Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohřeb

23. 4. 2011

Celou noc sedím u svého milovaného a modlím se, aby konečně otevřel oči, objal mě, políbil a hlavně aby mi řekl, že už bude všechno v pořádku. Jenže, už mi docházejí veškeré síly z nevyspání a vyhladovění. Ani pořádně nepiju, protože se bojím, že když opustím pokoj, abych si došel pro pití, vzbudí se a já u něj nebudu a to nechci. Chci, abych byl první, koho uvidí. Chika i Kano mě chodí kontrolovat a stále mě přemlouvají, abych něco jedl a hlavně se vyspal, ale já na jídlo nemám ani pomyšlení a když už si řeknu, že se trochu prospím, neusnu, prostě to nedokážu. Maro sebou občas trhne a to ve mě vždy vyvolá neuvěřitelnou radost, která se promění ve smutek hned, jak zjistím, že se stále neprobral. Chika si ale myslí, že tyto občasné pohyby jsou dobrým znamením a já mu věřím. To jediné mě ještě drží nad vodou. Horší je, že už zítra se koná pohřeb a věřím, že Maro by byl smutný, kdyby se s nimi nemohl rozloučit. Ale mám strach. Maro jistě neví, že jsou mrtví, je totiž možné, že tou dobou už byl v bezvědomí a já se bojím jeho reakce na tuto velmi bolestnou zprávu. Z mého přemýšlení mě probudí cvaknutí dveří, a když se ohlédnu, spatřím Naomi. Nijak mě to neudivuje, protože Naomi sem chodí každý večer.

„Na, pomůže to,“ podá mi lahev s vodou a dva obložené chleby. S díky to příjmu a pomalu začnu jíst. Vím, že kdybych to do sebe rychle naládoval, akorát bych pak měl větší hlad a to bych velmi nerad. Malými doušky chleba zapíjím, a když dojím, zjistím, že mi zbyla ještě polovina lahve. Tu odložím na noční stolek, abych jí měl po ruce. Maro sebou znovu trhne. Ale tentokrát mnohem silněji než kdykoliv předtím a mě se naskytne pohled do Marových smaragdových očí. Rychle se podívám na Naomi v obavě, že už mám halucinace, ale ta mi potvrdí, že je opravdu vzhůru. Okamžitě Mara obejmu a po tvářích mi začnou téct proudy slz.

„Prosím nebreč, už bude dobře,“ pronese tiše jako letní vánek a já se pousměji. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet, jeho konejšivá slova, která mě uklidní.

„Už mi tohle nikdy nedělej, prosím. Už nikdy,“ vzlyknu mu do ramene.

„Slibuji, už nikdy,“ usměje se a konejšivě mě pohladí po vlasech.

„Jak je ti?“ optá se ho Naomi a já se rychle od něj odtáhnu, abych mu viděl do očí. Chci vědět, jestli nebude zapírat.

„Celkem dobře, ale mám strašnou žízeň,“ odpoví a já mu rychle podám lahev s vodou. Já věděl, proč jí celou nevypít. Maro jí s díky příjme a vylije do sebe celý její nynější obsah. Pak na mě upře svůj zrak a já mám pocit, jakoby mě zkoumal pod mikroskopem.

„Bože, ty snad vypadáš hůř než já,“ vydechne, když v šeru pokoje uvidí mé kruhy pod očima a ztrhaný obličej. Naomi se neudrží a začne se smát a já ho uraženě bouchnu do žeber.

„Tak já tu u tebe celou dobu sedím jako blbec a ty mi pak řekneš tohle?“ zavrčím uraženě.

„Promiň já to tak nemyslel. A vůbec jak dlouho jsem spal a jak jsou na tom ostatní?“ optá se a já s Naomi ztuhneme.

„Asi dva dny,“ šeptnu a druhé otázce se vyhnu. Maro se na mě zkoumavě podívá a čeká, až budu pokračovat.

„Jsou oběti i mimo vojáky?“ udeří na mě a tvrdým pohledem mě donutí přikývnout. To mu bohužel nestačí a dožaduje se jmen.

„Madoka, Hikari a Sen,“ odpoví nakonec za mě Naomi se slzami v očích. Maro jen na nás nevěřícně hledí, neschopen jakéhokoli slova.

„Zítra mají pohřeb,“ řeknu tiše. Maro jen přikývne, prudce si mě přitáhne do náruče a rozbrečí se. Naomi se omluví, že už půjde spát a nechá nás o samotě. Přitisknu se k němu a snažím se ho uklidnit. Bohužel to má takový účinek, že se k němu s pláčem přidám. Po nějaké době se uklidníme a Maro navrhne, že půjdeme spát, abychom se na zítřek pořádně prospali.

„Slib mi, že se zítra vzbudíš,“ žadoním. Po druhé bych to už nesnesl.

„Slibuju,“ ujistí mě a pak ve vzájemném objetí usneme.

*************

Je jedna hodina odpoledne a my stojíme na tajném hřbitově za hradem a díváme se na tři rakve před sebou. Vojáci, kteří padli, byli svými rodinami pochováni už včera a dnes je na nás abychom pochovali Madoku, Hikari a Sena. Tadao nepřítomně hypnotizuje Senovu rakev a mě nekontrolovatelně stékají slzy po tvářích. Kano mě zezadu konejšivě objímá, ale já vím, že tím uklidňuje i sebe. Jedinou dobrou zprávou je že Maro se v noci probral a je schopen se pohřbu účastnit. Jsem za to velice rád, protože vím, že Kiria by to tu teď bez něj nezvládl. Ale s ním po boku je to jiné. Ví, že má někoho o koho se může opřít a vyplakat se mu do ramene, stejně jako já mám Kana. Naproti nám stojí reverend, kterého domluvil Ichiro a začne pohřební řeč.

„Drazí pozůstalí, sešli jsme se tu zde, abychom uctili památku našich milovaných a nenahraditelných přátel. Navždy v našich srdcích po nich zůstanou prázdná a bolestivá místa. Madoka, Hikari a Sen byli přáteli na život a na smrt a bohužel padli v boji, takže jsme ani neměli možnost jim říci poslední sbohem, což je velmi bolestné,“ recituje reverend, ale já ho poslouchám jen okrajově a přemýšlím nad tím, zda jsem je byl schopen zachránit. Hikari nejspíš ne, protože byla ode mě daleko a navíc jsme na sebe neviděli, kvůli rohu hradu. Ale Madoku a hlavně Sena jsem zachránit mohl. Byli ode mě jen pár metrů, a přesto zemřeli. Reverend dokončí svou řeč a pokyne několika mužům, aby rakve pomalu spustili do připravených hrobů. My postupně na rakve hodíme květiny a poté necháme hroby zasypat. Pak se odebereme do hradu a Jun s Yuukou nám připraví čaj a společně se usadíme v obývacím pokoji.

„Jak ti je?“ optám se Tadaa, který sedí naproti mě a v obličeji je bílý jako stěna. Tadao jen zavrtí hlavou ve znamení, že mu nic není a nechává se objímat Nikkem. Z něj cítím nejistotu, co se týče citů k Tadaovi, ale myslím, že se to ubírá dobrým směrem.

„Maro co ti je? Jsi celý zelený,“ vyhrkne náhle Kiria a já hned zpozorním.

„Je mi zle, asi budu zvracet,“ vydechne a pár minut na to si přiloží dlaň k ústům. Rychle k němu přejdu a přenesu ho do jejich pokoje, kde zamíří do koupelny a začne se dávit nad záchodovou mísou. Já se vydám k lékárničce a vytáhnu z ní tablety proti nevolnosti. Když Maro přestane zvracet, vypláchne si ústa a pod mým velením si lehne do postele a spolkne tabletu.

„Lepší?“ optám se a Maro lehce přikývne. To už se do pokoje přiřítí Kiria a dožaduje se vysvětlení. Uklidním ho, že se nejedná o nic vážného a nechám je o samotě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Slzy.

Haku,27. 4. 2011 20:18

:-)

Lachim,24. 4. 2011 17:47

Jen jedno slovo. Nádhera.

...

ElenEstel,24. 4. 2011 14:50

je to krásná kapitola jsem zvědavá co bude dál

se slzami v očích

Yui-chan,23. 4. 2011 21:40

a to jsem si řekla, že nebudu brečet...díl to byl krásný, ale hrozně smutný, je mi všech líto, Tadaa nejvíc. I když má Nikka, za Sena je to malá náhrada, ztratit přítele a bratra najednou musí být těžké...jinak jsem ráda, že se Maro probral a alespoň Kiria má trochu větší klid. Ty na ně kuješ pikle. Tak rychle přide pokračování, jsem celánapnutá, jak to bude dál ;)