Kowai Yume

(Serien)

Na Yamiho příkaz se vracíme domů, ale on sám s námi nejde. Na Arami se ani nepodíval a vrátil se zpět do temnoty, aby si vyléčil svá zranění, která mu ráno ta naše potvora způsobila. Pořád mi nejde do hlavy, proč to udělala, ale nezdá se, že bych to měl v nejbližší době zjistit. Shiroya si nepřeje, abychom do toho šťourali, a já to respektuji. Věřím, že časem se to dozvím.

„Co to sakra bylo za stvoření?“ vyhrkne po cestě Haru a ve tváři má naprosté zděšení. Ani se mu nedivím. Jeho první setkání s Yamim proběhlo v jeho hrůznější podobě a ta jeho nedokonalá proměna tomu taky moc nepomohla. Ten pohled vyděsil i mě a to ho znám. I přesto, že je v současné době na Arami naštvaný, nedopustí aby jí někdo byť jen zkřivil vlásek na hlavě.

„Yami je část Shiroyi. Bylo mu dáno hmotné tělo, aby tak mohl rozvíjet svou inteligenci. Řekněme, že se jedná o velmi nebezpečnou osobu, ale pokud jsi na jeho straně, máš jistotu, že ti za každou cenu zachrání život,“ vysvětlí mu to Izaya a mě opět dostihne pocit jisté nechutné žárlivosti. Jak je možné, že toho tolik ví? Co vím, tak se Yami ukázal až v době, kdy jsem byl se Shiroyou a to jsem se s ním nevídal. Je tu snad možnost, že se s ním Shiroya stýkal, aniž bych o tom něco věděl? Třeba v době, kdy jsme od sebe byli odloučeni? Kolik toho ještě ví?

„Nejsem si jistý, jestli bych mu chtěl svůj život svěřit. Obzvlášť po té scéně s okem. Bylo to odporné,“ nenechá se snadno přesvědčit, že je v podstatě dobrý.

„Slyšel jsi ho, k požití toho oka měl své důvody. Neříkám, že to nějak zlehčuje situaci, ale aspoň to neudělal jen tak pro srandu králíkům,“ brání ho Izaya dál. Já se k tomu nevyjadřuju a jen tiše mířím domů. Tam nás už všichni očekávají a Mira si hned Arami uvězní v náruči. Jen z pohledu na ní vím, jak moc jí spaluje strach o dceru. Je vážně úžasná žena a hlavně matka.

„Bože, já o tebe měla takový strach. Kde jsi byla a proč jsi utekla?“ vyptává se stále v šoku. Jenže Arami zarytě mlčí a pohled upírá k podlaze. To mě dopálí a rozhodně nepřidá na již otrávené náladě.

„Když už ses tak lehkovážně vystavila takovému nebezpečí, alespoň můžeš mít tolika úcty ke své matce, abys jí odpověděla,“ zavrčím na ní po dlouhém mlčení.

„Nebezpečí? Teď když o tom mluvíš, stalo se něco? Vypadáte jako po boji,“ obrátí svou pozornost na mě a neujdou jí šrámy, které jsem utržil.

„Narazili jsme na Aoie s Kasai u Bronzových lesů a Arami se na jistý okamžik stala jejich rukojmím. Nebýt toho, že se tam objevil Yami, mohla mít jistě podříznuté hrdlo,“ řeknu to bez obalu, protože se mi vaří krev. Mira po mých slovech kompletně zbledne a své sevření ještě víc utáhne, jakoby se bála, že se její dcera rozplyne.

„Stejně je to jeho vina. Kdyby mě neopustil, nikdy by se to nestalo,“ promluví konečně, ale zrovna ne podle mých představ. Mira je stejného názoru, protože se od ní odtáhne a dá jí políček.

„Uvědom si, co tu říkáš. Yami se o tebe celou dobu stará jako o nejdrahocennější poklad a ty se mu takhle odvděčuješ? Okamžitě jdi do svého pokoje a tam se nad sebou pořádně zamysli,“ zvýší na ní hlas a pošle jí do pokoje. Arami se opět cítí ukřivděna, ale nasupeně si odfrkne a odkráčí.

„Chová se hrozně divně, nedivím se, že se Yami radši vrátil do temnoty,“ povzdechnu si a radši se tím přestanu zabývat, jinak mě ten vztek nepřejde. Rozhodně se s ní něco děje a obávám se, že tohle je teprve začátek.

„Pojďte se mnou. Chci vědět, co se stalo,“ osloví nás Shiroya a pokyne nám, abychom ho následovali. Klukům naznačím, aby ho poslechli, a necháme se dovést do knihovny. Tam se posadíme, ale Shiroya zůstane stát s pohledem upřeným do okna. Na nic nečekám a začnu mu podrobně líčit situaci. Občas mě doplní Izaya, který se hlavně podílel na boji s Kasai.

„Říkáš, že se vám postavili jen tak ve dvou? Hráblo jim?“ skočí mi do řeči, hned na začátku. Překvapí mě to a hlavně jeho výraz, který teď ukazuje jeho emoce jako zrcadlo. Málokdy se stává, že je projevuje tak silně i před někým, kdo nepatří do úzkého kruhu jeho blízkých.

„To je dost možné, ale tady jde o něco jiného. Aoi mě silně podceňuje, asi podobně jako to udělal Nari. Díky tomu si myslí, že na mě stačí sám. Kasai s ním podle mě tento názor nesdílí, ale stejně jsem pro ni jen podřadný démon,“ podělím se s ním o svůj názor. To mu přijde logické a nechá mě, abych pokračoval ve vyprávění. Učiním tak a když už se blížím k závěru, jsem znovu přerušen.

„Cože? Zopakuj mi tu poslední větu, doufám, že jsem špatně slyšel,“ vyhrkne a nervózně očekává, až ho ujistím o svých slovech. Až moc nervózně, řekl bych.

„Yami vyrval Aoiovi pravé oko a následně ho snědl. Je to problém, že jo? Říkal, že z toho bude časem profitovat. Víš, co tím myslel?“ zopakuju mu svou poslední větu a hned se začnu pídit po podrobnostech. Shiroya je teď trochu bledý v obličeji a to mi dává jasně najevo, že to není nic hezkého. Na mé vyzvědačství se jako lusknutím prstů jeho výraz zklidní a dokonce se mu vrátí barva.

„Vysvětlím ti to až mezi čtyřma očima. Jde o soukromou záležitost,“ pronese naprosto klidným, vyrovnaným hlasem. Kluci proti tomu nic nenamítají, ale stačím si všimnout, že si Shiroya s Izayou vyměnili významné pohledy. Když si do mě znovu dloubne moje chorobná žárlivost, Shiroya sebou trochu cukne, jako když ho něco překvapí. Nedává mi to smysl, neboť nikdo tu teď nic neřekl a ani neudělal. Vidět u něj projev překvapení není běžné.

„Mám dotaz. Obdobné boje jsou u vás na denním pořádku nebo to dneska byla výjimka?“ zeptá se nečekaně Touji, který doteď nezúčastněně mlčel. Napadne mě, že jsem je sem neměl zvát, když jsme prakticky ve válce. Zbytečně jsem je dneska všechny vystavil nebezpečí. Kdyby nedej bože Aoi přivolal svou armádu ze světla, nejsem si jistý, zda bych je dokázal všechny ochránit. Nechci tím naznačovat, že oni sami se ochránit nedokáží, ale jde o princip. Šli se mnou, aby mi pomohli najít Arami a přitom jsem je všechny vehnal do nebezpečí.

„Vzhledem k výsledku dnešního boje a také faktu, že to jistě udělali Mamonovi za zády si jsem skoro jistý, že na nějaký čas máme od nich klid. Kasai by se sice o něco pokusit mohla, ale nemyslím si, že je až tak hloupá. Slibuji vám, že v útrobách tohoto domu jste v bezpečí,“ uklidňuje je Shiroya a podá to tónem, který nepřipouští pochybnosti. Stojí si za svými slovy a to donutí každého mu věřit. Kdyby mi tak přesně tímhle tónem řekl, jak to je mezi ním a Izayou. Vím, jak moc jsou mé pochybnosti a představy absurdní, ale nemůžu si od nich pomoc.

„Nechci rušit, ale oběd je připravený. Všichni jsou dost hladoví, tak pohněte,“ objeví se ve dveřích knihovny Nariho stříbřitá hlava a tím mě vytrhne z přemýšlení nad svou beznadějností. Při pomyšlení na jídlo se místností rozlehne sborové kručení, jak si všichni uvědomíme, že jsme stále neobědvali.

„Už jsme stejně hotoví, tak pojďme rychle utišit ty nářky,“ zavelí Shiroya a sám se vydá do jídelny. Tam už na nás všichni čekají a jejich hladové pohledy mluví za vše. Urychleně se složíme na svá místa, neboť nám už nosí jídlo a jen tak zběžně se podívám po všech přítomných. Upřímně jsem rád, že máme tak velký dům. Když nás letmo spočítám dostávám se přibližně ke dvaceti a to tu nejsme všichni. Nikolaj ještě odnese porci Arami do pokoje a pak se k nám přidá. Dostane se nám informace, že ta potvora stále trucuje. Tak ať, však ona časem přijde na to, že chybovala.

„Málem bych zapomněl! Včera jsem byl v hlavním městě vyřídit nějaké záležitosti a při té příležitosti jsem se starostou probral tu záležitost s jarními slavnostmi. Tvrdí, že by to neměl být problém se tam ukázat. Sice tam máš nějaké zatvrzelé odpůrce, ale je jich jen hrstka. Pro starostu bude tvá účast pocta,“ přeruší nezávaznou konverzaci Gabriel a všechny svými zprávami potěší.

„To rád slyším. Pokud se nemýlím, slavnosti začínají příští týden, takže je ještě dost času, aby se Arami vzpamatovala. Sice se v poslední době nechová zrovna ukázkově, ale takovou událost jí nemůžeme odepřít,“ prohlásí Shiroya a ohledně Arami si ode mě pohledem požádá o souhlas. Nemám nic proti, neboť jsem stejného názoru a já pak ještě pozvu kluky, aby se k nám přidali. Stejně tu nějakou dobu zůstanou, tak proč je z toho vynechávat. Po jídle se vrátíme k práci. Sakumi se zakecá s Azraelem a tak ho necháme být, jistě si ti dva budou náramně rozumnět. Stejně budu jeho schopnosti potřebovat až ve finální fázi. Kvůli tomu nečekanému zdržení jsme se stavbou pozadu, ale nehrotím to. Času je dost a navíc to zatím není na koupání. Jedině pro otužilce, což třeba není Nariho případ. Ten se teď hodně věnuje Kirovi a učí ho různá obranná kouzla a hlavně jak správně zacházet se svými jedinečnými schopnostmi. Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem ho neviděl je používat. Svou schopnost přemisťování věcí vůbec nepoužívá a přitom by mu to tolik zjednodušilo život. Není nic horšího než se unavený svalit do křesla a vzápětí zjistit, že kafe, které mě může zachránit, leží na kuchyňské lince. Kira v tu chvíli má výhodu, že kafe k sobě dopraví, aniž se musí zvedat.

„Tak se mi zdá, že jsi dostal kopačky, Touji,“ prohlásí znenadání Haru. Nechápavě se na něj podíváme a tak nám ukáže na druhý konec zahrady. Podívám se tam a z obličeje se mi vytratí veškerá zdravá barva. Po cestě k altánu jde Shiroya a vedle něj Sakumi a něco mu velmi živě vypráví. A nejen to. Ve tváři má prakticky identický výraz, který doteď měl jen po boku Toujiho. Tupě na ně zírám a má žárlivost se opět rozjede na plné obrátky a k tomu si přisadí i Shiroyi pobavený úsměv, který se co chvíli doplní o upřímný smích. Co se to sakra děje? Doteď bylo všechno v pohodě. Nevzpomínám si, že bych někdy žárlil, ale od chvíle, co jsem si sem pozval partu, žárlím už potřetí.

„Nepochybuju, že Ruri by to jistě potěšilo. Doufám, že to nemyslí vážně, jinak tu budeme mít slušný problém,“ odpoví Touji. Je pravda, že Ruri, Toujiho manželka by skákala radostí metry do vzduchu, jenže to já nesmím dopustit.

„Myslíš, že to bude působit i na někoho tak silného jako je Shiroya?“ přidá se Izaya a i on je sleduje se značnou nevolí. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Jeho vztah se Shiroyou mi je naprostou záhadou a teď se ještě přidá Sakumi.

„Pokud ano, osobně se postarám, aby se ti dva už nikdy nesetkali,“ zavrčím pod prudkým návalem vzteku. Bublá ve mně tak silně, že se zemina kolem mě začne drolit, stoupat do úrovně ramen a formovat do nebezpečných tvarů. Bez mrknutí Sakumi sleduju a v hlavě si živě představuju, jak se do něj zemina zabodává. Jsem do toho tak zabraný, že si ani nevšimnu, jak se kolem mě vytvořila další, tentokrát nepropustná bariéra, která ze mě začne vysávat energii.

„Seriene uklidni se! Zatím si jen povídají, není třeba ho hned likvidovat,“ křikne na mě Izaya a to mě vrátí do reality. Přestanu se tak soustředit a zemina se okamžitě vrátí na své původní místo. Uvědomím si, co jsem právě měl v úmyslu a zakleju. Co to se mnou je? Chovám se hůř než žárlivá manželka. Pohoršeně si povzdechnu a vzápětí mi dojde jistá skutečnost. Byl jsem tak moc zaměřený na Sakumi, že jsem si toho nevšiml. Shiroya se celou dobu dívá naším směrem a ve tváři má podivný výraz. Nedokážu ho přesně identifikovat. Je to jako kdyby přesně věděl, co jsem měl právě v úmyslu. To ale není možné. Říkal, že myšlenky už čte jen vědomě a navíc Izayova bariéra podobné schopnosti eliminuje. Potom, co Izaya usoudí, že jsem se relativně uklidnit, bariéru odstraní a na mě dolehnou její účinky. Pocítím náhlou slabost a tak si rychle sednu, abych sebou netřísknul. Špatně se mi dýchá a se zavřenýma očima skrývám obličej v dlaních.

„Sakra chlape, už jsem se bál, že ho zabiješ,“ vydechne otřeseně Touji.

„Taky, že jsem chtěl. Asi mi úplně přeskočilo. Ta myšlenka, že by mi ho vzal, mě úplně pohltila,“ šeptnu unaveně. Tímhle přiznáním si vysloužím zaražené pohledy. Nejsem žádný svatoušek, to jim je více než jasné. Aby taky ne, když se známe asi patnáct let, ale kdo by si pomyslel, že budu chtít vztáhnout ruku na jednoho z nich. Musím se dát dohromady, jinak to nedopadne dobře. Nesmím se nechat tím vztekem pohltit.

„No tohle ještě bude zajímavé. Upíral jsi na něj úplně stejný výraz jako tenkrát na ty zloděje,“ připomene mi Haru jednu nehezkou příhodu z minulosti. Už si nevzpomínám, kam jsme měli namířeno, ale na lesní cestě nás přepadla banda po zuby ozbrojených zlodějů. To nebylo nic neobvyklého, jeden čas byly krádeže v kurzu, ale tohle bylo jiné. Moc dobře věděli, co jsem zač a že mám slušné jmění. Nevím, od koho ty informace měli, ale já nemám rád, když o mě někdo ví až příliš a tak se stalo, že jsem je v zápalu boje a zuřivosti zabil. Jednal jsem instinktivně. V hlavě jsem měl jedno. Nevím, kolik toho o mně ví, proto je musím umlčet, než to začnou šířit. Až když bylo pozdě, uvědomil jsem si, co jsem provedl. Když dorazili příslušníci zákona, tušil jsem svůj konec, ale jako zázrakem mě kluci bez zaváhání kryli a celou situaci vylíčili jako nutnou sebeobranu. Díky arzenálu, který u zlodějů našli, to bez námitek přijali a jediné co po nás chtěli, bylo sepsání výpovědi. Za to jsem jim neskutečně vděčný. Kdyby vyšlo najevo, že jsem je zabil ve vzteku a nutná sebeobrana měla v tomhle případě skončit nanejvýš lehkým zraněním, byl by z toho skandál. Ohledně mé osoby extra. Nikde se tím sice nechlubím, ale jsem jedním z hlavních představitelů rady, která dohlíží na dodržování zákonů na Ardenu. Pravda je taková, že o mém postavení v radě, vědí víceméně jen její členové, ale během vyšetřování podezření z několika násobné vraždy taková informace vyjde na světlo.

„Obdobně jsem se i cítil. Pro dnešek toho necháme, bariéra mě slušně vycucla, takže si půjdu lehnout. Omlouvám se,“ povzdechnu si a rozhodnu, že budeme ve stavbě pokračovat zítra.

„Neomlouvej se, není to tvá vina. Chápu jak je pro tebe Shiroya důležitý a já si o tom zkusím se Sakumi promluvit,“ ujistí mě Touji. Za to mu poděkuju a začnu se šourat do pokoje. Dám si sprchu, abych ze sebe smyl prach a taky ty hrozné pocity, co mě sužují. S ručníkem kolem pasu se rozvalím na posteli a okamžitě usnu.

(Shiroya)

Ta věc s Yamim mi zaplnila mysl všemožnými důvody, které ho mohly přivést k takovému činu. Nejraději bych se ho zeptal přímo, ale teď to nejde. Aby si mohl vyléčit zranění, musel se ponořit do hlubin temnoty, kde není komunikace možná. Dokonce se mu nemůžu ani napojit na myšlenky. To samé však nemůžu říct o Serienovi. Snažím se tomu bránit, ale přijde mi, že jeho myšlenky na mě přímo útočí, abych si je četl. Příkladem za všechny je extrémně silná žárlivá myšlenka, která se mi hlavou prohnala jako tornádo, ve chvíli, kdy jsem si s Izayou vyměnil pohled. Překvapilo mě to tak, že jsem na to reagoval cuknutím. Nechápu, jak dospěl k žárlení na Izayu. Má reakce mu neunikla, ale zvláštní pozornost tomu nevěnuje. Ani já nad tím nestihnu příliš přemýšlet, protože nás vyruší Naramien a žene nás k pozdnímu obědu. Všichni jsou dost hladoví, takže jídlo přímo mizí před očima. Serien a jeho přátelé po obědě dají do práce na tom překvapení a udiví mě, když zjistím, že Sakumi s nimi nešel. Zahlédnu ho s Azraelem, jak se o něčem záživně baví.

„Vidím, že se dobře bavíte. Můžu se přidat?“ přejdu k nim a zapojím se do hovoru.

„Rozhodně, právě tu Azraelovi vyprávím historky o Serienovi,“ rozzáří se, jen co se u nich objevím. Hodně mi se svými krátkými černými vlasy a zlatavým pohledem připomíná Seijiho, když jsme ještě žili všichni společně v temnotě. Seiji má vlasy sice světle hnědé, ale délka i jejich struktura je obdobná. Hlavní jsou ty oči, jako čerstvě roztavené zlato zářící ve slunečním svitu.

„To si rád poslechnu. Jistě jste toho společně mnohé zažili,“ souhlasím s jejich tématem a o tom, že o něm vím mnohem víc, pomlčím.

„A to víte, že je člen rady? Řeknu vám, že ty jejich soudy jsou fakt síla,“ začne a hned nadhodí velmi choulostivé téma. Azrael na to hned slyší a jeho výzvědné schopnosti se zapnou na plný výkon.

„To je mi novinka, nikdy se nám s tím nesvěřil. Ty jsi u nějakého soudu byl?“ nadhodí rádoby jen tak, ale v očích se mu leskne nesmírná zvědavost. Úplně po těch informacích prahne. Kdyby jen věděl, co všechno Serien skrývá, nestačil by se divit.

„Jednou jako svědek v případě vraždy našeho souseda. Šlo o dost brutální vraždu a já se k mé smůle u toho nachomýtnul. Hned jsem to nahlásil a později vypovídal před vrchními představiteli rady. Je jich pětadvacet, ale většinu z nich neznám a i kdyby jo, tak pod kápí je nepoznám. Mnozí z nich utajují svou identitu a znají se pouze mezi sebou. Jedním takovým je i Serien. Zprvu to vypadalo jako normální soud, prostě se ověřovaly důkazy, vyslechli se svědci a pak přišla řada na samotného obžalovaného. Všechno jasně jeho vinu dokazovalo, ale on si zarputile stál za svou nevinou. Dokonce radu osočil z podjatosti. Reakce na urážku na sebe nenechala dlouho čekat a vrah už visel ve vzduchu uvězněný v mase rostlin. Bylo mi jasné, že jde o Serienovu práci, jen jsem nechápal, kde vzal takové množství. Až při delším zkoumání sálu mi to došlo. Sál nebyl všeobecně příliš osvětlen, světlo se soustředilo do středu, kde vše probíhalo. Členové rady seděli ve čtyřpatrových lavicích vedených podél kruhovitých zdí sálu. Měl jsem vzato, že lavice přímo přiléhají ke zdi, ale to byl omyl. Byl tam nejméně metrový prostor vyplněný obřími rostlinami plazícími se ke stropu. To byl jeho zdroj. Když ho měli takhle spoutaného jiný člen na něj uvalil nějakou kletbu. Ta mu zjevně začala způsobovat neuvěřitelná muka a během krátkých přestávek si žádali doznání. To získali po třetí sadě mučení a skoro jednohlasně bylo rozhodnuto o jeho trestu. Veřejná poprava. U té už jsem nebyl, ale doneslo se mi, že to bylo brutální varování pro všechny, kdo by se chtěli bránit spravedlnosti. Serien mi říkal, že takové popravy osobně neschvaluje, ale sám to rozhodnout nemůže,“ povypráví nám tento příběh a já si ho vybavím ze Serienova pohledu. Sakumi to dokázal popsat dost detailně a dokonce si nic nepřibarvil. Podle toho co z jeho minulosti vím, tak je Serien velmi vážený muž a členové rady ho respektují. Neuškodilo by, kdyby tuhle jeho stránku uviděl i Naramien. Vím, že i já se ho lehkovážně snažil chránit, ale už jsem pochopil, že mu to jedině ubližovalo.

„Zajímavé. Vypadá to, že jeho osobnost má víc stránek, než bych čekal. Rád bych si toho poslechl víc, ale musím si něco zařídit, takže se vzdálím. Rozhodně mi to musíš říct jindy,“ omluví se Azrael, ačkoliv hoří zvědavostí a musí si jít o svých. Sakumi mu to odkývne a mi pokračujeme v debatě. Rozhodneme se projít do zahrady a já začnu zjišťovat informace o tomhle chlapci. Je na něm něco zajímavého. Nechám ho ještě chvíli vyprávět, a když jdeme po cestě vedoucí k altánu, zatuhne mi krev v žilách. Znenadání se okolí naplní tak silnou nenávistí a největším překvapením je její zdroj. Vychází z bariéry přímo od Seriena. Úplně mě to vyvede z míry a to zapříčiní mou nepozornost. Díky tomu prohlédnu bariéru a spatřím ho s plně probuzenými vražednými schopnostmi upírajícími se na Sakumi. Je naprosto nepříčetný a bez mrknutí svůj cíl pozoruje. Naštěstí je Izaya duchapřítomný a vytvoří kolem něj další bariéru, která ho dokáže zklidnit. Až když se plně ovládne, zpozoruje můj zaražený výraz. Naštěstí se zdá, že tomu nevěnuje přílišnou pozornost. Věří, že Izayova bariéra mi nedovolí proniknout do jejich myšlenek a vidět jejich výrazy. Jenže to platí pouze v případě, že si na to dávám pozor.