadit se na Ardenu a já začala prodávat své výtvory. Tady není mnoho andělů, kteří by si nás dokázali spojit s váženým Urielem, proto není těžké žít prostý a klidný život,“ vysvětlí nám svou změnu a přitom jí září oči štěstím. Jsem rád, že je spokojená a to i bez přepychu a věčné pozornosti okolí. Ještě chvíli si povídáme hlavně o starých časech, kdy jsme všichni pobývali v nebi. Už si život tam ani nedokážu představit. Jako kdybych celý život prožil tady.

„Jsem na tom stejně. Přijde mi přirozené běžně potkávat jiné rasy než je ta má. Mám mezi nimi i spousty přátel a neměnila bych je za nic na světě. Musím ale přiznat, že mě překvapila informace o vašich partnerech. Živě si vzpomínám na Michaelovy názory a přesvědčení,“ svěří se, ale pak nás začne ujišťovat, že to nemyslí nijak zle, spíše naopak.

„Jo ze začátku to bylo docela těžký a prošli jsme si mnoha nepříjemnostmi, ale ustáli jsme to. Jsme dost výstřední rodina a jsou tací, kteří nám to dávají hodně nepříjemně najevo,“ pronese Nari a je na něm vidět, že ho ta špatná popularita mrzí. A není sám. Já to sice dvakrát neprožívám, ale vím o pár dalších členech, kteří to nenesou dobře. Dokonce mám pocit, že je mezi nimi i Shiroya, i když to nepřiznává. Hodně mi to potvrdila ta aférka, hned první den slavností. Ta nenávist, se kterou ten démon útočil, a také další pohledy přítomných ho vzali. Nikdy této zemi nechtěl úmyslně ublížit, a přesto to dvakrát udělal. Z mého dumání mě vytrhne zvuk zvonu ohlašující šestou hodinu večerní.

„Už musíme zpátky. Nikolaj bude vyvádět, kde se couráme,“ nadhodí Nari. V rychlosti se s Hisui rozloučíme a rychlým krokem zamíříme do vily.

„Myslíš, že mi Kami dá svolení vzít Kiriakiho do nebe?“ zeptám se, jakoby se nechumelilo a Nari se vedle mě málem přerazí o akční tabuli postavenou před cukrárnou, kolem které procházíme.

„Cože? Přeskočilo ti?“ nevěří vlastním uším.

„Chci ho vzít do Nefritového lesa na jeho narozeniny,“ osvětlím mu svůj nápad.

„Vážně jsi přišel o rozum. Odjakživa se démoni dostali do nebe jen pod záminkou očistce. I on tam jednou takhle skončil a ty ho tam chceš vzít jako na výlet? Ještě k tomu do Nefritového lesa. Vždycky ses mu vyhýbal širokým obloukem,“ nechápe mé myšlenkové pochody a i on mě nezapomene upozornit na mou nezvyklou vyhýbavost.

„Hisui měla na jednom obraze namalovanou úžasnou krajinu, která se tam nachází. Jsem si jistý, že se mu tam bude líbit a tak trochu doufám, že se tam usmíříme. O očistci mi nemluv, byl jsi to ty, kdo ho tam dostal a já si nejsem jistý, zda jsem ti to úplně odpustil. Málem jsem tenkrát zešedivěl strachy,“ oklepu se při té vzpomínce a rychle jí zaháním do pozadí mé mysli.

„No každopádně je to uhozené, ale za zeptání nic nedáš. Jak se říká, kdo nic nezkusí, nic nemá,“ zhodnotí to nakonec a k té věci s očistcem se už nevyjadřuje.

„A vůbec, co to mezi vámi sakra je? Jste na nože už celkem dlouho,“ dojde mu, že vlastně nezná důvod našeho rozkmotření.

„Vlastně o nic nejde, hlavním problémem je jeho paličatost a hlavně nepřizná chybu,“ odpovím, ale detaily mu neřeknu. Chci si své problémy vyřešit sám a ne za asistence. Potom už jdeme mlčky a už od brány vidíme nasupeného Nikolaje, jak nás vyhlíží. Proč jen je tak dochvilný? Hlavně pro nás dva je to peklo. Do doby než, jsme se přidali k této rodině, nikdy jsme nechodili v čas. Byl to už takový náš rituál, že chodíme nejméně s desetiminutovým zpožděním.

„Kde se couráte, tak dlouho?“ zavrčí okamžitě, když jsem dostatečně blízko na to, aby nemusel křičet a dělat tak komedii sousedním domům.

„Trochu jsme se zasekli u jednoho stánku. Na čas nás upozornil až zvuk zvonu,“ předloží mu svou obhajobu Nari a přitom nasadí zkroušený výraz. Ví, že na něj platí a patřičně toho zneužívá.

„No dobrá, pro tentokrát je vám odpuštěno, ale jsem zvědav, s čím přijde on,“ povzdechne si a vzápětí zvážní, když zmerčí nejspíš posledního opovážlivce. Nedá mi to, abych se neohlédl, a s překvapením zírám na Kiriakiho. Zrovna jeho jsem nečekal. Je podobného ražení jako Nikolaj a často mi nadával, že kvůli mně chodí pozdě.

„Omlouvám se za zpoždění, nenechal jsem si dost času na návrat. Už se to nestane,“ omluví se nezúčastněně a zapluje do domu, aniž by čekal na odpověď.

„Vy jste se dneska chytli? Tvářil se, jako mouchy snězte si mě,“ obrátí na ně svou pozornost Nikolaj.

„Taky to nechápu. Neprohodil se mnou ani slovo už několik dní,“ kroutím hlavou a nemůžu odtrhnout zrak z jeho vzdalující se postavy. Absolutně netuším, co to s ním je.

(Kiriaki)

Stojím na rohu malé restaurace a tupě zírám na druhou stranu ulice. Přesněji na Azraela, který se zprvu odměřeně baví s krásnou mladou obchodnicí. Jenže později se k nim připojí Nari a jeho chování k ní se změní o 180 stupňů. Najednou je samý úsměv a visí na ní pohledem. Jak je tak sleduju, cítím neskutečnou bolest na hrudníku, ale nedokážu s tím přestat. Říká si snad, že se ženou to bude mít lepší? Že přeci jen chce zůstat u své rasy? Jsou mu snad andělé milejší než démoni jako jsem já? Teď když s ním nemluvím a to hlavně kvůli svému egu, protože já se mu za nic omlouvat nebudu, má to s flirtováním mnohem jednoduší. Taky mi to může udělat na oplátku mému chování. Cítím, jak mým tělem proudí žárlivost, když začne městem vyzvánět zvon. Do sourozenců jako když píchne, začnou se s obchodnicí loučit a rychlým krokem si to namíří směrem zpět k vile. Až když mi zmizí z dohledu, pochopím, proč mají tak naspěch. Je čas večeře a Nikolaj je na tohle opravnu přísný. Líně se rozejdu v jejich stopách, ale nedokážu se donutit k rychlejšímu tempu. K vile se doplazím akorát ve chvíli, kdy je těm dvěma odpuštěno. Vylovím ze sebe omluvu a pokračuju dovnitř, aniž bych čekal na jakoukoli reakci. Na zádech cítím jejich pohledy, ale nijak mě to netrápí. V jídelně už čeká zbytek rodiny a i na nich je vidět překvapení z mého pozdního příchodu.

„Problémy?“ nakloní se ke mně bratr se značnou starostí v hlase.

„Vše je perfektní,“ odpovím mu sarkasticky.  Hned pochopí, že nejsem ve zrovna dobré náladě, proto si jen lehce povzdechne a nechá mě být. Dobrá volba, řekl bych. Stejně je to jeho vina, že s Azraelem nemluvím. A taky Shiroyi. Nedokážu pochopit jejich logiku. Jak můžou sakra Mamonovi věřit? Je to zákeřný had, který Miru připravil o jeho z dvojčat a taky unesl dvě mé neteře. A oni? Věří jeho pochybnému slibu a chovají se, jako kdyby se nic nedělo. To jsem taky řekl Azraelovi a stěžoval si na jejich postoj k celé věci. Jaké nemilé překvapení mě čekalo, když i on se postavil na jejich stranu. Že prý je to hlavně Serienova věc a pokud on nic nepodnikne, tak my ostatní se s tím musíme jedině smířit. To mě namíchlo a k tomu i ten tón, který použil. Mluvil se mnou jako s ignorantem. Následně jsme se neskutečně pohádali a řekli si pár hnusných věcí. Od té doby spolu nemluvíme a Azrael se dokonce po pár dnech odstěhoval do jiného pokoje. Ani tady na slavnostech nejsme ve stejném pokoji. Prý až přijdu k rozumu, tak mu to mám sdělit. Načeká se, protože bez rozumu tu jsou jiní a ne já. Zprvu jsem si říkal, že ho to třeba přejde a přijde sám, jenže to tak zdaleka nevypadá. K tomu všemu si klidně flirtuje s tou andělskou nádherou. Jak na ní cukroval. Z té vzpomínky se mi udělá špatně a přejde i poslední zbytek chuti k večeři. Jen se v tom pohrabu, za což dostanu vynadáno.

„Když nechceš jíst, tak to nech a zbytečně to nenič,“ sjede mě Nikolaj a sebere mi talíř dřív, než z toho udělám hromadu neidentifikovatelného jídla.

„Chováš jako malý fracek,“ neudrží se vedle mě Azrael a můj vztek na něj se zdvojnásobí.

„Jasně! Hlavně, že ty jsi pan dokonalý. Příště si své kecy laskavě odpusť!“ seřvu ho nazpět a naštvaně se odeberu z jídelny. Idiot! Co si o sobě vůbec myslí? To nemůže prostě držet hubu a nevšímat si mě? Ne on si musí rýpnout. Zapadnu do pokoje a s těžkým povzdechem se zády opřu o dveře. Proč jen se to muselo takhle zkomplikovat? Doufal jsem, že se to po pár dnech srovná a on za mnou přijde s tím, že mě miluje a nechce se už hádat. Jenže chyba lávky. Je to čím dál horší a ta jeho hnusná poznámka u večeře to potvrdila. Ale já prostě nebudu ten, kdo začne první. Já chybu neudělal, jen jsem řekl, co si myslím a zato se mu mám omlouvat? Ani náhodou. Z mého přesvědčování o nevině sebe samého mě vyruší zaklepání. V první chvíli mi na mysl vyskočí Azrael, ale to je v jeho aktuální náladě naprosto vyloučené.

„Kdo je?“ zeptám se.

„Naramien, můžu dál?“ ozve se za dveřmi a já překvapeně nadzvednu obočí. Jeho bych tu nečekal.

„Jo jasně,“ odpovím a otevřu mu dveře. Mlčky vejde a počká si, až za ním zavřu dveře.

„Co potřebuješ?“ zeptám se zvědavě. Ještě nikdy za mnou takhle nepřišel, navíc s takovým výrazem ve tváři.

„Co jste si s Azraelem provedli? Jste na sebe jak psi a to u vás není zvykem,“ položí mi svou otázku a to přesně tu, kterou jsem chtěl slyšet nejméně. Krmit ho tím, že se nic neděje, je blbost. Je to nad slunce jasné, že to mezi námi neklape a to hlavně díky mě.

„Jen jsem řekl svůj názor na aktuální situaci a on po mě vyjel, že to není moje věc. Dost jsme se kvůli tomu pohádali,“ řeknu, ale do detailů nezajdu.

„Situaci? Tomu moc nerozumím,“ zarazí se a z mé odpovědi je víc než zmatený. Asi mi nezbyde nic než jít s pravdou ven.

„Ztěžoval jsem si na postoj bráchy a Shiroyi vůči Mamonovi. Pořád nemůžu pochopit, jak mu můžou tak věřit. Je to přeci nepřítel, o kterém ani nevíme, o co mu jde. Jenže oni teď dělají, že je vše v naprostém pořádku. Doufal jsem, že mě Azrael podrží a hlavně bude stejného názoru, jenže se stal pravý opak. Vyjel na mě, že se o to nemám starat a že oni sami ví nejlíp co dělat. Pak už to šlo do kytek a my na sebe začali házet jednu špínu za druhou,“ povzdechnu si, když mu vylíčím obsah naší hádky. Nari na mě chvíli jen nepřítomně kouká a zdá se, že o tom dost přemýšlí. Nakonec se svalí do křesla u malé knihovničky a ztrápeně vydechne.

„No tak tohle jsem nečekal. Svým způsobem vás chápu oba. Ani já nejsem úplně spokojen s vývojem téhle věci, ale mám silný pocit, že ti dva toho ví mnohem víc, než my. Myslím si, že Serien se s Mamonem setkal již v minulosti a o Shiroye to víme. I já ho znám z dřívějška a ač nerad, přiznávám, že co se slibů týče, tak nelže. Je svou zásadovostí známý. Pokud ale jde o jeho motiv, vsadím život na to, že ti dva to moc dobře vědí. A nejen oni. Nechápu sice proč, ale naše rodina je v tuho chvíli rozdělena a zasvěcené a částečně zasvěcené. Jak se zdá tak my dva patříme do té druhé kategorie a je nám tím dáno najevo, abychom to nechali na nich. Vím, že to může být těžké, ale zkusme to vydržet,“ pronese nakonec a jeho slova mě zaskočí. Nejen to, že nám jsou určité věci zatajeny, ale i tím o Mamonovi. Vím, že Nari ho k smrti nesnáší a když i on tvrdí, že své sliby drží, musí tomu tak být. Možná, kdybych to věřil i bratrovi, nemuselo k té hádce s Azraelem vůbec dojít.

„Ach jo, asi bych se vážně měl omluvit já,“ usoudím.

„Už to tak bude. Musíš to brát tak, že i on je pravděpodobně v naší kategorii. Nemůže s tím nic dělat a tvé nadávky ho ubíjely. Můžu ti ale prozradit, že ho to hrozně žere a věřím, že s omluvou tě jistě přijme,“ usměje se na mě a zároveň mi dodá naději.

„Moc ti děkuju, kdybych si o tom s tebou nepromluvil, asi se neusmíříme nikdy,“ svěřím se mu a silně ho obejmu.

„To já děkuju, za důvěru,“ přijme objetí a pak se rozloučí.

„Jo a Nari? Co to bylo za ženu na náměstí? Azrael se k ní nějak měl,“ dojde mi ještě jedna skutečnost, která podlila můj vztek. Nari se zasekne těsně před tím, než za sebou zavře dveře a překvapeně na mě vykulí oči.

„Ty žárlíš!“ obviní mě s širokým úsměvem.

„To si nech, tak kdo to byl?“ čertím se a přitom cítím, jak mi hoří tváře. Asi jsem se neměl ptát. Jsem si jistý, že mu to Nari vyslepičí.

„Buď v klidu. Hisui je vnučka archanděla Uriela a známe jí prakticky od miminka. Je pro nás něco jako malá sestřička a pamatuj si, brácha tě miluje víc než svůj život,“ odpoví mi a pak se s přáním dobrého pořízení odebere k sobě. Dobrých pár minut stojím na místě jako přikovaný a v hlavě si omílám jeho slova. Miluje mě víc než svůj život. To jsou přesně ta slova, která mi Azrael řekl při svém vyznání lásky. To už na nic nečekám a vyrazím směrem k jeho pokoji. Omluvím se mu hned, nač čekat do rána. U jeho dveří mě však čeká nemilé překvapení. Nikdo v pokoji není, jak mi napoví klepání bez odezvy a následně potvrdí zamčené dveře. Nevzdám se a dřepnu si před dveře. Pěkně si tu na něj počkám a to i v případě, že budu čekat celou noc. K mému štěstí čekám něco málo přes půl hodiny, když se na chodbě objeví. Je s ním i Shiroya, který si mě všimne jako první. Mě věnuje slabý úsměv, který sice nechápu, ale oplatím mu ho a Azraelovi něco pošeptá. Ten se na to podívá mým směrem. V rychlosti se rozloučí a pak si to namíří ke mně.

„Potřebuješ mi něco?“ zeptá se nezaujatě s rukama založenýma na prsou. Je naštvaný, to je poznat na první pohled a teď už se mu ani nedivím. Je dost smutné, že mi oči otevřel až Nari, ale přeci a teď už vím, že jsem na vině a choval se opravdu jako fracek.

„Můžeme si promluvit?“ zeptám se a pohled hodím na dveře od jeho pokoje. Dojde mu, že žádám rozhovor v soukromí a souhlasí. Z kapsy vytáhne klíč a za vteřinku už se ocitáme v útrobách jeho pokoje.

„Tak povídej,“ vyzve mě a sám si stoupne k oknu. Já zůstanu u dveří a rychle z hlavy doluju svou omluvu, na které jsem pracoval po dobu čekání.

„Omlouvám se. Moc mě mrzí, jak jsem se choval a co ti všechno řekl. Vím, že to mé remcání nic nezmění a ty s tím nemůžeš nic dělat. Došlo mi, že můžu jen čekat a věřit, že to dobře dopadne. Uvědomuji si, že jsem ti musel hrozně ublížit, ale teď tě tu prosím o odpuštění. Nemůžu bez tebe žít Azraeli, miluji tě,“ dostanu ze sebe svou omluvu a pokorně čekám, zda ji přijme nebo mě pošle do patřičných míst. Nevím jak se tváří protože mám hlavu svěšenou a proto mě překvapí, když se náhle ocitnu v jeho drtivém objetí.

„Nedokážeš si ani představit jak moc jsem rád, že jsi dostal rozum,“ vydechne mi do ramene a odmítá povolit sevření.

„Za to poděkuj Narimu. Nebýt jeho, asi bych si dál mlel svou,“ svěřím se mu, že tohle usmiřování není tak úplně z mé hlavy. Tohle už ho donutí sevření povolit, aby se mi mohl podívat do tváře.

„Narimu?“ nechápe.

„Chvilku potom, co jsem odešel z jídelny, přišel za mnou a ptal se, co to mezi námi je. Řekl jsem mu to a pak to rozebírali. Díky tomu jsem si uvědomil, že jsem nebyl v právu a tak jsem tady,“ vysvětlím mu to.

„Bože ten taky do všeho strká nos, ale pro tentokrát jsem mu dlužníkem,“ protočí oči, ale hned na to se zářivě usměje. Ach jak dlouho jsem ho takhle neviděl. Bezmyšlenkovitě se mu přisaju na rty a nesmírně mě potěší jeho kladná reakce. Ani nemrknu a už ležím na posteli pouze v boxerkách a i těch jsem zbavován.

„Doufám, že jsi připravený, protože tuhle noc rozhodně oka nezamhouříš. Skoro dva týdny mi musela stačit jen má ruka, takže si to pěkně vyberu zpětně,“ zašeptá mi do ucha nadrženým hlasem a přimhouřenýma očima. Při těch slovech projde mým tělem elektřina a prohne se proti jeho tělu tak, aby se otřelo o všechna dostupná místa, včetně velmi aktivního rozkroku. Cítím jeho kamenné ztopoření a dostanu na něj neskonalou chuť. Proto se mu vzepřu, abych se dostal nad něj a než se stihne vzpamatovat, nořím si jeho penis do pusy.

„Sakra!“ vykřikne, když se po chvilce udělá. Takovou rychlost jsem nečekal a už vůbec ne, že i přes vyvrcholení zůstane v pozoru.

„Tohle je důkaz, že jsem sexuálně vysoce neuspokojen,“ ukáže na svůj úd a přitom se vydýchává z první vlny uspokojení.

„Ty můj chudáčku,“ zalaškuju a znovu se k němu nakloním. Tentokrát zapojím víc ruce a jazykem mu pečuji o žalud. To ho donutí opět zabořit hlavu do polštářů a neovládne své boky, aby jimi nepohyboval. Během toho se jednou rukou starám i o svůj, a když cítím, že jsme oba blízko vrcholu, napřímím se a svůj penis přitlačím na jeho. Jak se oba pohybujeme a vzájemně se třeme, vyvrcholíme společně a to Azraelovi na břicho. Nelením a jazykem ho očistím, a když už jsem skoro hotov, přitáhne si mě na sebe a náruživě políbí.

„Uvědomuješ si, že právě ochutnáváš sám sebe?“ upozorním ho na to, že jsem mu právě povečeřel sperma a jistě mi nějaké zůstalo v ústech.

„Nápodobně. Nejsem jediný, kdo se mi udělal na břicho,“ oplatí mi to. To je vlastně pravda. Jak o tom uvažuji, využije mé nepozornosti a převalí mě pod sebe a ještě ke všemu na břicho.

„Teď si budu hrát já,“ prohlásí vítězoslavně a vrhne se mi na zadek, který si pro lepší přístup vyšpulí k sobě. Začne s masáží, poté ho zasype polibky a přidá i pár kousnutí. Nijak mě nešetří, takže tam budu mít pořádné otisky. Jeho péče se mi projevuje v rozkroku, a když si chci vypomoct, praští mě přes ruce.

„Žádný takový, hezky lež a nech mě pracovat,“ odůvodní svůj útok. Chce mě mučit. A to sakra, pomyslím si, když mi roztáhne půlky a zaměří se na otvor, který už teď pulzuje jako zběsilý. S přípravou si dává mučivě záležet a trvá snad celou věčnost, než alespoň zapojí prsty. Těmi okamžitě zaútočí na prostatu, čímž mě zanedlouho přivede k vyvrcholení. Kdybych tohle věděl, dal bych si pod sebe ručník. Takhle to je všechno v peřinách. Nad tímto problémem nedokážu přemýšlet moc dlouho, protože nebezpečně otvoru ucítím špičku jeho penisu a silné ruce na bocích. Hlasitě vyjeknu, když se do mě ponoří na jeden zátah a okamžitě začne přirážet. Pak už to jde jako na běžícím páse a Azrael splní svůj slib. S velmi krátkými pauzami se milujeme až do časného rána. Pak už se stihneme jen vysprchovat a stáhnout povlečení s prostěradlem a je čas snídaně.

„Nad čím dumáš?“ zeptá se a přitom mě zezadu obejme a hlavu si položí na mé rameno.

„Přemýšlím, jestli si ke snídani nemám vzít jeden z těch nakypřených polštářků,“ odpovím a stále rentgenuji obsah postele.

„Na co?“ protáhne nechápavě.

„To jste celý vy. Vážně si myslíš, že po takové noci si jsem schopný bezbolestně sednout? I když nejsem natržený, určitou ujmu jsem utrpěl,“ zavrčím a přitom si připustím bolest, která sužuje mé pozadí. Azrael se tomu jen lehce zasměje, ale radši to nekomentuje. Nakonec se shodneme, že když tu jsou polstrované židle, nemuselo by to být tak hrozné a opustíme pokoj bez bojové výbavy. To že přijdeme společně, všem napoví, že jsme se usmířili a mi se dočkáme sporového úlevného oddychnutí.

„Koukám, že usmíření proběhlo hladce,“ prohodí za námi Nari, který stojí ve dveřích mezi bráchou a Shiroyou.

„Tohle máš u mě,“ odpoví Azrael a nastaví mu pěst. Nari se ušklíbne a svou pěstí si s ním přiťukne. Tímto gestem si jeho slova stvrdí a všichni si sedneme na svá místa.

„Kde je Yami a Arami?“ zeptám se, když si všimnu, že už se čeká pouze na ně.

„Už jdeme. Je sice pěkné, že jste se usmířili, ale příště si laskavě uvědomte, s kým sousedí váš pokoj. Tohle je porušování mravní výchovy dětí,“ prskne na nás Yami, jen co vejde a v náruči nese ospalou Arami. Dojde mi, že nás museli celou noc poslouchat a Arami tak nemohla pořádně spát. Horlivě se začnu omlouvat a slíbím, že jí jako omluvu koupím, co si jen bude přát. Rudý až za ušima samozřejmě, kdežto Azrael se přímo královsky baví. Příslibem dárku mi je alespoň od Arami odpuštěno, ale to ještě netuším, jak hluboký hrob jsem si právě vykopal.