Kowai Yume

(Clarisa)

Dívám se na čárky vyryté ve zdi znázorňující dny strávené v téhle kopce. No spíš je to starý dům, patřící pravděpodobně Agnusovi. Dnes je to 45 dní co nás unesli. Mamon sem chodí dvakrát až třikrát týdně a kontroluje, zda jsme v pořádku a nic kromě svobody nám nechybí. Dokonce nám nosí čisté šaty, dopřává pravidelnou stravu a koupel. Moc jeho chování nepobírám, čekala jsem nějaké mučení a tahání rozumů. Místo toho se jen stará aby nám nikdo neublížil. Ne že bych si ztěžovala, ale je to divné. Taky před námi rozebírají strategické věci, což je úplně nejdivnější. Díky tomu přibližně vím co se děje. Hlavní je, že naše strana vyhrává, i když se ztrátami. Chudák mamka tu ztrátu musí těžce nést. Děti jsou pro ni všechno a oni jí nejspíš o jedno připravili. Posledně se tu taky ukázala nějaká žena. Rozhodně patří na obdobnou úroveň jako Mamon a velmi zvláštně si nás prohlížela. Z jejich rozhovoru jsem se dozvěděla, že pochází z temnoty, ale není jí dvakrát nakloněná a jestli jsem to dobře pochopila tak mluvili i o Daisukem. Nechápu co on má s tímhle vším společného, ale zmínka o něm mě znejistila. Všechno je to tady padlé na hlavu. Náš únosce se jako únosce vůbec nechová a nevypadá to, že by to v nejbližší možné době hodlal změnit.

„Když přemýšlíš, máš ve tváři úplně stejný výraz jako tvůj otec. Snad neplánuješ útěk?“ vytrhne mě z přemýšlení Mamon a tvář mu hraje úsměvem. Mám z něj málem infarkt, protože jsem neměla ani potuchy, že tu je.

„Jo útěkem bych si opravdu pomohla. Netuším, kde jsem a navíc bych měla v patách Gilla. Vážně plán k popukání. Tak blbá fakt nejsem, jen nechápu proč tak bedlivě střežíš naše bezpečí. To bych od únosce a nepřítele mého otce nečekala,“ vysměju se jeho myšlence o útěku a sdělím mu mé dilema. Docela ho tím překvapím a následně rozesměji. Upozorňuji, že já se nesměji, protože to myslím vážně.

„Máš pravdu, moc se jako únosce nechovám. Důvodem je slib, který jsem dal Shiroye. Slíbil jsem mu, že se domů vrátíte zdravé a já to mám v plánu dodržet. Jsem velmi zásadový muž, a proto nikdy neporuším daný slib. A ještě něco. Serien není můj nepřítel, je sice pravda, že ho nemusím, ale to z něj hned nedělá mého nepřítele. Proti němu v zásadě nic nemám,“ vysvětlí mi své podivné chování a vyvrátí mi mou domněnku o otci jako nepříteli. To mě sice potěší, ale naskytne mi jinou otázku.

„Tak proč tohle děláš?“ zeptám se nechápavě. Nedává to vůbec žádný smysl. Když není táta jeho nepřítel, proč nás unesl?

„Protože je ve vaší rodině osoba, kterou k smrti nenávidím. Hermafrodití krysa, která zabila mou matku,“ zavrčí a jeho jméno radši nevysloví, jinak by se pravděpodobně neovládl a do něčeho praštil.

„Akuma zabil tvou matku?“ vyhrknu zděšeně a snažím se tuhle informaci vstřebat. Nemyslím si, že lže. O takových věcech se nelže a navíc jeho vztek je opravdový a silný.

„Sice ne přímo, ale jakoby se tak stalo. Matka ho bezpodmínečně miluje a potom co jí odkopnul jako použitý nábytek, pomátla se. Žije v představě, že jí stále miluje a nechodí za ní jen kvůli povinnostem a že je příliš zaměstnaný správou pekla a Ardenu. K tomu všemu je na smrt nemocná. Dokážeš si alespoň trochu představit, jak mi je, když mě žádá, abych ho přivedl domů?“ vysvětlí mi pravou podstatu oné vraždy a já musím sklopit pohled před tou hlubokou nenávistí a beznadějí, která se mu odráží v očích.

„Říkáš, že je tvá matka na smrt nemocná, co jí je? Není mnoho chorob, které by byly pro démony smrtelné,“ vloží se do našeho rozhovoru Fóxa, která doteď jen bezcílně zírala do zdi. Svou náhlou otázkou mě zachránila před odpovědí, kterou se dožadoval.

„Rakovina prsu. Vím, zní to absurdně, ale nikdo jí zatím nebyl schopný vyléčit. Jediné čeho jsem docílil, jsou léky na zmírněné bolesti a zpomalení průběhu,“ prozradí nám diagnózu a já nestačím žasnout nad jeho ochotou nám odpovídat na tak citlivé otázky.

„Zase tolik absurdní to není. Dokonce je to celkem obvyklé. Na Ardenu tím trpí skoro 15 procent žen a to opravdu není málo, ale léčit se to dá. Tedy alespoň ty ženy, které jsem měla v péči, se uzdravily,“ obeznámí ho s fakty, o kterých jsem ani já neměla nejmenší ponětí. Avšak Fóxa ovládá léčitelskou magii a dokonce má i oficiální licenci na léčení pacientů.

„Opravdu to dokážeš vyléčit?“ vyhrkne s nadějí v hlase i očích.

„Musela bych jí vidět, abych to mohla říct s jistotou. Takhle můžu jen hádat,“ pokrčí rameny a jasně mu dá najevo, že odsud nemůže nic dělat.

„Dobře, půjdete se mnou a rovnou si vás už nechám u sebe. Budu klidnější,“ zaskočí nás svým okamžitým rozhodnutím. Mamon neváhá ani vteřinu a než se nadějeme, ocitáme se v rozlehlém paláci. Jdeme dlouhou chodbou a já si prohlížím obrazy a další dekoraci. Nemůžu si pomoc, ale hodně mi to připomíná Shiroyi palác.

„Máme hodně podobný vkus na umění. Je to jedna z mála věcí, které máme společné,“ ozve se Mamon a já se na něj udiveně podívám. To snad čte myšlenky nebo je mé rozhlížení se moc okaté? Dojdeme na konec chodby a před námi se objeví mohutné schodiště vedoucí do patra. Na vrcholu schodiště stojí mladý muž a při pohledu na nás nechápavě pozvedne obě obočí.

„Mladý pane, nečekal jsem, že je sem přivedete. Smím vědět, co Vás k tomu vede?“ zeptá se a vzhledem k jeho chování usuzuji, že jde o služebného. Má na sobě normální oblečení, proto to nebylo na první pohled zřejmé.

„Liame, dobře že tě vidím. Tady Fóxa se pokusí vyléčit matku a chci, abys jí byl při ruce,“ osloví onoho mladíka a sdělí mu, o co jde.

„Je to dobrý nápad? Můžeme jim věřit?“ zatváří se skepticky. Dá se to čekat, oficiálně jsme nepřátelé.

„Nemají důvod lhát,“ prohlásí a nasměruje si to další chodbou, která už obsahuje po svých stranách dveře. Z toho usuzuji, že se jedná o patro s ložnicemi a my máme namířeno do té úplně na konci chodby. Mamon lehce zaklepe a následně vstoupí do prostorného pokoje laděného uklidňujícími odstíny zelené. Pokoji dominuje postel s nebesy, ve které v tuhle chvíli spí Mamonova matka. Netrvá mi ani vteřinu, abych poznala, kdo je vlastě jeho matka.

„Mohl ses zmínit, že tvojí matkou je ctihodná Lamia!“ zavrčím naštvaně. Abych to vysvětlila. Tato žena je mezi démony velkou ikonou a to hlavně díky jejím zásluhám. Nejvíc se proslavila jako bojovnice za práva žen. Od jakživa byly ženy utlačované a Lamia byla hlavním důvodem, proč se to změnilo, a ženy začaly být považované za mužům rovnocenné.

„Jsi to ty zlato? A kdo jsou ty dvé mladé dámy?“ ozve z postele. Zdá se, že jsme jí vzbudili.

„Ano matko. To jsou Fóxa s Clarisou, jsou tu, aby tě vyléčili,“ představí nás, ale bohužel jsme okamžitě odmítnuty.

„Nechci žádné další rádoby léčitele. Stejně nic nezmůžou, jen mě budou cpát dalšími prášky. Chci vidět tvého otce, nic víc,“ štěkne rozrušeně.

„Má paní, omlouváme se, že Vás takto vyrušujeme, ale jsme tu na rozkaz Akumy-sama. Velmi lpí na Vaše zdraví a moc ho mrzí, že nemůže být přítomen u Vašeho lože. Prosím, přijměte naší pomoc ve jménu našeho pána,“ promluví nečekaně Fóxa a aby dodala své řeči na úctě, poklekne na pravé koleno a skloní hlavu. Jedná se o silný projev oddanosti a u démonů zvláště. Jsem jejím projevem překvapená ale zdaleka ne tolik jako Mamon. Ten na ní kouká jako na ducha a chvíli mu trvá, než se vzpamatuje.

„Opravdu vás poslal Akuma? V tom případě vyhovím jeho přání a podrobím se té léčbě. Určitě bude nesmírně šťastný, když se uzdravím,“ rozzáří se a mě z toho pohledu bolí srdce. Akuma kdybys jen věděl, co jsi z ní udělal. Od téhle chvíle už nikdo nepromluvil, jen Fóxa, která začala s prohlídkou a pokládá Lamie různé otázky ohledně projevujících se příznaků. Mě to nijak nezajímá a tak si stoupnu k oknu a dívám se ven. Je odsud vidět na krásnou zahradu. Zajímalo by mě, zda by mě tam Mamon pustil, ale to bych asi chtěla moc. Postřehnu, že sestra odběhne k Mamonovi a něco mu říká. Pravděpodobně jde o uvolnění jejích schopností, které máme celou dobu zapečetěné. Jinak bychom je mohly dobře využít k útěku. Zdá se, že s tím nemá problém a nedlouho na to ucítím příval energie, který se mi prožene tělem. Nečekala jsem, že to udělá i mě, ale co. Útěk v plánu stejně nemám, ne teď když tu můžeme být užitečné. Ale stejně bych se už chtěla vrátit. Odsud nemůžu říct, jestli jsou všichni v pořádku a mamka s tátou se o nás určitě hodně bojí. A Daisuke, určitě ani neví, že nás unesli. Asi je to tak lepší, jen by se zbytečně strachoval. Jsem přeci jeho dobrá přítelkyně. Nikdy jsem pro něj nebyla víc, i když jsem si to tolikrát přála. Nevím, jestli jsem víc k smíchu nebo k pláči.

„Slzy ženám nesluší,“ ozve se vedle mě a je mi nabídnuta krabička s kapesníky. Nechápavě se na Mamona podívám a až pak mi dojde, že mi po tvářích stékají slzy. S díky z krabičky vytáhnu jeden kapesník a vysmrkám se. Druhým si pak otřu tváře.

„Kdy nás pustíš?“ položím mu jednoduchou otázku.

„Nevím, ale teď když můžete matce zachránit život tak v žádném případě. Ale chci tě o něco požádat. Vzpomínáš si na tu ženu, co jsi viděla posledně? Je dost pravděpodobné, že ji tu potkáte a já chci, abyste se snažili nebýt s ní o samotě. Můžeš mi to slíbit?“ požádá mě. Nechápu naléhavost v jeho hlase. Hrozí nám snad od ní nebezpečí?

„Co je zač, že nás chceš před ní chránit?“ zeptám se místo slibu. Mamon si povzdechne a ukáže mi, abych ho následovala. Nechce se mi tu Fóxu nechávat samotnou, ale jsem ujištěna, že v této místnosti jí nic nehrozí. Prý je opatřena vilným kouzlem a bez povolení se do ní není možné dostat. S touto informací ho poslušně následuju a to až do oné zahrady, kterou jsem z okna obdivovala.

„Ta žena se jmenuje Leiko a je to Shiroyi manželka. Než se začneš ptát, byla jí před 3 miliardami let, kdy byla prohlášena za nepřítele temnoty a samotným Shiroyou popravena. Jenže díky svým schopnostem oblafla Shiroyu i temnotu a nechala popravit svou sestru, dvojče podobné jí jako odraz v zrcadle. Leiko myslí jen na to jak svého manžela zničit a vy dvě byste byly pro ni dobrým začátkem. Nesmířila se s faktem, že jí vyměnil za muže a rozhodla se mu nejprve všechno vzít a až pak so zabít. Proto se obávám, že právě kvůli ní bych slib daný Shiroye nemusel dodržet,“ vysvětlí mi, jak se věci mají a já na něj nemístně valím oči. Tak to mi je novinka. Shiroya má ženu, docela zvláštní představa, ale díky této informaci už chápu tu divnou konverzaci, co vedla s Agnusem. Bývalá součástí temnoty a podle všeho se tohohle pouta nedá jen tak zbavit.

„Tak proto Agnus mluvit o Daisukem. Je po smrti zavázán temnotě, tudíž už jí patří,“ odpovím si sama na otázku, která mě trápila. Jen si neuvědomím, že si odpovídám nahlas a reakce na sebe nenechá dlouho čekat.

„Ty znáš správce Sironu? Zdá se, že vaše rodina je velmi informována, když víš i o jeho slibu temnotě. Ale je to jen mé zdání nebo je ti ten anděl dražší než přiznáváš?“ usměje se a já jako na povel zčervenám. Cítím, jak mi hoří tváře a to mu je více než odpověď. Sakra proč já musím být tak průhledná, když se jedná o city? A proč si toho všímají jen všichni ostatní a on jediný ne?